„Ještě jednou, prosím!" zavolala jsem na barmana a ten nám nalil tři půlky tmavé tekutiny.

Byli jsme slušně rozjetí, a i když na takové akce normálně moc nejsem, magie spontánních událostí dostala tentokrát i mě. V hotelu se konal večírek a my se rozhodli tam jít podívat. Pití pro hotelové hosty bylo zadarmo, takže jsme toho samozřejmě využili a pár drinků si objednali. Jenže s přibývajícím alkoholem taky přibývala dobrá nálada a z obyčejných koktejlů, které jsem nejdřív pila, se stal tvrdý alkohol jen stroze prokládaný pepsi colou.

„Tady." Položila jsem tři skleničky na stůl před ty dva a svalila se na pohodlný gauč vedle Taeho.

„Na co?!" začal se dožadovat Kookie a jakmile po hmatu našel jeho půlku, ihned ji pozdvihnul.

„Na život!" vykřikl mu v odpovědi Taehyung. Už jsme to absolvovali tolikrát, že nikoho nenapadalo, na co si připijeme.

Se smíchem jsem zavrtěla hlavou, a pak si s nimi všemi přiťukla. Lupli jsme to do sebe ani nevím, jak a já cítila, jak se mi už jemně motá hlava. Byla jsem vážně dost opilá.

„Chtěl bych jít tancovat." Zabědoval JungKook, když najednou DJ změnil písničku.

„Obětuju se." Postavila jsem se a vrávoravým krokem došla k jeho křeslu, které bylo naproti gauče, kde jsem seděla. Potáhla jsem ho za ruku do stoje a táhla mezi lidi, nechávajíc Taeho samotného. Však on to zvládne. Hráli jeho oblíbenou písničku, takže jsem nechtěla, ať o to přijde.

„Hej... bacha. Nevidím tě, znovu tě nechytím." Zasmál se mi, když jsem málem zakopla o svou vlastní nohu. Asi cítil, jak padám, a proto byl schopný mě uchránit od pádu.

Neměla jsem sílu na nic víc, než se na něj zavěsit a pohupovat se v tom slavném tanečku.

„Asi už máš dost, žejo." Komentoval to.

„Ale ty taky, tak mlč." Uchichtla jsem se, a pak vyjekla, protože na mě něco skočilo ze zadu.

„Tak vy mě takhle opouštíte? To není fér!" Taehyung mě ze zadu objal kolem pasu a hlavu si položil na mé rameno, na což se musel opravdu dost skrčit. Takhle jsme tančili všichni tři a povídali si o těch největších blbostech, které nás napadly.

Předtím, než se to kolem čtyř hodin ráno rozpustilo, jsme stihli dát několik kol různého alkoholu. Jestli jsem předtím byla opilá, tak tenhle stav byl... nevím, byla jsem totálně mimo. Nepamatuju si, jak jsem se dostala do pokoje. Mám jen útržky z výtahu, a pak už jsem ležela v posteli, sledovala černý strop a z každé strany mě někdo objímal. Pak – tma.

**

„Och panebože." Zaúpěla jsem tiše. První věc, co mě napadla, byla, že si prostě odřežu hlavu a bude pokoj. Pak jsem zjistila, že to nepůjde a nejideálnější bude vstát, napít se pořádně vody a vzít si prášek. Bylo to sice hůř proveditelné, když jsem byla ve svěrací kazajce podobně, jako první noc, co jsme takhle spali všichni tři, no nějak jsem se prorvala a vylezla ven.

Oni dva pokračovali ve spánku – šťastní to lidé.

Dala jsem si pořádnou sprchu, vzala si ten prášek, a pak zavolala na recepci, aby nám dovezli nějaké jídlo. Tuším, že jejich žaludky na tom budou podobně, a tak jsem objednala jen vývar a pečivo.

Bylo už dávno poledne, takže to byl spíš oběd než snídaně. Když jsem si to jídlo brala na balkón, oba pořád spali. Musela jsem si vzít sluneční brýle, jinak by mi to slunko vypálilo sítnici.

