U sousedů jsem se neukázala asi týden. JungKook mi několikrát volal, ale já neměla odvahu mu to vzít. Nechtěla jsem s ním mluvit, protože jsem se bála, že by vytáhl to, co se stalo a ptal by se na to.

Místo toho jsem ale zamířila jinde.

„Dobrý den, je Tae doma?" usmála jsem se na jeho mámu.

„Emi, zlatíčko, ahoj. Je nahoře." Přivítal mě široký úsměv jeho mámy. Mám pocit, že ona ani nic jiného, krom usmívání se, nedělá. Je milá, to sice jo, ale někdy mi přijde, že z ní dostanu cukrovku. Jsem ráda, že s ní dobře vycházím. Jeho otec mě sice taky bere, ale pokaždé, co jsem byla u něj, jsme spolu nějak moc nekonverzovali.

No jeho máma by nám nejradši rovnou uspořádala svatbu.

„Já jdu zrovna na pilates, tak tady zamknu, aby nikdo nevlezl do domu." Lehce mě popostrčila ke schodům vedoucím do patra, a pak se začala obouvat.

Ještě na mě před odchodem zamávala, což jsem jí oplatila, a pak zabouchla.

Zhluboka jsem se nadechla, pak si vyzula boty, a vydala se teda nahoru. Nechtělo se mi, ani za nic. Nekontaktovali jsme se od té doby – respektuju, že on semnou asi mluvit nechce, a já pro změnu neměla odvahu mu ani zavolat. Jenže vše se mi zdá moc nedořešené. A pak taky, konečně jsem došla k nějakému rozhodnutí a utříbení svých myšlenek. Budu jen doufat v pozitivní reakci druhé strany.

Jemně jsem zaklepala na dveře, a jakmile se ozvalo nějaké zabručení, vlezla jsem dovnitř. Porozhlédla jsem se po pokoji, který se nijak nezměnil – i když, co čekám po týdnu – a pak pohledem zakotvila na osobě sedící u počítače. Byl ke mně zády, takže nevěděl, že jsem to já.

„Ahoj." Ozvala jsem se, jak nejjemněji to šlo, no i tak sebou cuknul a prudce se otočil.

„Co tady děláš?" zamračil se.

„Přišla jsem si promluvit." Přešlápla jsem na místě, trochu rozhozená z jeho pohledu. Jasně, čekala jsem, že zrovna nebude nadšený, ale moje naivní stránka tiše doufala, že mě alespoň trošku rád uvidí. No, omyl.

„O čem?"

„O tom, co jsme si řekli. Teda, co jsi mi ty řekl." Sledovala jsem, jak se postavil a uvolnil mi tak místo na židli. Tiše jsem k ní přešla, když kývnul hlavou a posadila se. On zaujal místo naproti, na posteli, která měla rozházené peřiny.

„Nevím, co k tomu chceš dodávat, ale pro mě za mě." Pokrčil rameny.

„Tak fajn, ale nechci, abys mě přerušoval, dobře?" ujistila jsem se, na což znovu pokýval hlavou a nespustil ze mě pohled. Jsem ráda, že i přesto mě takhle respektuje. To jsem na něm vždy obdivovala. Umí jednat s lidmi, se všemi umí nějakým způsobem vyjít. Nechápu to a závidím mu, protože já taková nejsem.

„Měl jsi pravdu o tom, co jsi řekl. Já jsem do Kookieho zamilovaná a byla jsem do něj zamilovaná ještě předtím, než jsme si spolu začali. Jen jsem si to prostě nemohla přiznat a postavit se tomu čelem." Promnula jsem si ruce, které se začaly potit. I tak to pro mě bylo hrozně těžké, přiznat to nahlas a ještě před ním.

„Jenže, bylo to hlavně proto, že vím moc dobře, že on mě takhle nikdy neuvidí. Nikdy mě nebude milovat zpět tím způsobem, jakým ho miluju já. Odstřihnout ho ze života nemůžu, na to jsem s ním zažila až moc, a taky hlavně proto, co se mu stalo. Má už jen svou mámu, mě a tebe." Povzdychla jsem si.

„Pak si zkus představit, jaké to je. Usínat vedle něj, objímat ho, vařit mu, učit se s ním, starat se o něj. A celou tu dobu víš, že on to nikdy nebude mít stejně." O tom, že mi moje city JungKook nikdy nevrátí, jsem si byla stoprocentně jistá. Ani jediné procento nevypovídalo v můj prospěch.

