„Počkej, pomůžu ti s ním." JungKook asi vycítil, že Tae není schopný pořádně ani chodit, a chytil ho z druhé strany. Oba jsme ho jemně podepřeli a vedli domů. Naštěstí místo, kde se chovala oslava, nebylo daleko. Proto jsme se taky rozhodli jít pěšky – třeba Taehyung víc vystřízliví. Držel se sice na vlastních nohou, no jeho krok byl velmi vratký. Nechtěla jsem riskovat, že se skácí na zem a nedej bože se bouchne do hlavy.

Celou dobu si něco mumlal pod nosem a pořádně se probral až před mým domem.

„Nesahejte na mě." Odstrčil nás oba dva.

„Tae, nech toho, jsi úplně na mol." Protočila jsem očima. Dobře, to že se probudil - jsem si myslela - ale asi špatně, protože vypadá pořád mimo a mluví i z cesty.

„Je mi fajn." Zavrčel a znovu se po nás ohnal, když jsem se k němu chtěla přiblížit. Pro jistotu jsem JungKooka chytila za ruku, aby k němu nešel moc blízko, mohl by ho zranit.

„Kam jdeš?" zavolala jsem za ním, když se rozešel zpět cestou, kterou jsme přišli.

„Pryč od tebe!" křiknul. V tu chvíli mi už vážně povolily nervy. Měl narážky celý tenhle večer, ignorovala jsem to, protože byl opilý a nechtěla jsem se hádat, ale můj pohár trpělivost přetekl. Pustila jsem JungKooka a rozeběhla se za ním.

„Co máš, sakra, za problém?" sáhla jsem na jeho rameno, aby se zastavil. Což naštěstí udělal, protože běžet v těch botách s vražedným podpatkem zrovna nebyl stav ideál.

„Tak ty chceš vědět, co je můj problém?" zabodl do mě pohled a narovnal se. I přes vysoké boty jsem na něj koukala trošku ze spodu, no byli jsme si víc vyrovnaní, než jindy.

„Proč se tak chováš? Co jsem ti provedla, že jsi takový." Už jsem se ani nesnažila skrýt zoufalý tón. Očividně mě za něco trestá a já nemám tušení za co. Alespoň bych to mohla nejdřív vědět, než se cítit špatně za něco, o čem nevím.

„Ty nic nechápeš." Zavrtěl hlavou s tichým povzdechem a na chvíli se zdálo, že jeho agresivita trochu ustoupila.

„Tak mi to vysvětli?" pobídla jsem ho jemně a znovu se natáhla po jeho ruce. Konečně mi dovolil, abych se ho dotkla a neodstrčil mě.

„Proč se mnou vlastně jsi, Emily?"

Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„Jsem s tebou ráda." Odvětila jsem.

„Ale to nestačí, že jo?" neznělo to ani jako otázka, spíš to konstatoval.

Uvnitř sebe jsem ucítila nepatrný záchvěv. Něco mi tiše šeptalo, že se mi asi nebude líbit to, co mi řekne.

„Já tě miluju, miluješ i ty mě?" pohledem se zapřel do mého.

A bylo ticho.

Nevěděla jsem, co říct. Proč teď? Proč mi lásku vyznává teď, když je na půl úplně opilý a jsme uprostřed ulice, uprostřed hádky. Připravovala jsem se na tohle dlouho, ale stejně mě přistihl v situaci, kdy jsem to nečekala.

„A vidíš... to je odpověď." Konstatoval.

„Takhle to není, mně prostě všechno dlouho trvá. Možná nejsem schopná ti to říct teď hned, ale časem budu." Namítla jsem, i když mi v hlavě znělo, že to není tak úplně pravda. Snažím se přesvědčit jeho, ale selhávám už při přemlouvání samy sebe.

„Já myslím, že nebudeš, a i když jsem nejdřív doufal, že to takhle bude fungovat, asi jsem se zmýlil." Odpověděl.

„O čem to mluvíš." Cítila jsem ve svých očích tlak. To byly ty protivné slzy, které chtěly ven.

„Namlouval jsem si, že časem ucítíš to stejné, co cítíš k němu, ale výlet do Karibiku mě utvrdil v opaku." Následovala jsem jeho pohled a zjistila, že se dívá na JungKooka. Stál od nás několik metrů daleko, ale nepochybuju, že slyšel, o čem jsme tady mluvili. Snažil se nám dopřát soukromí, jenže ulice byly prázdné a vše se tady rozléhalo.

„Tae, takhle to přece-..." snažila jsem se mu vysvětlit, ale on mi skočil do řeči.

„Ty ses neviděla." Podíval se zpátky na mě.

„Byla jsi hotová strachy, a pak se cítila hrozně za to, co se stalo. Přitom to nebyla tvoje vina. Tady tomu já nemůžu konkurovat. Ani nechci." Dodal rezignovaně.

