Někdy se ptáme, proč se věci ději tak, jak se dějí. Koho se ptáme, Boha? Pomůže nám ale Bůh doopravdy, nebo je to prostě jen někdo, ke komu můžeme upnout všechny naše naděje a sny? Nevím, nejsem věřící, a jestli jsem někdy uvažovala nad tím, že bych možná být měla, tak po tom, co se stalo, už nikdy nebudu.

Jak si totiž mám vysvětlit, že člověku, který je jedním z těch, co miluju nejvíc, se stane tak hrozná věc. Kde byl Bůh, když se mu to stalo a proč tomu nezabránil?

JungKook je můj nejlepší přítel. Oprava, jediný přítel. Je normální kluk jako každý jiný a jako jiní mladí dospělí v jeho věku, občas zkrátka zkouší dělat blbosti. Jedna tahle blbost ho ale stála zrak.

Žijeme ve 21. století a Velká Británie je jednou z nejvíce vyspělých států Evropy. Nikdo mu zatím ale nedokáže pomoct. Jestli někdy uvidí, to ukáže jen čas.

**

„Bude to tu vypadat dobře, počkej, jak ti to tu zvelebím." Začala jsem nadšeně poskakovat kolem krabic, které byly rozházené v pokoji.

Kookieho máma se rozhodla, že ho přestěhuje do přízemí. Bude se tak moci snadněji pohybovat po domě. Bude to mít všude blízo a neublíží si na schodech.

„Víš, že to máš jedno? Stejně to neuvidím." Zabručel vedle mě.

„Nebuď tak odměřený, popíšu ti to jasně a barvitě, uvidíš to..." šťouchla jsem ho do hlavy. „... tady."

„Večeře!" uslyšela jsem z kuchyně, ve které do teď byla jeho máma.

„Jdeme jíst." Pobídla jsem ho a sama se tam vydala. Až po pár sekundách mi došlo, že mě nenásleduje, a když jsem se otočila, pořád stál vprostřed místnosti.

„Ne-nemohla bys..." natáhl ruku docela zmateně a trochu jiným směrem, než jsem stála.

Jsou to jen dva dny od toho, co ho pustili z nemocnice. Prostě si pořád nemůžu zvyknout, že... nevidí. Nepřekáží mi to, ani v nejmenším mi nevadí, že mu s nějakými věcmi musím pomáhat. No po druhé straně mi chybí, jak byl předtím hyperaktivní a neustále pobíhal kolem s tím přehršelem energie, kterou bral... nevím odkud. Teď byl hodně klidný a občas jsem měla pocit, že má strach se pohnout nebo někam jít. Pořád byl v té tmě nejistý.

„Jasně." Vzala jsem ho jemně za ruku, a pak vedla skrz místnost až do kuchyně a k jídelnímu stolu.

„Tady je židle." Jeho ruce jsem položila na opěrku a sama zasedla vedle. Odsunout a posadit se zvládl sám.

„Co máme dobrýho?" zeptal se.

„Tvůj oblíbený steak a opečené brambory, zlato." Řekla paní Jeon. Já poděkovala za jídlo a pustila se do toho. Stěhování jeho věcí mi dalo fakt zabrat. Nehledě na to, že jejich domácnost postrádá další mužskou ruku v podobě otce – ten je dle Kookieho slov někde, neznámo, kde. Bylo to proto hlavně na mně a jeho mámě.

„Ty nemusíš být dnes doma, Emily?" podívala se na mě a já jen zavrtěla hlavou.

„Tví rodiče jsou zase na konferenci?" zase jsem zavrtěla hlavou. Byli doma a to bylo horší.

Moje rodina je kapitola sama o sobě. Možná si můžu říct, že když jsme tak bohatí, máme krásný dům a nová auta, tak jsme šťastní a nic nám nechybí. Jenže my postrádáme jednu hlavní věc – lásku. Můj táta si vzal mámu jen kvůli obchodu a za dobu, co jsou spolu, si k sobě nenašli cestu. Nemají se rádi, jen spolu pracují a mě mají, abych tu práci po nich převzala, jakmile dokončím studia.

Shrnuto a podtrženo – všechno v naší rodině je jen o penězích a obchodu, mě nevyjímaje.

„Aha, ty nechceš být s nimi?" asi nepochopila, že se na tohle téma nechci bavit.

„Ne já... proč nejíš?" podívala jsem se na člověka vedle sebe a odvedla tak pozornost od tématu.

„Ach JungKookie, já ti to nakraju, ano?" paní Jeon hned vstala.

Kookie se zamračil někam před sebe a nervózně si poposednul. Vím, že mu tohle není ani trochu příjemné. Všechno tohle bude časem dělat sám, ale je ještě moc brzo.