„Proto jsem se rozhodla dát šanci nám dvěma-..."

„Takže jsem byl jen sprostá náhražka?" vyprsknul.

„To není to, co jsem chtěla říct." Rozuměla jsem jeho rozhořčení, no nenechal mě domluvit.

„Možná jsem na začátku nebyla zamilovaná, ale všechno to časem přišlo. Mám tě ráda a potřebuju tě." Dořekla jsem naléhavě.

„Jasně, takže po mně chceš, abych ti dal druhou šanci, přestože ty budeš dál milovat jeho a trávit s ním skoro veškerý svůj volný čas?" zavrčel ironicky.

„Jenže tebe miluju taky!" křikla jsem už naštvaně. Pořád mě bude přerušovat a skákat mi do řeči. Na tohle nemám nervy, snažím se to vysvětlit, ale on si nenechá nic říct.

Zase jsem cítila ten nepříjemný tlak v očích. Jednak proto, že jsem byla na všechno a na všechny naštvaná, a pak jsem byla zoufalá ze situace, která se teď děje.

„A neříkáš to teď jen proto, že..."

„Buď už ticho, Taehyungu!" vykřikla jsem znovu a otřela si několik slz.

„Ty to vůbec nechápeš. Je mi hrozně, a kdyby to šlo, přestanu milovat jeho a zůstanu jen s tebou, ale to nejde. Nemůžu to ovlivnit, chápeš? Myslela jsem si, že budu plakat nad tím, že jsem ti ublížila, ale místo toho pláču, že už budu bez tebe. Možná jsem nezačala úplně fér, ale teď tě miluju taky a ty mi lámeš srdce." Hlavu jsem si složila do dlaní a usilovně se snažila zabránit dalšímu pláči. Za ten týden jsem toho nabrečela vážně dost, už to stačilo!

Moje oči ale neposlouchají.

A bylo ticho. Hodně dlouho šlo v místnosti slyšet jen moje popotahování, jinak nic víc.

Čekala jsem, že na to něco řekne, ale on pořád mlčel a já se začala cítit vážně blbě. Moc dobře teď vím, jak se cítil on, když se mě zeptal, jestli ho miluju a já to neřekla zpátky.

„Promiň, nechtěl jsem tě rozplakat." Neodvážila jsem se oddělat ruce ze svého obličeje, a tak jsem ani nevěděla, že ke mně natáhl ruce. Hned na to jsem jeho jemnou dlaň ucítila na svém zápěstí.

„Jsi tu ten poslední, kdo by se měl omlouvat. Já jsem ta špatná." Zamumlala jsem ubuleně.

„Odsoudil jsem situaci moc brzo a nevyslechl tě. Taky na tom mám podíl." Za ruku mě zatáhl, ale vážně jsem nechtěla, aby viděl moji červenou tvář.

„Em." Slyšela jsem pousmání v jeho hlase a za chvíli, ani nevím jak, se ocitla v jeho klíně.

„Dej ty ruce dolů." Znovu mě za ně zatahal. Neochotně jsem je teda sundala a setkala se s jeho pohledem.

„Proč je všechno tak komplikované?" zeptala jsem se, neuhýbajíc od jeho očí.

Když jsem byla tak blízko, cítila jsem jeho vůni a i teplo, které z něj sálalo. Hrozně se mi po něm stýskalo.

Bezradně pokrčil rameny a začal stírat mé slzy.

„Nebuď ke mně tak hodný, nezasloužím si to." Sklopila jsem hlavu.

„Jsem pořád naštvaný. Ale v jednom máš pravdu..." zpátky pozvedl mou bradu.

„Když se jednou zamiluješ, tak srdci nejde říct ne." Nebyla jsem si úplně jistá, jestli tím naráží na to, že jsem ještě zamilovaná do JungKooka nebo na to, že on sám je zamilovaný do mě.

Jistá jsem si ale byla jedním, což jsem taky hned udělala.

Objala jsem jeho krk a své rty přitiskla na jeho. Moje byly ještě pořád trochu mokré od slz, a tak se z jindy sladkého polibku stal jeden trošku slanější. Nevadilo mi to ani v nejmenším, a když jsem zjistila, že neprotestuje, prsty jsem zajela do jeho jemných vlasů přesně tak, jak to miluju já i on.

„Nikdy bych s tebou nezůstávala, kdybych necítila tohle." Opřela jsem své čelo o jeho a zhluboka rozdýchávala polibek.

