Nikdy jsem si nemyslela, že se poprvé pomiluju s někým v tak zvláštní situaci. Pohádala jsem se s JungKookem a bylo mi za to fakt mizerně. Vím, že je to moje vina, udělala jsem si to takové sama. No těsně po tom, co mě de facto vyhodí ze svého domu a já se doma rozbrečím jak malá holka, zažiju svůj první sex.

Cítila jsem se po tom všem docela divně. I přesto, jak jsem byla vyčerpaná z toho silného zážitku, nemohla jsem usnout. Jen jsem ležela a sledovala Taeho obličej. Vidím ho ve spánku vlastně poprvé, protože i přesto, že spolu nejsme zrovna krátce, nikdy u mě nepřespal a já nikdy nepřespala u něj. Nespěchal na mě a já mu byla vděčná, no teď jsem sama z vlastní vůle udělala tak velký krok.

Ležel roztáhlý přes celou půlku postele a jednu měl ruku natáhnutou tak, že jsem na ní ležela. Měl ke mně i otočený svůj obličej. Vypadal o dost mladší, když všechny jeho mimické svaly byly uvolněné. A pak taky ty rozcuchané vlasy.

Musela jsem se nad tím pousmát. Raději bych se s ním teď mazlila, jak sladký byl, než na něj jen koukala.

„Ty mě sleduješ?" ozvalo se zamručení.

Překvapeně jsem sebou cukla, tak on nespí?

„Tak trochu." Přiznala jsem barvu.

„Proč?" pootevřel oči a rozespale se na mě podíval.

„Jsi hezký, když spíš." Hned na to jsem určitě zčervenala. On se pousmál a rukou, na které jsem ležela, si mě přitáhl blíž do obětí. Rozhodně jsem neváhala dlouho a pořádně jsem se k němu přitulila. Nos jsem zabořila někde k jeho krku a nasála příjemnou vůni jeho pokožky.

„Tady se někdo červená." Zašeptal škádlivě.

„Nech toho." Zabručela jsem a odpovědí mi byl jen jeho smích.

„Jsi rozkošná." Zvedl můj obličej a donutil mě tak, abych čelila jeho tmavému pohledu. Chvíli si mě prohlížel a usmíval se na mě. Je to přesně ten typ srdečného úsměvu – smějí se mu i oči a je to upřímné.

„Jak se cítíš? Nic tě nebolí?" pohladil mě po tváři.

„Jsem v pohodě." Ujistila jsem ho.

„Chci jen ležet a mazlit se." Jemně jsem ho píchla do ramene a on to bral jako znamení, že mě má pořádně stisknout. Uvelebila jsem se a nechala se příjemně hladit ve vlasech.

Vydržela bych takhle hodně dlouho, nebýt pootevřených dveří do pokoje a zvuku, který jsem uslyšela z přízemí. Nejdřív jsem si myslela, že je to Inez, ale pak mi došlo, že je neděle a to často jezdívá za svou rodinou. Znamená to teda jediné – rodiče jsou doma.

„Do háje." Zamumlala jsem a odtáhla se.

„Naši jsou tu, musíme se oblíknout." Překvapeně vypoulil oči a vystřelil z postele stejně, jako já. Řekla bych, že možná ještě rychleji.

Oni většinou do mého pokoje nechodí, ale mohli slyšet naše hlasy a já bych nerada, aby tu přišli, když jsme zrovna takhle. Navíc, oni o něm nemají ani tušení.

„Neříkala jsi, že jsou pořád pryč?" odvětil nervózně a přetočil si tričko naruby, když jsem ho na to upozornila.

„Jsou, teda... většinou." Taky mě to nenechávalo úplně klidnou.

„Emily? Jsi tam nahoře?" ozvala se máma.

„Ano, mami!" zakřičela jsem zpět.

„Přijď dolů, chceme se pozdravit, a pak jsme ti taky něco přivezli." Zněla odpověď.

Povzdychla jsem si a vyhledala Taeho, který stál na druhé straně postele, už zcela oblečený. Jen ty vlasy pořád nechtěly držet tvar. Pousmála jsem se a přešla k němu s cílem je trochu upravit.

„Prostě, když už jsme dneska u toho přiznávání... přiznáme to i jim." Upravila jsem mu ofinu a hned to vypadalo o něco líp. Byl s nimi sice k zulíbání, no nejlepší první dojem by to zrovna neudělalo.

„A jsi si jistá? Co řeknou na to, že jsem... však víš." Přešlápnul a znovu zkontroloval své tričko.

„JungKook je taky asiat."

„S JungKookem nechodíš." Zněla pohotová odpověď.

