Vzbudil mě nějaký pohyb na posteli. Nejdříve jsem byla zmatená a nevěděla, co se děje, ale pak mi došlo, že ruka, kterou držím, se nějak pohybuje.

Otevřela jsem proto oči a přivítalo mě příjemné přítmí pokoje. Venku už se stmívalo a oceán, který jsem viděla skrz balkónové dveře, se třpytil všemožnými barvami.

„Už jsi vzhůru?" zachraptila jsem a pustila jeho ruku.

„Teď jsem se vzbudil." Odpověděl a prohrábnul si rozcuchané vlasy. Chvíli jsem si ho prohlížela a krom toho, že se zdál být pořád ještě trochu malátný a unavený, vypadal dobře.

„Máš hlad? Objednám nějaké jídlo, jestli chceš." Nabídla jsem mu a posadila se.

„Budeš hodná, skočím si mezitím do koupelny." Taky se ztěžka posadil a já jak viděl jeho vratké pohyby, radši jsem hned vstala a pomohla mu.

Objednala jsem nějaké dobré jídlo, které měli v nabídce, a pak taky kafe. Musím se trochu probudit a sbalit nám všechny věci.

„Kde je Taehyung?" zeptal se, když jsem ho za ruku vedla zase zpět do postele. Vysprchoval se a převlékl se do čistého oblečení. Určitě je mu teď o dost líp.

„Odletěl plánovaným letadlem, musí být doma, protože má zkoušku." Odvětila jsem a pořádně mu naducala polštář, aby se o něj mohl opřít.

„Už jsem v pořádku, Em. Zvládnu to sám." Usmál se na mě.

Nic jsem na to neřekla, jen zase bojovala se slzami. Já vím, že je, ale nemusel být. Mohl být klidně...

„Ty pláčeš?" zeptal se zaraženě, když jsem potáhla.

„Jo..." odpověděla jsem ubuleným hlasem. Připadala jsem si teď vážně pitomě, no nemohla jsem to zastavit.

„Ale né... pojď sem." Nahmatal mou ruku a dřív než jsem stihla protestovat, stáhl mě k němu na postel a pevně objal.

„Nic mi není." Zopakoval, ale mě jeho hlas rozplakal ještě víc. Ruce jsem obmotala kolem jeho trupu a do něj taky zabořila svůj nos.

„Tys ležel na zemi a třásl se a já... nemohla jsem najít tu tašku. Hrozně jsem se bála, že to nestihnu." Aniž bych chtěla, znovu jsem to měla před očima.

„Stihlas to." Hladil mě po zádech a snažil se mě uklidnit.

„Ale co když to příště nestihnu? Co když umřeš? Nechci, abys umřel." Vzlykla jsem.

Co kdybych byla zrovna někde pryč, mohla jsem být ve sprše a jemu se to mohlo stát. Mohla jsem odejít z pokoje, nebo nemusel zavadit o lampu, která spadla z nočního stolku, a my bychom ho na balkóně ani neslyšeli. Mohlo se stát tolik věcí, a já bych pak nepřišla. Už jen ta představa a celé moje tělo se svíjelo v bolesti.

„Neumřu."

„Slibuješ, že mě nikdy neopustíš?" Donutila jsem ho přísahat.

„Slibuju." Pousmál se a pravou ruku pozdvihl k mému obličeji.

„A teď kvůli tomu už neplakej. Nic nestojí za to, abys kvůli tomu brečela." Začal mi stírat slzy a já se na chvíli přistihla, jak si to i přes celé to emocionální vypětí, užívám. Jen když se mě takhle dotýká. Nepřestávej, prosím...

„Ty za to stojíš." Zamumlala jsem.

„To mě sice těší, ale rozhodně nechci být tvůj důvod k pláči." Pousmál se a stiskl můj nos prsty.

Chtěla jsem jen ležet a tulit se k němu, no vyrušila nás pokojová služba. Dovezla jídlo a já musela otevřít. Vypadala jsem nejspíš dost příšerně – nateklé oči, bledý obličej a rozcuchané vlasy, co víc si přát, hm?

Poslíčkovi jsem zaplatila dýžko a převzala si vozíček i s veškerými dobrotami. Mezitím, co on jedl, já začala s úklidem. Zabalila jsem veškeré své i jeho věci a skončila něco před půlnocí. I přesto, jak moc jsem v průběhu dnešního dne spala, usnula jsem cobydup, a druhý den ráno, kolem poledne, jsme odjížděli na letiště.

**

„Volaný účastník je nedostupný..." ozvala se zase operátorka.

