„Dneska je vážně teplo." Komentoval to a tvář neustále vystavoval slunci, mezitím, co já jsem ho vedla do centra. Rozhodli jsme se dnes courat po obchodech.

Teda, já jsem to rozhodla. Je to týden od doby, co ho propustili z nemocnice. Na všechno si zvyká pomalu, ale je moc šikovný. Někdy se proti tomu snaží bojovat, ale pak zjistí, že to stejně nemá smysl. Musí se přijmout takový, jaký teď je.

Snažila jsem se ho alespoň nějak rozptýlit a neustále s ním něco podnikat, aby neměl ani na chvíli pocit, že je nějak omezený. Ve skutečnosti sice svým způsobem je, ale rozhodně ho to nedistancuje od dělání věcí, které má rád. A jednou z nich bylo taky poflakování se po obchodech.

„Jsme před Toys Cherry, chceš jít dovnitř?" zastavila jsem a on tím pádem semnou. Měla jsem totiž svou ruku zaháknout za jeho.

„Hm, tebe to tam moc nebaví, ne?"

„To neva, můžu tě dovést k těm blbostem, co tam vždy rád okukuješ, a já si odskočím naproti do drogerky. Musím si tam něco koupit." Pokrčila jsem rameny.

„Tak fajn, povedeš mě?" usmál se, což jsem mu opětovala – i když to neviděl, a pak ho vedla dovnitř do obchodu.

Provedla jsem ho všemi regály až k těm plastovým pitomostem, co... vážně nechápu proč, ale má hrozně rád, a taky toho má plný pokoj. Například takoví psi s hýbajícími hlavami – kdo to proboha kupuje?! JungKook.

„Buď opatrný, za chvíli jsem tady, ok?" pomalu jsem pustila jeho ruku. On pokýval hlavou a už se opatrně natahoval k pultu před sebou. Docela ty pohyby začíná propracovávat. Dává si hodně velký pozor, když něco bere do rukou anebo se něčeho dotýká. Hlavně aby nic nerozbil. Měl u sebe taky tu hůl, co mu koupila máma. Sice s ní ještě sám nikde chodit nemohl, ale i tak mě to trochu více uklidnilo.

Nechala jsem ho v tom hračkářství, a pak se rychle vydala naproti do drogerie. Vzala jsem košík a házela tam všechno, co mi doma chybí. Mohla jsem tam strávit asi tak patnáct minut, snažila jsem se to urychlit, aby tam nebyl tak dlouho sám, no fronta u pokladny skoro vůbec neubývala.

Když jsem pak vešla do hračkářství, očekávala jsem, že ho najdu na tom samém místě... ale on tam nebyl.

Nejdřív jsem zpanikařila, ale pak mi došlo, že možná nevidí, ale pět let mu není, určitě se jen tak neztratil. Rozhlédla jsem se kolem, ale bylo tam prázdno.

„Promiňte, neviděla jste tady asijského kluka v bílém tričku?" zeptala jsem se pokladní.

„Jo, ten odešel asi před deseti minutami." Řekla nezaujatě. Odešel, proč?

Vylezla jsem teda zpět před obchod a v hlavě mi šrotovalo... proč šel pryč? Nebo když už tam nechtěl být, měl jít za mnou. Pokud si troufal.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem a doufala, že ho třeba někde zahlédnu, ale nic.

Chtěla jsem se už vydat někam pryč a poohlédnout se po okolí, no uslyšela jsem nějakou ránu, a pak dětský smích.

„Dělej, zlom to, stejně neví, jak vypadáš!" křičel někdo zpoza rohu obchodu.

Rozešla jsem se tím směrem a zděsila se při pohledu na JungKooka, který seděl na zemi a u něj stáli dva kluci, mohlo jim být tak čtrnáct. Hned na to něco křuplo. Jeden z nich zlomil jeho hůl.

„Hej! Co děláte?!" křikla jsem a oni sebou oba cukli.

„Dělej! Zdrhej!" křiknul druhý kluk, a pak se oba dali na úprk. Tak rychle, že se za nimi zvedl opar prachu z cesty.

„Kookie!" rychle jsem ho vzala za ruku a chtěla mu pomoct se postavit, no on mě odstrčil.

„Jsi nějak ztraněný?" vzala jsem jeho hlavu do dlaní, a když pro tentokrát neprotestoval, zvedla jsem jeho tvář k té svojí.

„Ach bože, to ti udělali oni?" začala jsem vytahovat něco, čím mu zastavím tu krev z nosu. Našla jsem jen látkový kapesník, který po tomhle asi bude zničený, no to je teď jedno. Naštěstí mu to ani neteklo moc, jen pár kapek.