„Nevím, jestli ti došlo, že to teda nejsem já, koho miluješ, ale tipuju, že si to po tomhle uvědomíš."

Nevěnoval mi už další pohled a vydal se pryč. Vážně jsem ho chtěla v tu chvíli zastavit. On byl moje jediná šance, že se z toho dostanu, no nedokázala jsem se hnout ani o píď. Nešlo to. Vzal mi veškerý vítr z plachet jen tím, že to takhle řekl na hlas. To jsem nebyla schopná říct ani sama sobě.

A co je tohle, konec?

Právě jsem měla chuť utéct z tohohle „místa činu" a zahrabat se do postele. JungKook byl to poslední, na co jsem měla náladu a taky odvahu po tom, co nejspíš slyšel. Nemohla jsem ho ale nechat uprostřed silnice, samotného a nejspíš docela dezorientovaného. Spoléhal se, že se vrátím.

Rozešla jsem se proto zpět k němu se sklopenou hlavou a přemýšlela, co tak říct. Nepřišla jsem ale na nic, takže jsem ho chytila pouze za zápěstí a začala táhnout ke dveřím jeho domu.

Nejraději bych se ho ani nedotýkala, protože ačkoli to není jeho vina, nemůžu si pomoct a viním ho. Pomotal mi hlavu a neví o tom. Mohla bych být ráda, že to Tae takhle vyřešil a rozešel se semnou sám, no moje srdce mě bolelo. Co je tohle? Proč? Že ho mám ráda, vím, ale pořád jsem v tom hledala něco, co tam nebylo. A teď, když odchází, tak se cítím, jakoby odcházela moje druhá půlka.

Všechno je  tak zatraceně komplikované.

Ocenila jsem, že JungKook mlčel. Odemkla jsem dveře od branky, pak i od domu, a jakmile jsme byli vevnitř, zase jsem zavřela. Hned nám šla naproti Sendy a v ruce držela svůj postroj. Pousmála jsem se nad tím, jak si ho drží v tlamě a hned jí ho navlékla, pokládajíc Kookiemu konec vodítka do ruky.

„Kdybys měl hlad, v lednici jsou ještě nějaké sendviče ze včera. Nechala jsem ti je." Podrbala jsem ji po hlavě, a pak se postavila.

„Em, ty nechceš mluvit o tom, co se stalo?" zeptal se.

„Nechci." No to vážně uhodl.

„Půjdu domů." Povzdychla jsem si a otočila se k odchodu.

„Počkej, vážně si nechceš promluvit?" naléhal.

„Já chci být prostě jen sama." Chtělo se mi plakat ještě víc, že od něj teď utíkám, ale na tohle nemám. Potřebuju se vybrečet doma sama do polštáře, a jakmile přejde ta hysterie, tak si konečně utříbit myšlenky. To by se mi nikdy nepovedlo v jeho blízkosti.

„Ty jsi na mě naštvaná?"

Vážně se snaží o to, abych se cítila ještě hůř, nebo co? Koukal na mě tak smutným pohledem, že jsem ho měla chuť umačkat, pak opřít své čelo o jeho rameno a vyplakat oceán.

„To není tvoje vina, jen už mě nechej jít." Snažila jsem se to říct normálně, ale zoufalost v mém hlase určitě nepřeslechl. Oči mě svědily a pár slz mi už steklo po tvářích. Dlouho už to nevydržím.

Nečekala jsem proto na nic dalšího, zamumlala „ahoj", a pak se rychle vydala pryč. Pečlivě jsem za sebou taky zamknula, aby byl v bezpečí, a pak utíkala vedle do vily, která byla, jako vždy, prázdná.

Ve svém pokoji jsem ze sebe skopnula boty, ze kterých mě už fest bolely nohy. Nejdřív jsem se chtěla svléknout, ať si nezničím ty krásné šaty, ale už se to nedalo vydržet.

Vzala jsem velký polštář, přitiskla si ho k obličeji, a pak se hlasitě rozplakala.

Co je to? Co se to děje? Proč se to děje? A proč mně?!

Taehyung si myslí, že jsem ho vodila za nos, ale tak to přece nebylo. Zbožňovala jsem čas strávený s ním. V tu chvíli jsme byli jen my dva. Žádný JungKook. Nikdy bych mu nedala důvod, aby mi nevěřil, protože taková já nejsem.

Tak proč to udělal? Viděl, že se bojím o svého nejlepšího přítele, a tak si z toho vyvodil, že ho miluju?

To možná ano, ale... i když jsem si to předtím nemyslela, tak teď to vím. Jeho miluju taky.

Hahahaaaaaa, co vy na to hm? Takže miluje oba dva! Já to tušila (jak jinak, když to píšu, že jo :D). Snad se vám díl líbil a nejste moc zděšené z toho zjištění.

Jinak, viděla jsem comeback stage a jako..... wtf?! To je orgasmus, to už nejde jinak popsat. Ty výrazy, ty pohyby.... I am done!