I když jsem mu několikrát říkala, že těch pár metrů zpět dokážu dojít sama, doprovodil mě Taehyung zase zpátky až před Kookieho dům.

„Napiš nebo zavolej, až budeš hotová a... nebuď smutná, pokud řekne něco zlého, dobře?" dal mi pusu na tvář.

„Budu v pohodě, dám pak vědět." Objala jsem ho na rozloučenou, a pak se vydala ke dveřím. V kapsách kraťas jsem stále měla klíče. Odemkla jsem proto branku, no u dveří jsem se zastavila. Neměla bych tam sama jít, když jsme takhle rozhádání. Budu raději respektovat, pokud se rozhodne mě nepustit dovnitř.

Zazvonila jsem proto a čekala na odpověď. Otočila jsem se naposledy na Taeho, který mi ještě zamával s povzbuzujícím úsměvem, a mávnutí mu taky oplatila. On se pak rozešel směrem k hlavnímu tahu, kam vedla i jeho cesta domů.

„Kdo je to?" uslyšela jsem vzápětí za dveřmi.

„To jsem já, Emily." Odpověděla jsem.

„Proč zvoníš, nemáš klíč?" odemknul dveře.

„Nevěděla jsem, jestli mě tu budeš chtít." Vešla jsem dovnitř a docela uvítala, když za mnou dveře zase zavřel. I když bylo léto, večery zas tak teplé nebyly a já na sobě pořád měla to tílko a kraťasy z odpoledne.

„Taky nechci." Odvrkl.

„Tak proč jsi mě pouštěl dovnitř?" zamrkala jsem nechápavě.

„Protože mluvit přes dveře je neslušné." Setřel mě. To je pravda, no mohl mi prostě neotevřít a nemluvit se mnou. Myslím, že mi vše podstatné řekl už předtím.

„Kookie..." nakousla jsem, ale on mi skočil do řeči.

„Přestaň, nechci slyšet žádné tvoje omluvy." Useknul mě ještě dřív, než jsem pořádně začala. Taehyung měl asi pravdu, ještě pořád nevychladl.

„A hlavně ne po tom, co jsem za tebou šel, v domnění, že se teda usmíříme a místo toho, jsem slyšel, co tam děláte." Zavrčel znechuceně.

Zalapala jsem po dechu, jakmile to dořekl. Nemluví, doufám, o tom, o čem si myslím?!

„Tys byl... u-u mě doma?" zakoktala jsem.

„Bylo mi líto, co jsem ti řekl. Nemůžu sice vidět, jak se tváříš, ale z tvého hlasu to poznám. Zdála ses mi zraněná a já ti nechtěl takhle ublížit. No bylo to jinak, zdá se." Vydal se zpátky do obýváku, kde běžela televize.

Nechal mě stát v chodbě, opařenou a naprosto neschopnou dalších slov. On za mnou přišel a já a Taehyung jsme mezitím... panebože, je mi tak moc trapně.

Měla jsem chuť se na místě otočit a pěkně rychle odsud pelášit pryč, no pak jsem si řekla, že přece nemůžu být taková sralbotka. Nebudu se před tím schovávat donekonečna.

Šla jsem za ním do obýváku a posadila se na gauč.

„Ty jsi ještě tady?" ujistil se, na což jsem se zamračila.

„Hele je mi to líto. Bylo ode mě hnusné, že jsem ti to neřekla na začátku, ale v tu chvíli pro mě prostě bylo přednější tu pro tebe být, když se stala ta... věc. Není to sice omluva, ale už se to stalo. Buď na mě naštvaný anebo mi odpusť, záleží to jen na tobě." Složila jsem ruce do klína. Docela napjatě jsem očekávala jeho odpověď, ale on si dával dost na čas.

„Miluješ ho?" zamumlal pak, že jsem ho skoro přes tu televizi ani neslyšela.

„Nemůžu zatím říct tohle jen... mám ho moc ráda." Odvětila jsem váhavě.

„Víc než mě?" špitl zase.