Naštvaně jsem odhodila telefon na postel a zavrtěla nad tím hlavou. Vážně nerozumím, co se stalo. Co jsem provedla? Taehyung mě od příjezdu z Karibiku ignoruje. A to opravdu doslova a do písmene. Nezvedá telefony, a když jsem byla u něj doma, otevřela mi jeho máma a oznámila mi, že není doma. Je to už pět dní a nejen, že mě to vytáčí, ale pak mám i trochu strach, že se neozývá zpět.

To, co se stalo poslední večer v Karibiku, jsme Kookieho mámě neřekli. On to nechtěl a já se to rozhodla respektovat. Pak taky, ona mě v poslední době zrovna dvakrát ráda nevidí a určitě by byla ještě víc naštvaná, že jsem na to nedohlédla, když jsem slíbila, že na něj dám pozor.

Moc se mnou vlastně nemluví od doby, co jsme měli tu naši rozmluvu – respektive, co mi řekla, že vlastně není ráda, že chodím s Taem a že si myslela, že to bude jinak. Snažila jsem se na to zapomenout, ale občas, když ji vidím – což je docela často – si na to vzpomenu.

„Pořád ti to nezvedá?" vešel do pokoje Kookie a svalil se do postele. Sendy vyskočila okamžitě vedle něj a uhnízdila se k jeho nohám.

„Ne a právě jsi mi zalehl mobil." Informovala jsem ho.

Zašklebil se a vytáhl ho zpod svých zad.

„Měl by ses začít oblékat, za chvíli musíme vyrazit." Upozornila jsem ho, když vzal do ruky svou kytaru s tím, že si zabrnká.

Dneska byl výjimečný den. Jeho máma měla svatbu. Byla jsem taky pozvaná, a i Tae, který měl být můj doprovod, no stále se tu neobjevil a pokračoval v ignorování mě. Takže s ním asi moc počítat nemůžu.

Byla jsem už namalovaná a měla dokonce oblečené i šaty, které jsem si speciálně na tuhle příležitost koupila.

„Zavážeš mi kravatu? Na tohle jsem asi krátký." Zabědoval a já si uvědomila, že jsem ve svých myšlenkách asi moc dlouho. Kytaru měl už zase schovanou a pro změnu v ruce držel světle modrou kravatu a zápasil s ní.

Uchichtla jsem se a zatlačila ho do ramen. Jakmile dosedl zpět na postel, postavila jsem se mezi jeho nohy a začala mu ji uvazovat. Taky v tom nejsem zrovna nejzdatnější, ale párkrát jsem to už dělala a jako malá to sledovala u táty, který bez ní skoro nechodí.

„Hotovo." Jemně jsem ji přitáhla a usmála se na své mistrovské dílo.

„Děkuji." Úsměv mi opětoval, i když asi jen předvídal, že se směju. Nadechovala jsem se, že mu odpovím, ale někdo mě přerušil.

„Snad nejdu pozdě." Odkašlal si Taehyung a přilákal tak pozornost nás obou.

Stál ve dveřích a na sobě měl společenské sako s košilí, která byla u krku jemně rozepnutá.

„Jdeš v pravou chvíli, už jsme po tobě chtěli vyhlašovat pátrání, kde se touláš?!" vyhrkl JungKook pohotověji, než já. Mně upřímně došla slova. Tak on na mě takhle kašle skoro celý týden a teď se tu objeví, jakože nic?

„Měl jsem nějakou práci." Přešlápnul, a když jsem si ho prohlížela, celkem úspěšně se vyhýbal mému pohledu.

„Jdu říct mamce, že už jsme kompletní." Zvedl se Kookie z postele a zamířil si to pryč z místnosti.

„Ahoj... máš se?" konečně se na mě podíval.

„Vzhledem k tomu, co je dnes za den, se nehodlám hádat. No naštval jsi mě, doufám, že to víš." Podotkla jsem klidně.

„Promiň." Odvětil stručně a ve tváři se mu opravdu zablesklo trochu lítosti.

„Měla jsem o tebe strach, mohl jsi... aspoň napsat, že jsi v pořádku." Vyčetla jsem mu a vzala ho za ruku.

„Já vím, je mi to líto." Zopakoval a jemně mě objal zpátky. Na chvíli jsem zavřela oči a nasála jeho příjemnou vůni. Chyběl mi, o tom žádná. Zvykla jsem si, že je vždy poblíž a že se na něj můžu spolehnout. A pak taky miluju čas, který s ním trávím. Je to speciální člověk, jen mám pocit, že já nejsem ta, co to dokáže pořádně ocenit.

Odtáhla jsem se, když jsem uslyšela kroky a vzápětí se před námi objevila teta, už oblečená ve svatebním. Její šaty byly opravdu velmi jemné, no pasovaly k její postavě i věku.

„Dobrý den." Pozdravil Taehyung, což mu oplatila.

„Vím, že jsem vás dva pozvala společně, ale potřebovala bych laskavost." Propletla jsem své prsty s Taeho a usmála se. Cokoli, dnes je přece její den.