„Ne, spadl jsem." Zavrtěl hlavou a snažil se mi vyhnout. No poznám, když nemluví pravdu.

„Nelži." Šeptla jsem.

„A co chceš slyšet?! Že nejsem schopný se ani ubránit proti dvěma malým puberťákům?" zavrčel, ale víc než naštvaně, to znělo zraněně.

Slyšela jsem v jeho hlase pláč a to potvrdily slzy, které se vzápětí spustily z jeho očí. Nevěděla jsem, co v tu chvíli říct. Nenapadalo mě absolutně nic chytrého, a tak jsem ho prostě obalila svýma rukama a stiskla ho v objetí. A bylo jedno jestli vlastně klečíme na zemi nebo ne.

„Klidně plakej." Zamumlala jsem.

„Cítím se tak poníženě, víš?" fňuknul a já pak ucítila jeho silný stisk.

„Neviděl jsem je... nemohl jsem..." Snažil se mi říct mezi vzlyky.

„Já vím." Aniž bych to mohla zadržet, rozplakala jsem se taky. Bezmocí. To, že s tím nemůžu nic udělat, mě štvalo asi nejvíc. Nešlo to. Nebylo to zkrátka v mých silách.

**

„Jak to dneska šlo? Přinesla jsem nějakou zmrzlinu, můžete si pak dát." Vytahovala paní Jeon nákup z tašek a já jí pomáhala.

„Jo, dobrý." Odvětila jsem. Nezmínila jsem se o tom, co se stalo dnes v centru. Jak mu ti dva kluci ublížili. Nechtěl to a já se rozhodla ho respektovat. Řekne jí to sám, když bude chtít.

Začala jsem věci ukládat do polic a nic dalšího už nedodávala. Nevěděla jsem, co říct. Vážně jsem tu byla jako doma. Teda... jestli jsem se tak cítila předtím, tak teď jsem asi opravdu byla. Spala jsem tady už několik nocí po sobě a odcházela z jejich domu rovnou do školy, ze které jsem se tu pak zase vrátila. Rodiče po dvou dnech vyklidili pole, takže kromě jedné hospodyně u nás nikdo nebyl. Nebylo proč se tam vracet. Taky jsem nějak cítila potřebu být tady, dělat mu společnost a pomoct se vším, s čím je potřeba. Jeho máma pracovala a jako samoživitelka to neměla jednoduché. Hlavně když teď splácela peníze za jeho pobyt v nemocnici.

Ráda bych jim dala svoje peníze, co mi posílají rodiče, protože je jich tolik, že to normální člověk nemá šanci utratit, no oni oba to odmítli. Nezbývalo mi, než to nechat být a snažit se pomoct alespoň takhle.

„Mami, donesla jsi něco dobrého?" JungKook vešel do místnosti, dávajíc si pozor na schod, který je u prahu.

Teta mu něco odpověděla, ale já to nevnímala a pokračovala v ukládání potravin.

„Hele nechej to, nejdřív to sklidím, a pak nachystám. Nebudeš to jíst z krabice." Šťouchla jsem do něj jemně, když se dobýval do boxu s čokoládovou zmrzlinou.

„Jsi zlá, nic mi nedopřeješ." Napučel se a u toho samozřejmě nafouknul své kulaté tvářičky. Vážně to bylo tak roztomilé, že jsem se musela zasmát a šťouchnout prstem pro změnu do nich.

„Hej!" taky do mě šťouchnul na oplátku. Pro změnu do ramena.

„Padej nebo žádná zmrzlina nebude." Zapřela jsem se svým bokem do toho jeho a odtlačila ho od kuchyňské linky.

„No jo pořád." Zabrblal a z místnosti odešel tak rychle, jak přišel. Protočila jsem nad tím očima, zmrzlinu dala na bok a vzala místo toho jogurty, které jsem začala strkat do lednice.

Pak jsem na zádech cítila vytrvalý pohled, a tak jsem se otočila.

„Stalo se něco?" zeptala jsem se tety, která na mě hleděla s malým úsměvem na tváři. Nějak jsem nechápala, co se děje.

„Ne." Pokroutila jemně hlavou.

Rozhodla jsem se to teda nechat být, no ona pak znovu promluvila.

„Má tě moc rád."

Na to jsem pozdvihla obočí. Co se mi tím snaží říct?

„Víš, vždycky jsem si vás dva představovala spolu, ale když se mu stalo tohle..." její úsměv se vytratil a oči zaslzely.

„Teto." Přešla jsem k ní a objala ji. Na její poznámku o nás dvou jsem se rozhodla nereagovat. Je to teď to poslední, na co myslím.

„Hrozně mi pomáhá, že jsi tady. A že v tom nejsem sama." Popotáhla.