Tebe nikdo nepředčí...

„To nejde takhle posoudit. Oba vás mám ráda jiným způsobem. Ty jsi pro mě jako můj vlastní brácha. A on je... prostě někdo s kým jsem teď ráda." Snažila jsem se vysvětlit, no těžko říct, na kolik jsem byla úspěšná. Sama tomu nevím hlavy, ani paty.

„A s kým si užíváš." Na tváři se mu usadil škodolibý úsměv.

„Hej!" strčila jsem do něj silně a on se zasmál. Se špatnou náladou byl očividně konec, když už si mě dobírá.

„Laskavě zapomeň, co jsi slyšel, jasný?" vyhrožovala jsem.

„Ach Tae!" zavolal tenkým hlasem a hrozně se rozřehtal. Já nepochybně celá zčervenala a skočila na něj. Co si ten skřet malej myslí, takhle si ze mě dělat srandu.

„Přestaň!" bušila jsem mu do ramene, ale taky mě přemáhal smích, když jsem uviděla jeho červený obličej. Chvíli jsem byla ve vedoucí pozici já, no nevydrželo to dlouho a on mě pěkně rychle dokázal zpacifikovat.

„Dělám si legraci, přestaň mě bít, dobře?" odtlačil mě od sebe, držíc mé ruce v pasti, takže jsem se nemohla hnout.

„Tak si mě přestaň dobírat. Cítím se fakt trapně, ani ve snu mě nenapadlo, že bys tam mohl přijít." Přestala jsem se vzpírat a on mě konečně pustil.

„A mě zase nikdy nenapadlo, že umíš tak pěkně vzdychat."

Sotva tohle do řekl, zase jsem celá zrudla a vypoulila svoje oči.

„To jsi právě neřekl, že ne?" řekla jsem výhružně.

„Nechme to už radši být." Mávnul rukou a já to docela ocenila. Rozhodně mi to nebylo příjemné.

„Takže jsme v pohodě?" zeptala jsem se nadějně.

„Jsme v pohodě." Kývnul hlavou a já ho nadšením objala. Dneska budu klidně spát, zdá se.

„Zůstaneš tady? Chtěl jsem si udělat nějaké dobré smoothie a poslouchat zápas, no když jsi tady, můžeme si pustit nějaký normální film." Navrhnul, což jsem samozřejmě neodmítla. Šla jsem připravit ten nápoj a pohledala i další jídlo, které by se dalo sníst. Mezitím, co se to mixovalo, poslala jsem Taemu několik zpráv o tom, že je to v pohodě, a že tady přespím.

Filmový maraton přetrval skoro až do jedné v noci. Pak jsme oba pomalu usínali na gauči, takže jsem televizi vypnula a zavelela, že je čas spát.

„A nebude mu vadit, že se mnou spíš?" zeptal se najednou JungKook, když jsem si lehala klasicky na svou půlku. U toho jsem ještě musela překročit Sendy, která ležela u postele.

„Není rád, ale dělali jsme to tak i předtím, tak proč to měnit." Odvětila jsem a zachumlala se více do deky.

„Kdybys byla moje, taky bych to nechtěl, chápu ho." Zamumlal.

„Proč se o tom zase bavíme?" zhasnula jsem lampičku a otočila se čelem k němu. Ležel na zádech a hlavu měl podloženou rukama.

„Nevím, nějak mi nedochází, že s někým chodíš... ty." Zauvažoval.

„A co je na tom tak divného, dřív jsem taky randila a ty taky." Upozornila jsem ho. Na střední jsme oba měli někoho, no nic vážného to nebylo. Tehdy se tomu nedalo ani říkat láska, naše uvažování bylo jiné a my nepřemýšleli nad budoucností. Teda, ne že bych nad tím nějak uvažovala teď, ale dovedla jsem si sebe samu více představit, jak se vdávám nebo mám rodinu.

„Jo, ale to už jsou tři roky. Já si teď asi nikoho nenajdu, kvůli... ty víš. No úplně jsem zapomněl, že ty ten problém nemáš."

