„Držím tě." Sotva jsem uslyšela tohle, hned jsem se ocitla v teplém objetí.

„Jsem v tom hrozná." Zabědovala jsem a opatrně se otočila čelem k němu. Pořád mě nepouštěl, ale alespoň jsem ho mohla obejmout taky. Obmotala jsem proto ruce pevně kolem jeho pasu s rozhodnutím, že už se ani nehnu.

„Nejsi, na to, že je to teprve podruhé, tak ti to jde moc dobře." Položil dlaň na mou tvář a já ucítila konečně trochu tepla, proudícího do mého těla. Asi budu mít brzo omrzliny, jinak nevím.

„A nemůžeme už odejít? Naši nejsou doma, zatopíme v krbu a vlezeme si pod deku..." smlouvala jsem nadějně. Byla mi už hrozná kosa a taky mě bolely nohy. Byli jsme tu možná hodinu a půl a já byla z bruslení unavená jako kotě. Ještě jsme kvůli tomu vstávali opravdu brzo, protože před obědem by tu už bylo hodně lidí.

„Co s tebou nadělám." Povzdechl si s úsměvem.

„Jsi nejlepší!" zazubila jsem se a nadšeně se nechala táhnout za ruce k východu z kluziště.

Lidí tu pomalu přibývalo a tuším, že odpoledne tu bude totální sajgon. Byly dva dny před Štědrým dnem. Všichni už měli dávno dovolené, a tak vyjížděli podnikat různé akce. A my, jak vidno, nebyli výjimkou. Tae, protože jsme oba už školu neměli, vymýšlel všemožné věci, co bychom mohli společně podniknout.

Čekala jsem, kdy si polezeme na nervy, protože jsme v posledních dnech byli tolik spolu, že je to až nenormální. Často u mě spal, a kupodivu... i já někdy spala u něj. Tam bylo daleko více veselo, než v prázdné vile, protože jeho rodiče už taky nepracovali, a pak se vrátil jeho bratr z kolejí.

Líbilo se mi to. Sice spolu jen chodíme, dá se říct, no oni mě tak přijali mezi sebe, že si připadám, jako bych tam patřila. Jenže ten pocit, kdy mám rodinu, která vlastně není moje... mi připomene něco dalšího – Kookieho.

Jsou to tři týdny a já se s ním neviděla, ani jsem mu nezavolala nebo nenapsala. Měla jsem hrozný strach, že vytáhne to, co slyšel a zažene mě tak do kouta. Vím, že nebudu schopná mu zalhat, ale nechci zničit přátelství, které máme. I když... teď ho moc nemáme, když ho ignoruju.

Bylo mi to moc líto. Několikrát byl taky u mě doma, ale já řekla hospodyni, ať ho pošle pryč. Taehyungovi jsem se postavit dokázala, ale na něj nejsem připravená a bůh ví, kdy budu.

„Jsi úplně zmrzlá." Vzal Tae mé ruce do svých.

„Taky je pěkná zima." Zabručela jsem. Ocenila jsem, když jsme vlezli do metra a jeli domů. Na auto jsme se rovnou vykašlali, protože by tu v centru stejně nebylo kde zaparkovat a ty sumy za parkování nestojí ani jednomu za to – no, já bych to zaplatila a ani bych nad tím nepřemýšlela, ale otázka placení mezi námi bude navždy něco, kvůli čemu se schyluje k hádkám.

„Už jsi byla za Kookem?" zeptal se, když jsme vystoupili u zastávky, která byla nejblíže mému domu.

„Ne." Zamumlala jsem a víc se k němu přitiskla, abych získala ještě trochu tepla.

„Volal mi... hodněkrát." Povzdechl si.

„On volal tobě?!" vyhrkla jsem překvapeně.

„Asi už neví, jak jinak tě kontaktovat."

Bodlo mě u srdce, jak to řekl. Stýská se mu po mně? Mně hrozně.

Mlčeli jsme celou cestu až k mému domu. Chtěla jsem otevřít branku, když mě zastavil.