„Nikdy nebudeš." Pohladila jsem ji po zádech, a pak se odtáhla. Věnovala jsem ji povzbudivý úsměv, a pak se vydala znovu ke kuchyňské lince. Připravila jsem tři misky se zmrzlinou, jednu dala jí a ty dvě vzala do Kookieho pokoje.

„Zmrzka se nese!" křikla jsem a zavřela za sebou jeho dveře.

„To je fajn. Potřebuju se odreagovat." Odhodil knížku od sebe a posadil se na posteli. Jeho počínání jsem následovala, a pak mu přistrčila misku s tou dobrotou.

„Jak ti to jde?" podívala jsem se na knížku. Učí se Braillovo písmo, aby si pak taky mohl něco přečíst.

„Nejde, nevím..." povzdychl si a do pusy si nacpal celou lžíci zmrzliny. Měl od toho pak celou pusu. Místo toho, abych jedla tu svou, jsem sledovala, jak se láduje on. Hodně se přistihuju při tom, že od doby, co nevidí, tak ho sleduju více, než dřív. Teď mě přitom nechytí.

Pousmála jsem se, jak si olíznul rty, aby z nich všechno dostal pryč, ale stejně mu nahoře zbyla trochu čokolády.

„Proč mám pocit, že mě sleduješ?" otočil ke mně hlavu a já zamrzla. A nepochybně i zčervenala.

„To se ti jen zdá." Zamumlala jsem.

Nic na to neodpověděl, jen dal prázdnou misku pryč, a pak se svalil do lehu.

„Není to fér, víš?"

„Co není fér?" taky jsem dojedla poslední kousky.

„Ty se na mě dívat můžeš, ale já už tě nejspíš nikdy doopravdy neuvidím." Zavřel oči a nahlas si povzdychl.

„Víš, jak vypadám. Nic se nezměnilo." Postřapatila jsem mu jemně tmavou ofinu.

„Ale mám strach, že zapomenu." Namítl slabě.

„Že zapomenu, jak vypadáš, jak vypadá máma. Náš dům, tvůj dům. Park, ve kterém běháme. Už nikdy neuvidím vycházející a zapadající slunce." Šeptl.

„Přestaň tak mluvit." Sjela jsem taky do lehu a aniž bych přemýšlela nad tím, co dělám, svou ruku jsem propletla s jeho a hlavu si položila na jeho rameno.

„Je to pravda, ne?" jeho srdce bylo opravdu hodně blízko k mému uchu. Slyšela jsem, jak tluče.

„Není. Jsme tu my, co ti to budeme neustále připomínat. Takhle si to budeš pamatovat navždy." Zadívala jsem se na jeho obličej z profilu. Byl teď moc blízko tomu mému, a já tak měla šanci si ho prohlédnout tak zblízka, jako snad ještě nikdy.

Mohli jsme tak ležet asi hodinu a já cítila, jak na mě jde únava. Chtěla jsem se proto posadit, ať neusnu, ale zadržel mě.

„Nechoď pryč." Zaprosil.

„Nikam nejdu, ale s takovou usnu." Přiznala jsem s tichým smíchem.

„Pojď mě opravovat ve čtení." Vyhrkl nadšeně.

Souhlasila jsem teda a posadila se, když mi to konečně dovolil. Vzal do ruky zpátky knihu, kterou četl i předtím, a pak skočil zpět do postele. V tu chvíli jsem ale znovu strnula, protože svou hlavu položil na mé břicho a pohodlně se uvelebil, jakoby o nic nešlo.

„Vadí ti to?" zeptal se najednou.

„N-ne. Můžeš číst." Zakoktala jsem a pro sebe protočila očima. Blbko.

Prsty položil na vroubkovaný papír a začal mi říkat jednotlivá písmena. Opravovala jsem ho nebo ho chválila, když to řekl dobře. Strávili jsme takhle zbytek večera, ale na konci – byl schopný přečíst několik slov úplně sám.

Jak jsem tak ležela, dlouho jsem odolávala, abych se nedotkla jeho vlasů. Přímo si žádaly, ať je pěkně prohrábnu a jemně za ně zatahám.

„Jsem dobrý?" řekl potěšeně, culíc se.

Jsi rozkošný.

„Jsem na tebe pyšná," odvětila jsem, a pak mu tu ofinu opravdu prohrábla a z ní zajela i do zbytku vlasů. Překvapilo mě, že na to vůbec nic neřekl. Ani se nezalekl, že se ho tak dotýkám.

Místo toho pak vzal mou ruku do své a přitiskl si jí k tváři, zavírajíc oči.

„A jsi to ty, kdo mi dává sílu."

Dneska ještě trošku depresivní, no od dalšího dílu to bude o dost veselejší, to se nebojte! :)