„Není to žádný problém, přestaň o tom tak mluvit. Zamiluješ se úplně stejně, jen to chce čas. Přijde to samo, a tipuji, že v dobu, kdy to vůbec nečekáš." Odvětila jsem upřímně. Já až do doby, než mě Taehyung pozval na schůzku, netušila, že bych se mu mohla líbit v tomhle směru. Byl to prostě kámoš, a i když teď taky z větší části je, máme spolu i něco víc. A je to pěkné.

„Takhle to přišlo u tebe?" otočil ke mně hlavu a já uviděla lesk jeho očí.

„Přišlo to v nejméně očekávanou a popravdě i chtěnou dobu." Přiznala jsem.

„Chtěla jsem tehdy být pořád jen s tebou, protože mi bylo hrozně kvůli tomu, co se stalo. Vím, že to ti zrak nevrátí, ale nějak jsem měla potřebu ti být na blízku víc, než předtím. A pak přišel Taehyung a nutil mě, abych se rozhodovala mezi vámi dvěma." Povzdychla jsem si.

Když jsem dořekla tohle, zůstalo ticho. Očekávala jsem, že na to něco poví, ale on mlčel, a když jsem k němu otočila hlavu, zjistila jsem, že ta jeho byla natočená ke mně.

„Ještě jednou.... Vážně mě mrzí, že jsem ti o tom lhala. Doufám, že jsem touhle blbostí neztratila tvou důvěru." Nepřemýšlejíc nad tím, jsem prsty prohrábla jeho ofinu. Vlasy měl trochu vlhké a celkově moc pěkně voněl, takže tipuju, že si předtím, než jsem přišla, dal sprchu. Někdy, když jsem tady spala, tak jsem mu kradla sprcháč, voní totiž moc hezky, a já si pak připadala, že je všude se mnou – jen kvůli té vůni.

„Nevím, co bys musela udělat, abych tě přestal mít rád, Em. Sice mě to trochu mrzí, ale... máš taky právo na svůj život. Nejsi povinna mi říkat všechno." Pousmál se a zavřel oči, když jsem ho začala hladit po tváři. Má to rád a já... miluju to.

Možná proto jsem ruku zase rychle stáhla a raději se zabalila více do peřiny.

„Dobrou, Kookie." Popřála jsem mu. Zopakoval to po mně, a pak jsme se oba odebrali ke spánku.

Nevím, jestli usnul hned, ale já, i přes docela náročný den, neustále sledovala černý strop. Stalo se toho tolik. Pohádali jsme se a stihli se i usmířit, a pak to s Taehyungem. Sotva na to pomyslím a mám husinu po celém těle.

Přijdu si moc slabá vůči těm pocitům. Nemůžu ovládat své vzrušení a nadšení z toho, že jsem s ním zažila něco poprvé. Něco nového. A něco tak báječného.

Jenže krom té vášně a tělesné přitažlivosti mi tam chyběly emoce. Mám ho moc ráda, ale děsím se dne, kdy mi řekne: „Miluji tě" a já to nebudu cítit stejně. Je perfektní, tak proč moje mysl pořád utíká někam jinam? K člověku, který mě takhle nikdy neuvidí.

Začala jsem s ním chodit hlavně proto, abych se od JungKooka vzdálila. Aby ve mně přestaly vzrůstat pocity, které by neměly. No stejně jsem tady, ležím vedle něj, cítím jeho teplo a slyším jeho dech.

Vymazat ho ze svého života nemůžu, to by mě až moc bolelo, ale jak se mám proti tomu bránit?

Bránit se té lásce.

**

Ahoj lidi! Žijete ještě?

Já jo, zatím to nějak jde, ale poslední týdny prázdnin mám fakt pracovní a nemám ani pořádně na nic chuť. Bohužel, ani na psaní/přidávání ff. Pak se taky těším do školy, co vy? :D

Doufám, že se vám dílek líbil a někoho i potěšil!

Andy