„Co můžeme udělat, teto?"

„Po obřadu mám s Erikem novomanželský tanec. Chtěla jsem, aby se pak naše nejbližší rodina přidala jako první. Jenže JungKookie nemá s kým tancovat."

Jak nemá s kým tančit? Bude tam přece hodně holek, ne?

„Chtěla jsem Emily požádat, jestli by s ním na parket nemohla ona." Podívala se na mě nadějně.

Normálně bych s tím neměla žádný problém, ale Taehyung byl můj partner. Měla bych tančit s ním.

Čekala jsem, že taky začne protestovat, no on se jen usmál a přikývnul.

„Samozřejmě. My dva si můžeme zatančit později, ne?" podíval se na mě a očekával můj souhlas. Zaraženě jsem tedy taky přikývla.

Nerozumím, že se mě teď vzdává tak lehce. Jindy mi pořád vyčítá, že jsem s Kookiem a ne s ním. Že tady spím moc často a jeho zanedbávám. A teď neřekne nic, jen souhlasí.

Bohužel jsem neměla šanci si o tom promluvit. Museli jsme jet na místo obřadu. Konalo se to klasicky na městské radnici, a po něm jsme se přesunuli do sálu, kde pokračovala oslava. Lidí tu nebylo hodně, byla to spíše skromná svatba. Zato ale velmi milá a klidná. Hodně lidí se mezi sebou znalo, a tak zábava rozhodně nevázla.

Když nadešel jejich novomanželský tanec, všechny oči byli jen na tetě a Erikovi. Šlo na nich vidět, jak moc zamilovaní jsou a v tu chvíli jsem z nich byla taky na měkko. Chtěla jsem svou hlavu jen opřít o Taeho rameno a vychutnávat si tu atmosféru, no pak, když se k nim začala přidávat Erikova rodina, došlo mi, že musím taky jít.

Docela neochotně jsem proto vstala, vzala JungKooka za ruku a vedla ho k nim.

„Byl Tae moc naštvaný?" šeptl.

„Ne... kupodivu." Odvětila jsem taky tiše.

„Asi už si zvykl." Uchichtnul se.

„Očividně." Neměla jsem na to co víc říct.

Tancovali jsme na několik písniček, dokud se nezačali přidávat i další lidé, a pak se to všechno smíchalo. Dovedla jsem JungKooka zpět ke stolu a sedla si na své místo vedle Taeho, který v ruce držel sklenku s vínem.

Sledovala jsem tančící páry, mezitím co on přesedlal na tvrdý alkohol. U čtvrtého panáka jsem se rozhodla, že už ho zarazím. Přece jen, nepřišli jsme se sem opít.

„Nechceš trochu brzdit?" zeptala jsem se opatrně.

„Proč?" odsekl.

„S takovou se zřídíš raz dva." Zavrtěla jsem hlavou. Rozhodně nestojím o to, abych ho opilého táhla domů. Jelikož jsme tu ale spolu, je to moje povinnost.

„To mám taky v plánu." Zněla odpověď. Mávla jsem nad ním rukou a radši se otočila ke Kookiemu, který se už od pohledu docela nudil. Byla tady většina starších, takže se mu ani nedivím. Nebála bych se říct, že my tři jsme tady byli nejmladší. Erikova rodina nemá žádné děti, a když už jo, všichni jsou zcela dospělí. Teta na své straně taky nikoho nemá.

„Co je mu? Přijde mi zvláštní." Nadhodil JungKook, když jsem se k němu přisunula s tím, že si popovídáme. S Taehyungem asi řeč nebude, jak jsem zjistila.

„Já netuším. Od doby, co jsme se vrátili, mě ignoruje. Pak dělá, jakože se ani nic nestalo, a teď se asi hodlá opít do bezvědomí, nebo nevím." Odvětila jsem docela zoufale. Co se to děje? A proč? Nechápu tuhle situaci a on mi ani nic nevysvětlil. Kdybych tak jen věděla, co jsem provedla.

Lidi, dneska jsem měla pohovor na studium v zahraničí na Dongguk university v Soulu. Jak to dopadne se dozvím příští týden, tak mi držte palce :)

Jinak jsem fakt ráda, že je pátek, protože jsem hrozně unavená, utahaná a ještě jsem se dneska fakt tak naštvala... byla jsem domluvená s taťkou, že vystoupím prostě ve Frýdku a on mě vezme domů. No, nepřijel tam žejo. Čekala jsem na něj hodinu jak idiot a na konec pro mě musela přijet mamka, bo jsem v dohledném čase neměla žádný spoj domů -_-. Fakt jsem byla vytočená, to mi věřte.

Snad ale i přes mou blbou náladu potěším tady vás novým dílem :)