„Když jsme spolu, jsme tu jen my dva, není tu, že ne?"

„Není." Zavrtěla jsem hlavou. To byla pravda. JungKook oxidoval v mé hlavě skoro pořád, ale když jsem byla s Taem, zmizel. Místo toho jsem měla zcela jiné myšlenky.

„Pak... možná s tím nejsem ještě smířený, ale můžeme tomu dát šanci." Dal pramínky mých vlasů za ucho.

„A jsi si jistý?" ujistila jsem se, no můj tón hlasu se rázem změnil.

„Jsem." Pousmál se, a pak znovu zajal mé rty. Rukama obmotal můj pas a přitisknul mě víc na sebe. Já tuhle pozici ale nevydržela dlouho, donutila jsem ho, aby mě pustil, a pak ho jemně povalila na postel.

„Počkej, moje máma je dole." Zamumlal a mně bylo jasné, že to řekl hlavně kvůli mně. Já se několikrát vyjádřila, že takové věci nebudu dělat s rodiči v domě. On s tím problém nikdy neměl teda... on neměl problém nikde a nikdy.

„Není, odjela na pilates." Uchichtla jsem se a pohlédla na něj ze shora.

„Vážně?" vykulil oči.

„Myslíš, že si vymýšlím?" pozdvihla jsem obočí. Jen zavrtěl hlavou a zmáčknul můj nos, což jsem mu samozřejmě hned musela oplatit.

„To, ovšem, zcela mění situaci." Zajiskřilo mu v očích. Samozřejmě se začal pokoušet mě dostat na záda, ale tentokrát jsem se nenechala.

„Hej." Zamračil se, když jsem se koleny zapřela vedle jeho boků a odmítla se mu podvolit.

„Dneska ne-e." zavrtěla jsem hlavou se šibalským úsměvem a umlčela ho ještě před tím, než začal nějak protestovat.

Chtěla jsem si ho pro jednou taky užít po svém.

Polibkem jsem trochu odlákala jeho pozornost, a pak rty sjela taky na jeho bradu a krk. Přesně, jak to dělá on mně. Můžu se u toho zbláznit a jsem docela zvědavá, jestli se mu to bude líbit.

To mi vzápětí dosvědčil jeden tichý vzdech, který z něj vyšel. Rukou, kterou jsem se nezapírala vedle jeho hlavy, jsem sjela dolů a začala jeho tričko rolovat nahoru. Trochu mi to usnadnil, když zvedl ruce nad hlavu a čekal, než mu ho přes ni přetáhnu.

Když bylo pryč, nevydržela jsem to a ještě víc mu postřapatila jeho dlouhou ofinu. Jak na mě tak koukal, s přivřenýma očima a tím svým výrazem, byl k zulíbání. O to víc mi dochází, že jsem do něj opravdu zamilovaná.

Jenže... jak se mi to mohlo stát? Jak jsem se mohla zamilovat do dvou najednou? Jde to vůbec?

A tady je odpověď.

JungKook je nejbližší člověk, kterého mám. Už jen pomyšlení na to, že mi zmizí ze života a mám chuť umřít. Když mě objímá, je to skvělé, ale bolí to. Snažím se vysvětlit svému srdci, že on prostě není ten pravý, no to mě neposlouchá. Pořád splašeně buší, kdykoli je někde v blízkosti. A co ten třas a husí kůže, kdykoli na mě upírá své oči, kterými vlastně ani nevidí?

No a pak je tady Tae, který na mě právě teď upírá svůj tmavý, čokoládový pohled, ve kterém se naprosto ztrácím. Taky se celá třesu a moje srdce i dech nestíhají. Kde se to všechno vzalo tak najednou?

„Na co myslíš?" zeptal se.

„Na tebe." Odvětila jsem popravdě a on zamrkal.

„Nemusíš, jsem tady." Pousmál se a svou pravou rukou mě jemně zatahal za pramínky vlasů.

„Nepřemýšlím, jen se mi něco objevilo v hlavě." Zavrtěla jsem hlavou.

„Co?" pobídl mě trpělivě.

„Že tě fakt miluju."

Po náročném týdnu jsem zpět a přináším nový díl! :)

S Taehyungem se nám usmířila, co vy na to? Jak si myslíte, že to dopadne, bude s ním nebo se tam JungKook ještě přimíchá? :P Co byste chtěli vy?

Emhyung nebo Emkook??? :DDDDD