„Nevím, co řeknou. Prostě... uvidíme. Stejně bychom jim to taky jednou řekli, ne?" na to pokýval hlavou a pevně stiskl mou ruku, když jsem ho za ní vzala. Vedla jsem ho ke dveřím, které za námi zavřel, a pak po schodech do přízemí, kde stály dva středně velké kufry. Jeden z nich od Louise Vuittona – ten je mámy.

„V kuchyni!" uslyšela jsem mámin hlas. Asi slyšela, jak dupeme po schodech.

Věnovala jsem Tahyungovi jeden povzbudivý úsměv těsně předtím, než jsme oba vstoupili do místnosti.

„Ahoj, jste doma brzy." Pozdravila jsem je. Oba seděli u stolu a něco jedli z boxu. To si asi koupili po cestě sem – ani jeden z nich nevaří, nikdy.

„Já jsem zase překvapený, že jsi tady a ne u sousedů." Ucedil táta. Nijak jsem to nekomentovala, nemá to cenu.

„Tohle je Taehyung, chodíme spolu." Jakmile jsem řekla to slovo začínající na „ch", tak to konečně upoutalo jejich pozornost a oni oba zvedli hlavu od svého jídla a novin.

„Dobrý den." Pozdravil je on slušně.

„Aha, to je nám celkem novinka, že máš přítele." Pozdvihla máma obočí a zvědavě si nás oba začala prohlížet. Táta se nedíval moc přívětivě, ale to on nikdy, takže žádná změna.

„Nebyli jste dlouho doma, a když už jo, pracovali jste. Nejste rádi, když vás u toho ruším." Namítla jsem, ale opravdu s co nejslušnějším tónem. To poslední, co teď chci je hádka. Stačí, že jsem se rozhádala už na jedné frontě.

„Hm, tak proč ne. Máš dost roků, abys randila. Jsem sice překvapená nad tvým výběrem, ale proti nejsem. Povečeříte s námi?" navrhla a já se podívala na Taehyunga. Chtěla bych to odmítnout, ale nechtěla jsem mámu naštvat. I když se k tomu ani moc nevyjádřila, zdá se, že je víc pro, než proti a tak si ji musím držet na své straně.

Posadili jsme se k velkému stolu a ona k nám přisunula další boxy s jídlem. Asi jich nakoupili dost do zásoby. Vybrala jsem si salát a jemu přisunula opečené brambory s kuřecím, to má totiž moc rád. Poděkoval a oba jsme začali jíst.

„Teď k tomu překvapení. Jelikož jsme rádi, že jsi tak dobře složila zkoušky, rozhodli jsme se, že tě za to odměníme." Pozdvihla jsem obočí – už je skoro září, zkoušky jsem složila někdy v červnu a oni to zaznamenali až teď. Tae vedle mě ani nedutal a raději se věnoval svému jídlu.

„Co bys řekla na týden v Karibiku? Nejdříve jsem myslela, že budeš chtít vzít JungKooka, ale když už u tebe hraje prim někdo jiný..." významně se podívala na osobu vedle mě, která šokovaně pootevřela pusu. No jo, u něj se asi podobné dárky nerozdávají.

„Kdy?" odvětila jsem nezaujatě.

„Kdy chceš, letenka je otevřená a v hotelu tě ubytují, kdy budeš potřebovat, jsou naši dobří partneři." Strčila přede mě složku s nějakými papíry.

„Jo, bylo by to fajn." Přitakala jsem teda.

„Dobře, ale ujisti se, že to nenaruší školu." Usmála se. Dlouho nepadlo ani slovo a já měla divný pocit, že se táta chystá něco říct. Jakmile Tae dojedl, já odsunula svůj salát a chystala se odejít, no moje blbé obavy se vyplnily.

„Ještě k tomu chození..." Povzdychla jsem si, ale přikývla, ať pokračuje.

„Je mi jedno, s kým se scházíš, jen ber v potaz, že z toho nechci žádné důsledky." Nechápavě jsem se zamračila. Co se mi snaží naznačit?

„Nechtěné těhotenství a podobné věci. Jen aby bylo jasno." Dokončil nezaujatě, jako bychom se bavili o počasí.

„O to vážně péči mít nemusíš." Zavrčela jsem. Teď se cítím opravdu trapně za to, že to takhle řekl. I před Taehyungem. To mu to není blbé?

„Musím, jsem tvůj otec." Odvětil.

„Jo? Někdy mi to nepřijde." Aniž bych to ovlivnila, přešla jsem do útočného módu.

„Nebuď drzá!" zvýšil hlas.

