Výjimečně po nějakých sto letech, co chodím na univerzitu – ne, dobře, chodím tu teprve druhým rokem – jsem se rozhodla zajít do knihovny. Aby bylo jasno, z mé vlastní vůle to nebylo, musela jsem zpracovat projekt a povinná byla jedna knižní literatura. Doma bohužel žádné knihy na téma Hospodářská krize 2008 nevedeme.

Byla jsem překvapená, jak velké to tam je. Naše škola sice velká je, má několik fakult, no moje fakulta – ekonomická – je jako jediná umístěná v centru a je taky dost malá. Zbytek kampusu je od centra asi třicet minut. Pochopí někdo tu logiku? Ne. Já se přestala snažit to chápat.

Zaregistrovala jsem se u recepce, a pak se vydala mezi vysoké regály se všemožnými knihami. Myslela jsem si, že to bude rychlá akce. Že prostě poberu nějaké knihy a nazdar, no pěkně jsem se zmýlila. Nemohla jsem vůbec nic najít.

„Zdáš se být pěkně ztracená." Okomentoval to nějaký hlas za mnou.

„Fakt je to tak zlý?" povzdychla jsem si. Nechtěla jsem dát najevo, jak jsem na nervy, že se mnou začal mluvit nějaký cizí člověk. I když mám docela otevřenou povahu, seznamování mi nejde. Možná proto je JungKook můj jediný kamarád. Na střední jsem si prošla nějakou tou šikanou, protože mě ostatní moc nebrali, no na výšce už si každý hledí svého. Díky bohu.

I tak, předtím jsem byla ve škole alespoň s ním, teď jsem sama.

„Jo, sleduju tě už asi tak půl hodinu. Co hledáš? Třeba ti poradím." Usmál se na mě docela vysoký, příjemně vyhlížející kluk. To mé nervozitě nepřidalo.

„Něco o hospodářské krizi." Snažila jsem se mu to opětovat, no nevím, na kolik jsem byla úspěšná.

„Jo, tak to musíme do druhého patra. Pojď." Vážně jsem chtěla něco říct, mezitím, co mě vedl ke schodům. No neměla jsem tušení co. Cítím se trapně. Kde je JungKook, aby mě zachránil?!

„Tady je ekonomická sekce a tam úplně vzadu jsou novější knihy, kde bys mohla o tomhle něco najít." Poškrábal se ve vlasech.

„Děkuji." Odkašlala jsem si a nervózně přešlápla z nohy na nohu.

„Tak... já jdu." Pomalu jsem se otáčela.

„Počkej, hele..." zdál se být pro změnu trochu nervózní on. Nejsem v tom sama! Jupí!

„Vlastně jsem tě neoslovil úplně náhodou. Vím, že jsi dobrá kamarádka Kookieho. Nevíš, co s ním je? Dlouho se mi neozval a nebyl ani ve škole." Teď mě překvapil úplně nepřipravenou. Nevěděla jsem, co říct – pravdu nebo zalhat? Co by chtěl JungKook, abych udělala? Je to přece hlavně o něm.

„Volal jsi mu?" zeptala jsem.

„Několikrát, ale nebere to. Nestalo se mu nic, že jo?" zamrkal.

„Je v pořádku. Dneska po knihovně za ním jdu, řeknu mu, aby ti zavolal zpět, jestli chceš..." zarazila jsem se. Netuším, jak se jmenuje.

„Jsem Taehyung." Nastavil ruku. Nejistě jsem ji teda stiskla a rozhodla se představit.

„Emily, těší mě." Měl ji vážně teplou a příjemnou. Sice mi to přišlo trochu formální, ale aspoň to bylo zdvořilé.

„Já tě znám, Kookie o tobě často mluvil. Nevím, proč nás nikdy nepředstavil. Asi si tě schovával pro sebe." Uchichtnul se a já jen doufám, že jsem nezčervenala.

„Dobře, tak... já vážně musím jít. Těšilo mě a třeba se zase někdy potkáme." Rozhodla jsem se to utnout. Jen mi zamával, a pak jsme se oba vydali vlastní cestou.

Já do knih a on... nevím kde.

V knihovně jsem strávila další hodinu. Vyfotila jsem si nějaké stránky knih, protože táhnout ty bichle domů se mi nechtělo. Jakmile jsem ale našla všechno, co si myslím, že je potřeba, sbalila jsem se a vydala se domů. Teda, za paní Jeon a JungKookem.

Po cestě jsem koupila nějakou sladkou svačinku, kterou si s ním před učením a tuším, že Kookie taky nepohrdne nějakými donuty.