Neochotně si převzal talíř zpět, a začal napichovat jednotlivé kousky masa. Chvíli jsem ho u toho sledovala a v puse žvýkala svoje maso. Hledal pak vidličkou brambory. Do jednoho píchnul, ale ten odletěl pryč. Pak chtěl píchnout do druhého, který pro změnu spadl z talíře, protože byl moc blízko okraji.

„Já se na to vykašlu." Odhodil vynervovaně vidličku na stůl a s hlasitým skřípěním židle se postavil.

„Nemám hlad, jdu do pokoje." Otočil se k nám zády a opravdu pomalými krůčky se rozešel rovně.

Zapomněl ale, že z kuchyně do chodby vede malý schůdek a málem spadl. Hned jsem mu šla pomoct, ale sotva jsem se ho dotkla, odstrčil mě.

„Přestaň! Přestaňte všichni! Nestojím o vaší pomoc, jasný?!" křikl a jakmile nahmatal dveře od pokoje naproti – jeho pokoje – zmizel za nimi a hlasitě s nimi praštil.

Podívala jsem se na jeho mámu a ta mi jen věnovala jeden bolestivý úsměv.

„Zůstaneš dnes přes noc?" začala sklízet nádobí ze stolu a já se jí rozhodla pomoct.

„Nevím, jestli mě tady bude chtít." Zamumlala jsem. Po tom, jak se na mě obořil, silně pochybuju.

„On to tak nemyslel má jen... těžké období." Povzdychla si.

„Já vím." Řekla jsem, a pak jsme se obě mlčky věnovaly práci.

Kolem deváté večer – asi dvě hodiny po výstupu při večeři, mi paní Jeon do ruky strčila talíř s ohřátým jídlem.

„Zkus to ještě ty, já to vzdávám." Byla za ním několikrát a pokaždé přišla s plným talířem. Nechtěl nic jíst, trucoval.

Po jedné straně jsem mu rozuměla. Nevím přesně, co bych si myslela na jeho místě, ale kdyby se mi nedařilo tak, jak jemu dneska – měla bych chuť se vykašlat úplně na všechno a jen se utápět ve svém žalu a sebelítosti.

Po té druhé jsem to nechtěla nechat takhle. Nesmí se litovat a nesmí to vzdávat.

Převzala jsem si teda talíř a šla ke dveřím jeho pokoje. Jemně jsem zaklepala, ale ani jsem nečekala na odpověď a vešla dovnitř, zase za sebou zavírajíc.

„Co zase?" ozvalo se otráveně z postele. Ležel na ní na zádech s tváří otočenou ke stropu.

Pobaveně jsem shlédla všechny ty krabice a věci okolo a už v duchu se potila. Dá mi práci, mu to tady zařídit. On to sám neudělá a jeho máma musí už zítra do práce. Dneska si vzala výjimečně volno, abychom vše mohli přestěhovat, a taky aby s ním mohla být první den doma.

Přehupsala jsem to, a pak se vyhoupla na postel k jeho nohám.

„No já jen... víš." Hraně jsem si odkašlala.

„Mám tu jeden super dobrý hovězí steak, k tomu do zlatova opečené brambory se slupkou a na tom je i trošku zelené petrželky. Nevím, jestli to cítíš, ale voní to fakt skvěle." Komentovala jsem jídlo na talíři veledůležitě.

V tu chvíli mu zakručelo v břiše.

„A náhodou vím o někom, kdo má docela hlad." Dodala jsem.

„Nemám hlad." Odsekl, ale jeho pevná maska povolila. Poznala jsem to hned, jakmile mu koutky úst zacukaly v úsměvu.

„Takže nebudeš vůbec proti, když to sním místo tebe?" popíchla jsem ho a on se v tu ránu posadil.

„Opovaž se!" vykřikl a já se zasmála. Tak přece jen neodolal. Chce to jen trochu strategie na něj.

„Jsi si jistý?" dráždila jsem ho dál a on v obličeji celý zčervenal, protože mu znovu zakručelo v břiše a tentokrát pořádně nahlas.

„Mám na to hroznou chuť, no nevidím, kde to je a to mě štve." Povzdychl si, prohrabujíc své tmavé vlasy prsty.

„Tak ti pomůžu." Strčila jsem do něj lehce.

„C-co? Nakrmíš mě?" zatvářil se překvapeně a já byla v tu chvíli ráda, že mě nevidí. Nepochybně jsem zčervenala jako rajče.

„No když se tváříš takhle." Protočila jsem očima a talíř s jídlem mu strčila do náruče. Ať si teda poradí sám, chlapec. Chtěla jsem vstát z postele, ale překvapivě rychle vyhledal moje zápěstí a stáhnul mě zpátky.

„Cítím se vážně trapně, Em." Sklopil hlavu.

„Proč?" pozdvihla jsem obočí.