„Allane... uklidni se. Už můžete jít." Kývla na mě máma. Tátovi jsem věnovala poslední naštvaný pohled, popadla Taehyunga za ruku a mířila si to pryč z domu.

Sotva jsme se obuli a vešli do klidného večera, trochu se mi ulevilo. Netuším, proč se pořád cítím tak stísněně v blízkosti svých rodičů. Ale nějak u nich přestávám dýchat.

„To bylo... divný." Promluvil možná tak po deseti minutách mlčení a chůze někam, nevím kam.

„Jako vždycky." Zavrtěla jsem hlavou.

„Promiň, jak mluvili a co říkali. Oni jsou prostě takoví. Spokojení by byli, pokud bys byl šéf nějaké velké firmy, se kterou by mohli uzavřít obchody a možná ani tak ne."

„Tím se netrap, není to tvoje vina." Vzal mě jemně kolem ramen. Jeho blízkost mě trochu zklidnila a já alespoň přestala tak chvátat. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a nechala se jím vést.

„A myslím, že to vzali docela v pohodě. Pořád lepší než nějaký křik a podobně, ne?" pohladil mě a nasadil ten svůj obvyklý úsměv, který mě taky nutil se smát.

„Máš pravdu. Jen mi bylo vážně trapně po tom, co táta řekl." Přiznala jsem a on se uchichtl.

„Nediv se mu, prostě nechce, abys byla v tom. Hlavně teď, když studuješ. Proto má starost." Komentoval rozjařeně.

„Myslím, že jemu by se to nelíbilo, i kdybych nestudovala." Utrousila jsem a on mě lehce štípnul do ramene.

„Pak už to bude na tobě. Třeba se vezmeme a pořídíme si děti brzo. Třeba ne." Pokrčil rameny, jakoby bylo zcela v pořádku, mluvit o takových věcech zrovna teď.

„Vážně přemýšlíš nad něčím takovým?" zarazila jsem se.

„Ani moc ne, ale... ty to nechceš? Třeba za deset let? Upřímně, já nejsem moc kariérní typ. Vidím se prostě v nějaké firmě, kde budu mít pravidelné směny a budu se mít po práci za kým vrátit." Dal mi vlasy za ucho, když je rozfoukal vítr.

„Asi jo. Jen je docela brzo se o tom bavit." Pravda, že já měla teď myšlenky úplně někde jinde. Pořád mě trápil JungKook.

„Máš pravdu." Dal mi malou pusu na líčko.

„Co budeme dělat? Máš nějaký plán?" pokračoval v chůzi a já ho následovala.

„Asi bychom se měli rozdělit. Půjdu ke Kookiemu domů a zkusím to urovnat." Navrhla jsem.

„Myslíš, že tvou omluvu teď příjme? Nechceš ho raději nechat vychladnout." Zkonstatoval.

„Nevím, ale, co vím jistě je, že neusnu, pokud se o to alespoň nepokusím." Povzdychla jsem si a začala ho táhnout jiným směrem, k lavičce, která se tu objevila.

Začala na mě padat únava po tom celkovém psychickém a i fyzickém vyčerpání. On se alespoň na chvíli prospal, no já nezamhouřila oka.

„Co ti vlastně na to řekl, když jsi za ním přišel?" vzpomněla jsem si. Ani jsme se o tom nebavili, ale JungKook vypadal docela v klidu do doby, než jsem se tam objevila.

„Nejdřív neřekl nic... byl překvapený a to hodně. A pak mi řekl, že jestli ti ublížím, zlomí mi nos." Uchichtl se a já se k němu otočila.

„Děláš si legraci?"

„Ne, nedělám. Vážně to řekl. Odvětil jsem, že to nemám v plánu a pokud by se cokoli takového stalo, má mé svolení mi zlomit i jiné části těla." Na to jsem se upřímně rozesmála. Trochu se mi ulevilo, protože to znamená, že je vážně naštvaný jen kvůli tomu, že jsem mu to neřekla hned a radši mu to zatajila. Bude to o dost snazší, usmířit se sním.

No pak, malý kousek mé dušičky byl smutný, protože se tím potvrdilo to, co jsem si myslela. On o mě takhle nestojí. Má mě za kamarádku a za sestru, nikdy by mě nemohl milovat jinak. Je proto dobře, že jsem s Taehyungem. Možná ho ještě nemiluju, ale mám ho ráda a po tom, co se mezi námi stalo, se k němu cítím vázaná ještě víc, než předtím.

Hm, není to lehký. Zatím, jak tak čtu vaše komentáře, tak více chcete Kookieho :D. Uvidíme, jestli se k němu taky dopracujeme.