„Máš šanci to teď dát do pořádku."

Nechápavě jsem zamrkala a podívala se směrem, kam se koukal i on. JungKook byl na přední zahradě a dělal něco se sněhem. Vypadalo to, jakože něco staví.

Měl obrovskou zimní bundu a skoro se v ní ztrácel. Vypadal roztomile a docela spokojeně, jak tam házel kupy sněhu z jednoho místa na druhé. Někdy se umí vážně proměnit v málého kluka.

„Já nevím..." přešlápla jsem nejistě.

„Nemůžeš se mu stranit do nekonečna. Jasně, byl bych nejradši, kdyby jo, ale... nejde to." Byla jsem překvapená, že něco takového slyším zrovna od něj. Ví, co k němu cítím, takže asi není nejjednodušší, tohle mi říct.

„Teď ne." Zavrtěla jsem hlavou.

„Jak myslíš." Dál to nerozebíral a prošel kolem mě do zahrady.

Chvíli jsem setrvala pohledem na klukovi, který očividně stavěl sněhuláka, a pousmála se.

Jak jen se mi stýská.

Zamrzla jsem, když zvedl hlavu. V ten okamžik jsem si myslela, že mě uviděl, ale on... nejde to.

Pokračoval dál a já se rozhodla raději taky jít dovnitř.

Taehyung zatopil v krbu. Já udělala horká kakaa a vytáhla moučník, který napekla hospodyně. Ten se bude ke krbíčku a televizi hodit. Donesla jsem pak ještě jednu velkou huňatou deku a oba jsme se do ní společně zakutali.

Venku začalo zase sněžit. Sledovala jsem velké vločky za okny a ani nevnímala film, který jsme měli puštěný. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a povzdychla si.

Aniž bych to chtěla ovlivnit, začínalo mi být smutno. Rodiče stráví Štědrý den a určitě i Nový rok v Los Angeles, jako téměř pokaždé. Do svých sedmnácti jsem jezdila s nimi, ale pak... více pracovali, než aby slavili Vánoce. Začala jsem zůstávat tady a ty důležité dny trávila u Kookieho a jeho mámy. Nevím, co budu dělat teď, když jsme na tom takhle.

„Co je?" sklonil ke mně hlavu a svou pravou tvář přitiskl k mé levé.

„Nic." Pousmála jsem se a víc se o ni opřela, zavírajíc tak oči.

„Je ti smutno, že jsi ho viděla? Vážně za ním nechceš jít?"

„To taky jen... asi budu na Vánoce sama. Posledních pár let jsem byla vždycky s ním." Přiznala jsem.

„A co tví rodiče? Vy spolu netrávíte ani svátky?" zamračil se a trochu se odtáhnul, abychom se na sebe mohli podívat.

Němě jsem zavrtěla hlavou v odpovědi.

„To je mi líto." Zatvářil se smutně.

„Říkala jsem ti, jaké to mezi námi je a sám jsi to několikrát viděl. Je to prostě... všechno o obchodu." Uhnula jsem pohledem. Nemám ráda tenhle jeho lítostivý výraz.

„Promiň, Em." Dal mi pusu na líčko, a pak mě pevně přitiskl k sobě.

„Neomlouvej se. Dneska večer, až odejdeš, půjdu za ním a dám to do pořádku." Řekla jsem pevně.

„Můžeš být na Vánoce u nás jestli chceš, našim by to určitě nevadilo." Navrhl najednou.

„Ne, to ne." Odmítla jsem hned.

„Proč ne? Mají tě rádi."

„Tae, nejsme spolu tak dlouho, abychom trávili i Vánoce společně. Myslím si, že je to ještě brzo." Odvětila jsem a rozcuchala mu ofinu.

„Takže budeš u něj?" zněl docela nespokojeně.

„To nevím, ale... vždycky jsem u něj byla. Je to můj nejlepší kamarád. A jeho máma je skoro jako moje máma." Zamračila jsem se, když se odtáhnul a posadil se.

