Trochu nervózně jsem se naposledy shlédla ve zpětném zrcátku, a pak vystoupila. Dneska jsem se měla poprvé setkat s Taeho rodiči. Říkal mi, že nejsem první holka, kterou jim představil, a že ani nejsem první ne-asijská holka, no i tak se cítím nesvá. Přece jen – nepodstupuju tohle každý den. Pro něj to možná poprvé není, ale pro mě je.

„Ahoj." Přivítal mě krátkou pusou na líčko. Čekal na mě už před vchodem, za což jsem byla ráda. Co kdybych zazvonila a otevřel by někdo jiný než on?!

„Ahoj." Úsměv jsem mu oplatila dost nejistě.

„Nejsi nervózní, že ne." Změřil si mě pohledem a chytil za ruku.

„Trochu jo." Přiznala jsem.

„Říkal jsem ti, že nemáš proč. Bude to v pohodě." Nasadil svůj typický úsměv, který mi vždycky zlepší náladu. Fakt netuším, jak to dělá.

„Snad jo." Vypustila jsem přebytečný vzduch z plic a nechala se vést dovnitř. Jejich dům nebyl nějak velký. Možná byl větší než Kookieho, ale do toho, v čem bydlím já, to má daleko. I když – do toho má daleko většina domů. Jakmile nad tím zauvažuju, vlastně by mi nevadilo bydlet v něčem takovém. Bylo by to určitě útulnější a člověk by se cítil více jako doma a ne tak moc sám, jak se cítím já. Miluju sice naši zahradu a bazén, protože je to skvělé místo na relaxaci, no vnitřek domu bych klidně vyměnila za něco tomuhle podobného.

Když jsme vešli dovnitř, ovanulo mě příjemné teplo, a hned na to taky vůně jídla. Vyzuli jsme se a on mě pak vedl – asi za jeho rodinou, předpokládám.

Jestli jsem předtím byla nervózní, tak nevím, k čemu bych moje pocity přirovnala teď. Všechno se ale událo tak rychle, že jsem to nestihla ani vstřebat, a už jsem seděla u stolu a večeřela.

Jeho mamka vypadala opravdu moc mile a její jídlo bylo skvělé. Jeho taťka se tvářil o něco obezřetněji, ale pořád to byl příjemnější výraz, než výraz mého otce, když jsem jim Taehyunga poprvé představila.

Ptal se mě pořád na školu, na známky a na moje plány do budoucna. Byla jsem ze začátku nervózní, ale pak to ze mě spadlo, protože co... jasně, chci se jim líbit, no nebudu ze sebe dělat někoho, kým nejsem. Buď mě vezmou, jaká jsem, nebo mě nevezmou. Tečka.

„A co tví rodiče?" čekala jsem tuhle otázku každým okamžikem.

„Mají firmu." Usmála jsem se a vložila si další kousek skvělého pečeného jehněčí do úst.

„Aha a s čím podnikají, smím-li se zeptat?" pan Kim už byl po jídle a rozhodl se toho patřičně využít.

„Tati... nech ji i pojíst." Namítl Tae.

„To je dobrý." Pousmála jsem se. Rozumím, že jsou zvědaví. Alespoň trochu projevují zájem, ne jako ti mí.

„Vlastní Sony Studio." Pokračovala jsem v jídle.

Po pár sekundách, kdy se mi zdálo, že je nějak moc velké ticho a neslyším ani cinkání příborů, jsem zvedla hlavu.

„Vlastní Sony Studio?" zopakoval pan Kim a já nejistě přikývla.

„Jsou většinovými vlastníky." Upřesnila jsem. Ta firma už dávno nepatří jen jim, no pořád mají největší podíl akcií a mají rozhodovací právo.

„Aha." Zněla odpověď.

Nechápavě jsem se podívala na Taehyunga a setkala se s jeho pobaveným pohledem.

„Trochu jsi je zarazila. Nesetkávají se každý den s něčím takovým." Zasmál se, na což ho pan Kim ihned okřiknul. No taky mu na tváři pohrával úsměv.

