„Mám pocit, že se v tom hábitu upeču." Komentoval to Tae a já jen musela souhlasit.

Čekali jsme, než nás vpustí do velké auly, kde proběhne ceremoniál a předávání bakalářských diplomů. Byla jsem tak vzrušená a natěšená.

Všechna ta práce nakonec byla k něčemu a já opravdu odstátnicovala. Sama tomu neuvěřím, dokud neuvidím ten modrý diplom s mým jménem.

S Taehyungem jsme spolu vlastně už rok, protože jsme na prvním rande byli začátkem června minulého roku. Přišlo mi, že všechno hrozně rychle uteklo. Nejvíc teda poslední měsíce, kdy jsme oba doslova leželi v knihách. Některé předměty jsme měli u státnic stejně, a tak jsme se mohli učit spolu. Žasla jsem nad tím, jak je chytrý a snadno si věci zapamatuje. Není pak ani divu, že místo modrého diplomu dostane červený. Myslím, že určitě zaslouženě.

JungKook taky úspěšně ukončil první rok svého studia, ale trochu mi bylo líto, že tu teď nestojí v tom hábitu s námi. Vždycky jsem nás viděla takhle spolu. On je tu dnes jen jako divák.

„Emily, zlatíčko, gratuluji!" Taeho mámu jsem vlastně od složení státnic neviděla, proto mi gratuluje.

„Děkuji." Objetí jsem jí opětovala, a pak si potřásla rukou s jeho tátou. Taehyung taky představil Kookieho, se kterým se vlastně neměli šanci ani potkat, a pak jsme čekali na poslední lidi – mé rodiče. Měla jsem obavy, že fakt nepřijdou. U maturity nebyli, tak proč by to teď mělo být jiné?

„Za chvíli to začne, nechceš jim zavolat?" Tae mě vzal kolem ramen.

„Nevím, jestli to má cenu. Když jsem volala ráno, byli teprve někde nad Čínským mořem." Zavrtěla jsem hlavou.

„Tví rodiče nedorazí?" jeho mamka samozřejmě poslouchala naši konverzaci.

„Nevím, měli nějaké jednání v Singapuru, takže..." ani jsem to nestihla doříct a ozval se hrozný rámus. Všichni jsme otočili hlavu k parkovišti a uviděli parkovat červené Porsche.

„Díky, bože." Zamumlala jsem si pod nosem. Alespoň otec dorazil. Byla jsem trochu nervózní, protože to taky mělo být poprvé, co se potkají s Taeho rodiči. Můžu jen doufat, že zůstanou taktní.

„Jezdí zvlášť." Vysvětlila jsem, když vedle Porsche zaparkovalo pro změnu vysoké SUV. Otec miluje sportovní auta, máma je nesnáší.

Zhluboka jsem se nadechla, když oba zamířili k naší malé skupince, ale byla ráda, že jsou tady. Přesto, jaké to mezi námi je, tak jsou to pořád mí rodiče a znamená pro mě hodně, že dorazili.

„Ahoj." Pozdravila jsem je a nechala si vtisknout malý polibek na tvář od mámy.

„Byl to vážně fofr, nejdeme, doufám, pozdě." Rozhlédla se po plácku, kde byli i další studenti s příbuznými.

„Kdybys nutně nepotřebovala svoje vlastní auto, mohli jsme tu být i stokrát." Jasně, mohla jsem si myslet, že pro jednou se setkáváme a oni nejsou na nože.

„Nesednu do auta, které při jízdě líže zem." Zavrčela.

„Mami, tati..." oslovila jsem je, aby to nedošlo někam dál.

„Tohle jsou Taeho rodiče," rozhodla jsem se je představit hned. Byla jsem ráda, když si normálně podali ruce a představili se. Jednat s lidmi asi fakt umí, jinak by nebyli tak úspěšní podnikatelé, hádám.

„Nevěděli jsme, že ty taky promuješ. Je pěkné, že to máte v jeden den." Okomentovala to máma.

Bylo to taky to poslední, co stihla říct. Pak už nás pouštěli dovnitř a začal ceremoniál předávání diplomů. Po něm jsme šli znovu před budovu fotit se.

„Nechci vedle tebe stát. Je to ostuda." Smála jsem se zahanbeně. Samozřejmě, že mu všichni gratulovali k červenému diplomu a on po mně teď chce, abych stála vedle něj? No way!

Už jsem se v tom hábitu doslova pekla, ale chtěla jsem se vyfotit ještě s Kookiem, který celou tu dobu jen tiše stál opodál. Bylo mi líto, že nemohla přijít i jeho máma, ale měla zrovna směnu a nedalo se s tím nic udělat.