„Nejlepší kamarád, do kterého jsi zamilovaná." Připomněl mi, jako bych to snad nevěděla.

„O tom vím moc dobře, nemusíš to opakovat." Zavrčela jsem. Netuším, proč to vytahuje. Zas a znovu. A ještě k tomu teď.

„Bože, když mě to tak užírá. Hrozně na něj žárlím." Zhluboka se nadechl a zase vydechl.

„Vždyť jsem ti několikrát vysvětlovala, jak to je. Já... nevím, co víc mám udělat. Teď se s ním ani nevídám a nevím, jak to bude pak, až si promluvíme." Pohladila jsem ho po ramenu, aby se trochu uklidnil.

„Já vím. Nejsem na tebe naštvaný, nemůžeš za to. Ale stejně se toho nemůžu zbavit. Přivádí mě to ke vzteku." Promnul si obličej.

Na to jsem neměla slov. Byla jsem k němu upřímná. Vysvětlila jsem mu všechny svoje pocity a omluvila se tisíckrát. No víc udělat nemůžu. Nejde říct sim sala bim – ať už nejsem zamilovaná. Nejde to.

Pořád říkal, že bych za ním měla jít, promluvit si a usmířit se, no když jsem se k tomu večer chystala, nepustil mě. Rozhodl se, že tady přespí a domů půjde až ráno, takže jsem to zase odložila.

Když jsem v noci ležela v posteli a slyšela jen jeho klidný dech, všechny ty věci se mi zase honily v hlavě. Cítím se špatně za to, co se děje a chtěla bych to zastavit. Ale nevím jak.

Posadila jsem se na posteli a zadívala se z okna, které nemělo zatažené závěsy. V zimě tohle nedělám, protože je venku brzy tma a ráno pozdě světlo, takže mě to při spaní nerušilo. Moje okno bylo vytočené do boční zahrady, viděla jsem vypuštěný bazén, a pak taky dům sousedů.

Zaujalo mě protější okno, ve kterém se ještě svítilo. Přitom byly pomalu tři hodiny v noci.

Postavila jsem se a přešla blíž, nahlížejíc tam. Naše domy od sebe byly docela daleko, rozdělené naší zahradou, no i tak jsem zahlédla postavu, která seděla a v ruce držela kytaru. Něco na ní brnkal.

Pak se ale postavil a začal chodit po svém pokoji. Nechápala jsem, co dělá a neměla jsem ani šanci to zjistit, protože zatáhnul závěsy.

Povzdychla jsem si a zadívala se pro změnu na černé nebe. Nešly vidět hvězdy, takže bylo zataženo. Upřímně jsem čekala, kdy zase začne padat sníh. Mám ráda Vánoce na sněhu, ale uvítala bych teď raději sluníčko než to všudypřítomné bílo. Přivádělo mě totiž akorát do deprese.

„Em?" otočila jsem se za voláním svého jména.

Tae se vrtěl v posteli a očividně mě hledal na druhé půlce. Potichu jsem se rozešla zpět a vklouzla pod peřinu.

„Jsem tu." Šeptla jsem a nechala se vtáhnout do jeho náruče. Obmotal kolem mě své ruce a i jednu nohu a spokojeně si odfouknul.

„Kdes byla?" zamumlal ospale.

„Jen se napít, spi dál." Taky jsem zavřela oči a pohodlněji se uvelebila.

Moje myšlenky se sice předbíhaly, která mě upoutá jako první, no já byla už moc unavená na to, abych dál přemýšlela. Za chvíli jsem o sobě nevěděla a alespoň můj spánek byl naprosto bez starosti.

Škoda, že i o životě se tohle říct nedá.

U psaní toho s tím bruslením jsem měla trošku deja-vu :3.

Většina z vás je pro JungKooka, no co udělá Emily? Zatím se k usmiřování moc nemá, zdá se. No třeba to v ní přes ty Vánoce povolí, co myslíte?

Děkuji za pěkné komentáře k minulé části, jste nejlepší!