„Říkala jsi, že jste se setkali ve škole, proč pak nechodíš na soukromou školu?" to byla dost dobrá otázka.

„Rodiče mi dali na výběr a já chtěla chodit na státní. Soukromé jsou hodně o penězích a studenti, kteří tu školu ukončí, většinou o byznyse ani nic neví, protože projdou díky movitým rodičům. I když by to bylo o dost jednoduší, chci si titul zasloužit." Na to jen pokýval hlavou a nic neříkal.

„A pak taky, asi bych neměla začít řídit firmu, aniž bych něco uměla, což hodně dědiců firem v mém věku dělá." Odložila jsem příbor, protože jsem měla snědeno všechno jídlo. A dlouho jsem si tak nepošmákla.

„Oni ti ji předají?" to se zeptal pro změnu Taehyung.

„Na to je ještě čas, ale až odpromuju, začnu tam nejspíš pracovat, a pak... jsem jejich jediné dítě, takže jediný dědic." Pravda, že bych měla nad takovými věcmi už trochu uvažovat, no já se cítila pořád až moc bezstarostně. Nevidím se v kostýmu na nějakém jednání, to je... divná představa.

Naštěstí jsme pak tohle téma ukončili a jeho máma naservírovala desert. Po něm jsem myslela, že snad prasknu, ale bylo to perfektní. Po hodině dalšího tlachání v obývacím pokoji mě Taehyung vysvobodil ze zvídavých spárů jeho rodičů a vzal mě k sobě do pokoje.

„Tak vítej v mém království." Rozsvítil.

Stáli jsme ve dveřích pokoje, který mohl být asi tak poloviční, jak ten můj, no byl nehorázně pěkně zařízený. Měl tam moc věcí – všude. Na poličkách, na nočním stolku, na stole.

Ale! Šlo poznat, že tam někdo žije.

„To je pěkný." Vyšlo ze mě.

„Líbí se ti?" zeptal se překvapeně.

„Jo, je to tu roztomilý." Posadila jsem se na měkkou postel.

„Roztomilý... vážně?" zopakoval a protočil panenkami.

„Nech toho, je to super." Uchichtla jsem se a stáhla ho za ruku vedle sebe.

On ještě předtím stihl zavřít dveře, abychom tu měli víc soukromí. I když – tady v patře je sám. Jeho rodiče mají ložnici dole a brácha je prý během školního roku na kolejích v Leedsu.

„Chceš, abych tě odvezl domů, nebo tu přespíš?" zeptal se a zády se svalil do postele.

„Mám tu auto." Připomněla jsem mu. Dneska jsem po dlouhé době zase řídila já. Od doby, co jsme si spolu začali, pořád bere auto on a někam nás vozí, takže nemám ani pořádně šanci si to svoje žihadélko užít.

„To je fakt, tak zůstaň tady." Zaprosil a za pas mě přitáhl do lehu k sobě.

„Nemůžu, mám být na noc u..." ani jsem to nedořekla a on se zamračil.

„Zase? Bylas tam včera." Namítl.

„Jeho máma má noční, nechce být sám." Píchla jsem ho do tváře, ať není tak nafučený.

„Já taky nechci být sám." Zafňukal, stále si nechávajíc ten svůj umučený výraz.

Bylo mi hrozně, když mě nutil tohle dělat. Upřednostnit jednoho před druhým. Nikdy jsem si nemohla vybrat, protože JungKook je... prostě JungKook a on je... já vlastně ani sama nevím. Byla jsem s ním tak ráda. Dokázal smést ze stolu veškeré starosti. Pořád tam však bylo to ALE. Když jsem s Kookiem, žádné ALE tam není.

A musím neustále myslet na to, co mi řekla jeho máma. Měla jsem po tom velké výčitky svědomí a často na to myslím. Nevím ale, co bych měla udělat. Prostě nevím.

„Dobře, tak já mu zavolám, že dneska jsem s tebou, platí?" zmáčkla jsem jeho nos a on na mě vycenil zuby v úsměvu.