„Vypadám v tom hrozně, jestli tě to zajímá." Oznámila jsem mu, táhnoucí ho před fontánu, kde všechny fotky probíhaly.

„Ne, určitě jsi rozkošná." Pousmál se.

„Ticho, je to hnusná zelená a materiál to má jako deka." Popsala jsem mu, a pak si sundala čepici, kterou jsem dala na hlavu jemu.

„Co děláš?" zatvářil se zmateně.

„Úsměv!" křikla jsem a hlavu si zboku opřela o jeho rameno. Taehyung nás několikrát cvaknul.

„Za dva roky si to vyměníme." Snažila jsem se ho nějak povzbudit, protože se mi zdál smutný. Nemyslela jsem si, že ho to bude až tak moc trápit.

„O to nejde." Zavrtěl hlavou.

„Tak co se děje? Mrzí mě, jestli jsem se ti teď pořádně nevěnovala, já jen..."

„Moc ti to přeju, Em." Krátce mě objal.

Nerozuměla jsem tomu, ale nechala to být. Teď není vhodná doba do toho pitvat.

„Navrhuji slavnostní oběd, přidáte se?" vykulila jsem oči, když otec něco takového navrhl. Vážně zve Taeho rodiče na oběd? Zdá se, že červený diplom na něj docela zapůsobil, hned byl o něco přátelštější, když zjistil, jak je Taehyung ve skutečnosti chytrý.

Všichni mu začali přitakávat, že je to dobrý nápad, a tak jsme se pomalu odebrali ke svým autům. Dohodli jsme se na jedné restauraci s tím, že tam všichni dojedeme samostatně. Tae a jeho rodina měli své auto, já přijela s Kookiem a rodiče oba taky měli svá auta. Takže... spousta aut.

„Em, nechci na ten oběd jet, mohla bys mě odvést domů?" zeptal se, když jsme oba nastoupili.

„Proč ne?" vyhrkla jsem překvapeně.

„Já jsem vážně rád, že jsem s tebou dneska mohl být, ale není mi mezi nimi dobře. Taehyung, i když se snaží, nechce semnou být. Jeho rodiče mě ani pořádně neznají a tví rodiče jsou odměření stejně jako vždy."

„Ale Kookie." Vzala jsem ho za ruku, když jsme zrovna stáli na červené.

„Myslím to vážně. Prosím." Nic jsem na to už neřekla ale místo do restaurace zamířila k němu domů. Pomohla jsem mu z auta, aby se nebouchl do hlavy, a pak vedla domů.

„Připravila ti máma něco k jídlu?" zula jsem se. Určitě ho tady takhle nenechám. Upřímně, taky se mi do restaurace moc nechtělo.

„Asi ne... nevím." Odpověděl a dal Sendy vodu do misky. Už na něj čekala za dveřmi. Podrbala jsem ji po hlavě, a pak nakoukla do lednice. Nic tam nebylo.

„Achjo... udělám ti něco rychlého, fajn?" začala jsem vytahovat ingredience na špagety. Vím, že v mrazáku nechala teta ještě trochu směsi a těstovin taky měli dost.

„Nemusíš, já se o sebe postarám." Namítl.

„Ale tichučko." Uchichtla jsem se. Zavrtěl nade mnou jen hlavou, ale nijak to nekomentoval. Během toho, co se vařila směs a i těstoviny, jsem zavolala Taemu, abych mu řekla, že se zdržím.

Za dvacet minut bylo všechno hotové a pěkně to i vonělo. Nandala jsem to všechno na talíř, který jsem položila před něj, a pak se posadila.

„Ještě nejdeš?" zeptal se.

„Ne, chvíli ti budu dělat společnost, a pak půjdu." Usmála jsem se a sledovala, jak to do sebe začal ládovat. Naštěstí se předtím převlekl, protože mu ty špagety lítaly všude možně a jak je známo, červená omáčka jde dost špatně dolů.

„Erik je v práci?" nadhodila jsem.

„Jo, asi jo." Pokýval hlavou, a pak poděkoval za jídlo. Někdy zapomínám, že jeho máma a on dělají spolu. Berou si společné směny, aby se pak nemíjeli. Je to pěkné, že spolu takhle můžou být. I když je to v práci.

„Tak fajn, měla bych jít. Už tak určitě dostanu sprda za to, že jsem nepřišla včas." Protočila jsem pro sebe očima a postavila se.

„Měj se, zavoláme si, fajn?" už jsem si to mířila ke dveřím, ale zarazilo mě, že neslyším žádnou odpověď.

„Kookie?" nakoukla jsem teda zpátky do kuchyně. Pořád seděl na stejném místě s jeho očima mířícími před sebou.

Přešla jsem k němu a položila mu ruku na rameno.