Jeho máma mi dokonce dala klíče, prý abych pokaždé nemusela zvonit. Proto jsem si odemkla a zavolala: „To jsem já!" aby věděl, že nejsem žádný zloděj.

„Co ti trvalo tak dlouho? Myslel jsem, že pojdu nudou!" řekl naštvaně, sotva přišel do chodby, kde jsem se zouvala a sundávala si lehký kabát.

„Nemohla jsem to najít, věděl jsi, jak je knihovna ve škole veliká?" protočila jsem panenkami a do ruky mu strčila box s donuty.

„Ne a je mi to fuk, co to je?" začal to ohmatávat a sotva se mu podařilo dostat dovnitř, na tváři se mu usadil blažený výraz.

„Tys na mě myslela... jsou tam i jahodové?" na to jsem mu přitakala a uchichtla se.

„Dneska mě zastavil tvůj kamarád, o kterém, mimochodem ani nevím, že existuje a ptal se mě na tebe." Šla jsem do kuchyně a on mě následoval. Orientoval se v domě už moc dobře. Občas, když jsem ho sledovala, dostala jsem na chvíli pocit, že zase vidí.

Jenže pak jsme pro jednou leželi v posteli, trénovali jeho čtení a on na mě upíral své čokoládové oči, ve kterých nebylo nic, jen můj odraz. Byly mrtvé, jakoby ani nepatřily ke zbytku jeho těla, které bylo občas až moc živé. Neviděl mě.

„Taehyung? On s tebou mluvil?" zarazil se a krabici s jídlem položil na pult. Já vytáhla mezitím talířky a předtím, než jsem na ně začala skládat donuty, jsem si pořádně umyla ruce.

„Slyšel jsi." Řekla jsem jednoduše.

„Aha... cos mu řekla?" posadil se ke stolu.

„Že ti vyřídím, že mu zavoláš. Nevěděla jsem, co víc mu říct." Dala jsem před něj talíř a sedla si naproti.

„Hm." Zněla odpověď.

Zakousla jsem se do čokoládového, a co nevidět byl celý ve mně. To stejné můžu říct o banánovém. Já mám ráda všechny příchutě, no on je posedlý hlavně jahodovou polevou, takže se mu to na talíři hemžilo spíše červenou.

„Řekni mi jenom..." polknula jsem, ať nemluvím s plnou pusou. „Proč jsi nás dva nikdy nepředstavil? On prý věděl, že se kamarádíme, ale já o něm neměla ani tušení." Nemusela jsem se ani pokoušet o překvapený tón – byla jsem překvapená. On ví, jaký problém mám s navazováním vztahů, mohla jsem mít dalšího kamaráda a necítit se tak osaměle pokaždé, co on nemůže. Nebo si ho chtěl prostě nechat pro sebe? Nerozumím tomu. Já bych mu určitě představila někoho dalšího, kdybych se s někým vídala.

„Nevím, nějak... nebyl čas." Zakoktal, a pak si nacpal donut do pusy úplně celý. Znechuceně jsem protáhla obličej, což stejně neviděl, no odpustit jsem si to nemohla. Určitě se chce vyhnout otázce – to se mu ale nepodaří!

„Kookie." Prohodila jsem zpytavě, když polknul.

„Nemáš to jedno? Stejně jste se už poznali, hádám."

„Jo, ale... je to jedno, fakt." Rozhodla jsem se to neřešit.

„Měl bys mu ale zavolat a říct mu, co se děje." Dodala jsem. Jen na to pokýval hlavou a dál se cpal.

Z té malé, ale super sladké svačinky, jsem získala spoustu energie, takže jsem se pustila do projektu, mezitím, co on si četl knihu, co jsem mu koupila.

Sice mě s nimi nejdřív poslal do háje, ale pak dal zavděk a přece jen se dal do čtení. Nikdy předtím to jeho parketa nebyla, no teď nebylo moc věcí, co by mohl dělat.

„Napadlo mě, co ho pozvat na zítřejší oslavu tvých narozenin?" prohodila jsem.

„Koho?" zvedl hlavu mým směrem.

„Taeho."

„Tak on už je to Tae?" ucedil a já se zasmála.

„Jak už? Jak mu teda říkáš ty?" okusovala jsem tužku.

„Taehyungu." Odvětil stroze.

„Ježiš, co je s tebou? To tě naštvalo, že jsem s ním prohodila jednu větu? Sorry, ale on byl ten, kdo za mnou přišel. A to kvůli tobě!" hodila jsem ji po něm, na což se zamračil.