„Jsi nejlepší!" vykřikl, a pak mě pořádně stiskl v objetí. Vměstnala jsem se do jeho náruče a nechala se hladit po vlasech. Nebyla jsem z toho sice tak nadšená, jako on, ale... určitě dělám dobrou věc.

„Je tu ale něco, co jsem chtěla probrat." Zvedla jsem k němu hlavu. On tu svou naopak sklonil, takže jsme si viděli do obličeje.

„Povídej." Dal několik pramínků vlasů za ucho.

„Týká se to těch letenek do Karibiku. Uvažovala jsem, že bych je dala Kookiemu a jeho mámě." Řekla jsem.

„To... vážně?" jeho pohyby se zastavily.

„JungKook ještě nevystrčil paty z Anglie, přála bych mu to. A nenapadá mě nikdo jiný, kdo by s ním mohl jet." Pokrčila jsem rameny. Normálně bych s ním jela já, ale je mi jasné, že to by se Taehyungovi ani za nic nelíbilo. Nebudu ho pokoušet, nemá to smysl. Já bych asi taky nebyla dvakrát ráda, kdyby s nějakou svou kamarádkou jel někam na dovolenou. Jen tak. Přestože ví, jaký máme s Kookiem vztah, rozumím jeho chování. I když je to někdy dost komplikované.

„Co je?" pobídla jsem ho. Vypadal, jakože chce něco říct, ale neví jak začít.

„Doufal jsem, že tam pojedeme spolu." Řekl zklamaně.

„Ach Tae..." zabědovala jsem.

Přetočil se na záda, pouštějíc mě z objetí a já ho napodobila. Nevěděla jsem, co na to mám říct, a tak jsem mlčela a sledovala strop. Pak mě trkla jedna myšlenka.

„Tak tam pojedeme všichni tři!" vyjela jsem do sedu a otočila se k němu.

„Cože?" vykulil překvapeně oči.

„My strávíme nějaký čas spolu a JungKook může jet s námi. Je to přece i tvůj dobrý kamarád, ne?" řekla jsem nadšeně.

To je nápad!

„Tak... tak jo." Pokýval hlavou, pořád dost zaskočený.

To jsem ale ještě nevěděla, jaké komplikace nastanou.

Hotel odmítl ubytovat Sendy. I přesto, že jsem jim několikrát vysvětlila, že Sendy je slepecký pes, plně čistotný a naprosto vychovaný, odmítli mě. JungKook proto musel jet bez ní. Jelikož byl ten pes to jediné, na co se dalo spoléhat, že se o něj aspoň trochu postará, když je sám – a nemůže s námi – nevěděli jsme, jak to udělat s apartmá, protože teta mu samotný apartmán dovolit nechtěla, když tam bude sám. Celá zoufalá jsem mu teda domluvila přistýlku v pokoji, kde budu spát já a Taehyung, což se samozřejmě nelíbilo pro změnu Taemu.

Když už se zvládlo domluvit tohle a já teda začala doufat, že odletíme, přišly komplikace s letenkami. Měla jsem jen dvě, ale my byli tři. Chtěla jsem dokoupit tu třetí, ale v letu, který jsem chtěla, prostě místo nebylo.

Myslela jsem, že už vážně na konec neodletíme, no na poslední chvíli to někdo pře-bookoval, já byla zrovna ve správný čas na síti a to místo zarezervovala.

Zdá se to neuvěřitelné, ale patnáctého listopadu jsme všichni tři seděli v letadle, které vzlétalo z Londýnského letiště Heathrow. A hurá do Karibiku!

 Naše trojka letí do Ameriky! Bude zvrat? :D

Jinak, omlouvám se za neaktivitu, snad jste na mé příběhy ještě zcela nezanevřeli, no mám to teď fakt náročné. Škola začala a do toho jsem si tento týden dala docela dost směn na brigádě. Příští týden už to takové nebude, takže budu psát i přidávat :)

Není to ani tak v tom, že by nebyl vůbec čas, ale co se týká psaní, tak zkrátka musím být dobře naladěná, a to fakt po škole/po šichtě, kdy brzy vstávám a jsem úplně grogy, nejde -_-

A co vy? Jak válčíte? :)