No, chlastáš – tady máš, cos chtěla.

Nepřevlíkala jsem se ani z županu a zůstala v něm celou tu dobu, co jsem vylezla ze sprchy. Jen představa jakékoli činnosti mě vyčerpala. Dala jsem se raději do jídla – to jsem fyzicky ještě zvládla. A než jsem stihla dojíst talíř kuřecího vývaru, ve dveřích balkónu se objevil Taehyung.

„Bré ráno." Zabručel ochraptěle a svalil se na židli naproti. Vypadal taky docela zbídačeně.

„Dobré." Odvětila jsem mu nejspíš stejným tónem.

„Včera to bylo... fakt slušný." Držel se za hlavu, mezitím, co já mu nabírala trochu polévky do talířku.

„Povídej mi. Děj si alespoň trochu, zklidní to žaludek." Postrčila jsem mu to a on poděkoval.

„Kookie ještě spí?"

Na to pokýval hlavou a dal se do jídla. Snědl toho jen trochu, ale ani se mu nedivím, já to do sebe soukala taky velmi pracně. No cítím se o něco líp.

Chystal se zrovna něco říct, když jsme oba uslyšeli hlasitou ránu. Zatvářila jsem se překvapeně a vstala. Že by se JungKook vzbudil a byl ještě pořád trochu opilý?

Tahle domněnka mě přešla hned, co jsem ho uviděla na zemi. Celé jeho tělo se třáslo.

„Panebože, Tae!" zakřičela jsem a rychle se k němu rozutíkala.

„Co je?" vletěl za mnou do místnosti.

„Má záchvat! Kde je jeho taška?!"

Neodpovídal.

„Kde je ta modrá taška?!" prskla jsem znovu a už dost vynervovaně, když tam pořád stál jak solný sloup a sledoval JungKooka, který se začal potit.

Nemohla jsem tu pitomou tašku najít pohledem, a tak jsem začala prohledávat skříně. Byla až úplně vzadu, zahrabaná mezi věcmi. Popadla jsem ji, a pak utíkala zpět k němu.

Ruce se mi třásly, že jsem skoro nemohla ani odepnout její zip. Vzala jsem první jehlu s antiepileptiky a začala mu vyhrnovat tričko, které měl ještě ze včera. Když jsem našla správné místo, neváhala jsem a píchla ji tam.

Klekla jsem si k jeho hlavě a tu si položila do klína. Pořád sebou škubal a jeho obličej byl úplně mokrý od potu. No účinkovalo to docela rychle, začal se zklidňovat. Když se pak třásl jen velmi jemně, opadlo ze mě to napětí. Tělo se mi uvolnilo a šíleně mě rozbolelo z toho, jak jsem předtím byla ztuhlá. Ani jsem si u toho neuvědomila, že pláču.

„Kookie?" hladila jsem ho po tváři a doufala, že se dostane zpět k vědomí.

Ještě několikrát jsem zopakovala jeho jméno, a pak se konečně jeho oči otevřely. Ze srdce mi spadl obrovský kámen.

„J-jsem tu." Zamumlal slabě a lehce nadzvedl svou ruku, natahujíc se pro mou. Byl ale moc slabý na to, aby na ni dosáhl, takže jsem ji hned stiskla sama.

„Bože tys mě vyděsil." Vzlykla jsem. Musela jsem se odklonit od jeho obličeje, aby moje slzy nepadaly na něj.

„Promiň, Em." Oči zase zavřel, očividně zcela vyčerpaný.

Utřela jsem si obličej, a pak jeho hlavu opatrně sundala ze svých stehen.

„Pomoz mi ho dát na postel, nezvládne se teď sám postavit." Musela jsem potáhnout, abych se vůbec mohla nadechnout.

Byla jsem ráda, že se Tae konečně probral „ze snu" a rozešel se našim směrem. Vzal ho za trup, já za nohy a společně jsme ho vytáhli zpět do postele. Přikryla jsem ho peřinou, a pak zavřela dveře od balkónu, abych mohla pustit klimatizaci a chlad z ní neodcházel ven.