„Ne, teda... asi máš pravdu. Zavolám mu hned." Vytáhnul svůj smartphone. Naštěstí mu jeho máma nemusela kupovat telefon pro nevidomé. Na tomhle sice nemůže psát zprávy, protože se netrefí na písmena, ale může přijímat hovory na hlasový pokyn, a pak je taky vytáčet.

Asi to nezvonilo dlouho, protože hned začal mluvit.

„Ahoj, to jsem já.... Jo já vím, že jo, omlouvám se." Dělal mezery, takže druhá strana asi něco odpovídala. U toho, jak mluvil, si tahal ofinu.

„Chtěl jsem tě zítra pozvat na oslavu narozenin, přijdeš?" zeptal se pak a já uslyšela nějaký povyk na druhé straně. Pro sebe jsem se zasmála.

„Ve tři... dobře... jo, uvidíme se, ahoj." Hovor ukončil.

„Bolelo to?" utrousila jsem.

„Ne, docela rád ho uvidím." Připustil a to můj úsměv rozšířilo ještě víc.

„Tak proč jsi tak nabručený pří zmínce o něm?" moc jsem nechápala.

„Jen to asi nebude lehký, víš. Přiznat mu, jak na tom teď jsem." Povzdychnul si.

„Ty se nemáš za co stydět." Vyhrkla jsem, sotva to dořekl.

„Já vím, ale stejně se tak cítím." Odhodil knížku i telefon a zabalil se do deky, která byla na posteli.

„Nemůžu si prostě pomoct." Zamumlal.

„Bude to v pohodě, uvidíš." Snažila jsem se říct povzbudivě. Nahnula jsem se k posteli, a jak tam tak ležel, otočený ke mně, jemně jsem ukazováčkem píchla do té jeho tvářičky.

„Nebuď zamračený." Znovu jsem ho píchla.

„Nejsem." Zabučel do deky.

„Jsi." Zase jsem ho píchla. Tentokrát ale chytil můj prst a potáhnul mě za ním na postel.

„Hej!" to jsem nečekala.

„Nemůžeš aspoň na chvíli nechat moje tváře na pokoji?" už se rozesmál. Netrvalo mi dlouho, abych mu zvedla náladu.

„Ne, ony mě prostě pokoušejí." Uchichtla jsem se a v tu ránu se začala smát vážně nahlas, protože mě začal lechtat.

„Ne! Nech toho, to není fér!" snažila jsem se odrážet jeho útoky, ale pomalu jsem ani neviděla jeho ruce, jak mi začaly slzet oči. Jsem šíleně lechtivá, je to pro mě jako týrání.

„Přestaň! Nebo už ti v životě nedonesu žádný jídlo!" vyjednávala jsem, ale on nepřestával.

„Koupím si nějaký sám." Zněla škodolibá odpověď. Bylo mu jasné, že mě má v hrsti, protože já i když použiju svou největší sílu, pořád jsem o něco slabší, než on. Ven se nedostanu.

„Co tu děláte?" otevřely se dveře a my oba zamrzli. Stála tam jeho máma, ještě v pracovním oblečení.

„Píchala mě do tváří! Musel jsem zahájit protiútok, mami!" začal se JungKook hned bránit. Asi čekal, že ho začne nějak komandovat za to, že mě tady tak mačká. To jsem, mimochodem, očekávala taky, ale ona byla kupodivu úplně v klidu.

„Bože, vy jste jak malí." Zavrtěla nad námi s úsměvem hlavou a dveře zase zavřela, očividně spokojená, že se nestalo nic vážného.

„Ne! Už ne!" pořádně jsem se zapřela do jeho hrudníku v obavách, že začne zase. Nevím, jestli bych to pak stihla na záchod.

Zachechtal se a místo lechtání mě pevně objal.

„Jsi stejně nejlepší, víš to?" slyšela jsem v jeho hlase úsměv.

„Jasně, jsem to já." Utrousila jsem, ale hned na to se prohnula, protože mě polechtal na boku.

„Přestaň, mám tě rád." Dal mi malou pusu na tvář. Překvapeně jsem zamrkala, ale mimoděk mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Nikdy jsme si takové věci moc neříkali a o to víc mě to teď zahřálo.

„Já tebe taky, Kookie."

Už to bylo o něco veselejší, ne? A máme tady druhého účinkujícího na scéně. Ten tam ještě udělá pěkný guláš :D No nemusíte se zase bát, že by to skončilo nějak tragicky jako u Things we wanted. Dávala jsem si záležet na tom, aby to byl opravdu happy end, tak snad budete spokojení :).