„Co se děje? Je ti špatně?" jemně jsem ho stiskla a snažila se ho přimět k jakékoli reakci.

„Jsem v pořádku, měla bys jít." Jakoby se probral z transu, hlavu otočil směrem ke mně a nahodil neupřímný úsměv.

„Něco tě očividně trápí." Nenechala jsem se odbýt.

„Neřeš to." Mávnul rukou a snažil se postavit, což jsem mu ale nedovolila.

„Tak co je?" zatlačila jsem do jeho ramen i druhou rukou a docela uvítala, že se nijak nevzpíral. Byl by to totiž celkem krátký boj a já bych určitě prohrála.

„Taehyung je u tebe často, že jo?"

„Hm... občas jo, proč?" nechápala jsem, proč se mě na to ptá.

„A tví rodiče?"

„Jsou skoro pořád pryč, znáš je." Povzdychla jsem si. Je fakt, že se tam spolu někdy potkali, ale nikdy spolu nijak zvlášť, krom pozdravu, nemluvili. Taehyung je v tomhle směru nezajímal. Trochu mi to bylo líto, protože je to můj kluk a mí rodiče vynakládají nulovou snahu, aby ho poznali. Ale to je pořád jen to mé naivní já, které čeká na něco, co stejně nepřijde. Oni se nezmění.

„Mají ho rádi." Komentoval to.

„Ani ne. Jen na ně zapůsobilo, že tak dobře složil zkoušky. Víš, že takoví normálně nejsou. Je jim jedno všechno, co se týká mě."

Sundala jsem svou ruku z jeho ramena a čekala, co dalšího z něj vyleze. Nerozumím téhle konverzaci, ale mám pocit, že se trochu dostáváme k jádru věci, proč je takový. Dnes ráno byl ještě v pohodě. Hýřil vtipem o promocích a plánoval, jak spolu nepoobědváme v našem oblíbeném bistru.

„Ty jsi smutný, že nejdeme k Henry's?" vyhrkla jsem. Jasně, to musí být ono.

„My dva se známe od mala, ale nikdy ke mně takoví nebyli." Zaznělo místo odpovědi a já se zarazila.

„C-co?" zakoktala jsem.

„Nic, jen, že mi dochází, jak se věci mají."

Jestli jsem byla předtím zmatená, tak teď už jsem vůbec nechápala hlavu ani patu.

„Vypadalo to, že si ho tvůj otec zamiloval." Utrousil.

„Ty na něj žárlíš?" vykulila jsem oči. To už je snad sranda.

„Tak to není!" vyhrkl.

„JungKookie." Uchichtla jsem se a ze zadu ho objala kolem krku. To je vážně trubka. Možná na rodiče trochu zapůsobilo, jaký Tae je, ale všechnu tu náklonnost mu projevovali především proto, že tam byli i jeho rodiče. Všechno je to jen o vztazích a dobrém jménu naší rodiny. Musí působit dobře v jejich očích.

„Někdy jsi trošku trouba, víš to?" pocuchala jsem mu ofinu, stála ho nepouštějíc.

„Nesměj se, to není vtipný." Zamumlal.

„Mému otci je jedno. Jen hrál svou roli. Jinak se o něj vůbec nezajímá, takže buď v klidu." Přitiskla jsem z boku svou tvář k té jeho a užívala si chvilku, kdy tak můžeme být.

„Takže není oblíbenější než já?"

„Ne... mojí mámě ses vždycky líbil víc." Zasmála jsem se.

To je docela pravda. Sice spolu o takových věcech nemluvíme, ale její komentáře poslouchám dobře.

„To se mi ulevilo." Konečně se trošku zasmál.

„Hele... ať už se stalo cokoli a ať se cokoli ještě stane, slíbili jsme si, že budeme přátelé napořád. Není to s tebou sice někdy lehký, ale já plánuju svůj slib dodržet." Píchla jsem ho do kulaté tvářičky, a pak mu na ní dala přátelskou pusu. Hned, jak se mi rychle rozbušilo srdce, tak jsem si uvědomila, že tulit se takhle k němu není úplně ten nejlepší nápad.

„Já taky." Odvětil tiše a pohladil mé ruce, které ho držely. Mimoděk mi po těle přeběhla husí kůže.

Odtáhla jsem se proto a naposledy mu postřapatila vlasy předtím, než jsem opravdu odešla.

Fakt mi dalo práci, abych se k dalšímu dílu dokopala a dala ho sem. Revizi jsem zcela nedokončila ale hlavní části jsou změněné a o víkendu se vrhnu na detaily. Jak jsem ale řekla, číst znovu nic nemusíte, nijak to pokračování v příběhu neovlivní :)