V koupelně jsem vzala ručník, který jsem navlhčila, a pak si sedla do postele vedle něj a začala mu jemně otírat obličej.

Bylo mi hrozně. Včera jsme to všichni přehnali, ale já úplně zapomněla, že on tohle nesmí. Nemá sice stádium epilepsie, kdy by ho to nějak závažně ovlivňovalo v životě, no když to takhle přežene s alkoholem... a že jsme to přehnali úplně všichni, je jasné, že mu to vyvolá záchvat.

Když byl jeho obličej suchý, jen jsem tam seděla a sledovala ho. Obličej mě pálil, protože mi na něm zaschly všechny slzy. Odhodila jsem ručník, a pak se pohodlněji opřela o čelo postele. Naprosto vyřízená.

„Vysvětlíš mi, co to bylo?" ozval se Tae tiše. Kdyby nepromluvil, tak bych úplně zapomněla na to, že je v místnosti.

„Co chceš vysvětlovat? Je epileptik, ten náš včerejší mejdan ho klidně mohl zabít." Složila jsem ruce do dlaní.

„Myslel jsem, že ví, co dělá." Namítl.

„Panebože, tys to snad věděl? Všichni jsme se nechali unést a nikdo nemyslel na následky. Bože..." zase jsem cítila pálení v očích. Tak moc jsem se bála.

„Náš let je dnes zamluvený na sedm večer. Vzhledem k tomu, že bychom se museli sbalit už teď a za hodinu jet na letiště, což by JungKook určitě nezvládl, nechám to přebookovat na zítra." Prohrábla jsem si vlasy.

„Nemůžu zůstat, mám pozítří ten zápočet."

Na to jsem úplně zapomněla, on už musí být doma.

„Tak budeš muset letět sám." Rezignovala jsem. Nevím, vážně nevím, co jiného vymyslet.

„Dobře, sbalím si." Asi mu bylo jasné, že nemá cenu o tom nějak diskutovat. Žádné další řešení neexistuje. On ten zápočet zrušit nemůže a JungKook teď letět prostě taky nemůže.

Oba jsme byli dost přešlí z toho, jak špatně se zakončily dny strávené tady. Které byly jinak opravdu skvělé. No nedalo se nic dělat.

Pomohla jsem mu alespoň sbalit jeho část věcí, a pak ho doprovodila dolů do haly, kde už na něj čekal taxík.

„Je mi to líto." Položil na zem svůj kufr.

„To není tvoje vina, přece... máš pravdu. JungKook je dospělý, měl se hlídat." Řekla jsem, aby se necítil mizerně za to, co se stalo. Pravda je, že já se za to cítím dost mizerně. Jsem naštvaná na sebe za to, že jsem ho nezastavila a radši pila taky.

„Říkáš mi to, ale sama to tak necítíš." Nevěnoval mi ani pohled a neustále sledoval špičky svých bot.

„To mě teď obviňuješ za to, že se kvůli němu cítím špatně?" pozdvihla jsem překvapeně obočí.

„Ne já... nech to být. Promluvíme si o tom někdy jindy. Vrať se radši k němu nahoru." Konečně se na mě podíval a věnoval mi slabý úsměv. Nebyla jsem schopná mu ho oplatit, protože vím, že tentokrát nebyl upřímný. Dal mi pusu na čelo, vzal svůj kufr a vydal se ven k taxíku. Ani žádno „ahoj".

Povzdychla jsem si, ale raději se rozhodla to neřešit. Zamířila jsem na recepci a prodloužila náš pobyt o dnešní noc.

A tak jsme zůstali sami, bez Taehyunga.

Omlouvám se za chyby, ale jsem dnes hrozně líná a nechtělo se mi to zkrátka po sobě číst. Snad mi to odpustíte. Jinak k tomu nemám další komentář, snad jen... zítra zase do školy?! Proooč?!