„Jsem úplně neschopný, vždyť... ani se nezvládnu sám najíst, jak vidíš." Povzdychl si smutně.

„Přestaň s tím. Kdyby mi to vadilo, tak bych ti to nenabízela. Já... rozumím, že jsi naštvaný, a že z tvého pohledu jde všechno do háje. Myslela bych si asi to stejné, na tvém místě, ale nedělej to... nevzdávej se tak snadno." Snažila jsem se říct povzbudivě a jemně stiskla jeho koleno.

„A teď se šoupni, sednu si vedle tebe." Dodala jsem energičtěji, a když tak udělal, převzala jsem si talíř zpět. Znovu jsem všechno nakrájela, pak kousek masa napíchla na vidličku a tu mu strčila do pusy.

„Bože, máma to fakt umí." Vzdychl slastně.

„A o to si, kámo, přicházel celé ty dvě hodiny, co jsi trucoval." Oznámila jsem mu a strčila mu do pusy další sousto. S komentářem, jak je to skvělý, to snědl úplně všechno.

„Panebože, nehýbej se." Začala jsem se smát.

„Co, proč?"

„Promiň, ale nějakým nedopatřením máš brambory i na nose." Snažila jsem se zadržet výbuch smíchu a sáhla si do kapsy pro papírové kapesníky.

Jemně jsem mu to sundala z nosu, a pak i utřela pusu, jako malému dítěti. Na to se zaxychtil, ale jinak to nekomentoval.

„Zůstaneš tu spát?" zeptal se po chvíli, co jsme byli ticho. Já mezitím vstala, talíř postavila na jeho nově přistavěný psací stůl, a na něj taky položila první krabici s věcmi. Je sice docela pozdě, ale spát se mi nechce, takže můžu něco vybalit.

„Nevím, možná bych měla jít domů, když jsou tam naši." Přiznala jsem. Trochu mě sžíraly výčitky svědomí, že tam nejsem, když jsou tam oni po tak dlouhé době. No představa, že stejně budu zavřená v pokoji a oni v pracovně, mě moc nelákala.

„Zůstaň tady," zaprosil a já se uchichtla.

„Nemám tu kde spát, nemáš tu totiž gauč." Vždy, když jsem tu přespávala, on byl na svém gauči v pokoji a já v posteli.

„Kde je můj milovaný gauč?!" vyhrkl.

„Nevleze se tady. Pokoj je o dost menší, vzpomínáš." Připomněla jsem mu, že to dřív bývala taková provizorní místnost, kde skladovali různé věci. Nebylo to sice nic malého, ale menší než pokoje nahoře, to bylo.

„Jo vlastně." Zamumlal.

„Tak se vyspi se mnou, mně to nevadí." Navrhl.

„Tu ale nejde o to, jestli to vadí tobě. Já jsem holka." Uchichtla jsem se.

„Ty naděláš, nahatou už jsem tě viděl."

„Bylo nám deset." Připomněla jsem se zavrtěním hlavy.

„Nedělej caviky, vždyť ta postel je velká! A klidně doprostřed postavím hráz z polštářů, jestli tě to uklidní."

„Fajn, fajn, jen už přestaň smýšlet." Vzdala jsem to. I tak jsem víceméně byla rozhodnutá, že tady zůstanu. Jen mě bavilo ho poslouchat a nechat se přemlouvat.

Vyklidila jsem tu jednu krabici a mezitím, co on byl ve sprše, tak jsem se převlíkla do věcí na spaní. Měla jsem tu jedny kraťasy s tričkem na stálo, takže jsem kvůli tomu nemusela domů. Možná bych měla mít výčitky svědomí, že kvůli němu zazdím zítra dvě přednášky, no pro jednou mě to nezabije.

Odestlala jsem jeho obrovskou postel a ještě šla do kuchyně, napustit si sklenici vody. Je pravda, že se tu cítím doma víc, než u sebe doma.

„Takže zůstáváš?" jeho mamka už byla taky v pyžamu a měla župan.

„Pokud to nevadí." Přikývla jsem.

„Ne, jen se o něj zítra postarej, když budu pryč, prosím tě." Pohladila mě po ramenu.

„Spolehni se, teto."

Rozloučily jsme se, ona všude zhasla a já vpadla do pokoje.

„Panebože! Oblíkni se!" otočila jsem se k němu ihned zády.

„Když já nemůžu najít pyžamo." Řekl zoufale, stojíc jen v ručníku u skříně.

„Oblečení jsem ještě nevybalila, asi proto." Vysvětlila jsem, proč je ta skříň prázdná. Museli jsme ji totiž rozebrat a znovu složit, protože byla moc těžká a tak velká, že by se snad po chodbě ani přenést normálně nedala.

„Můžeš mi ho najít, prosím?"

„Běž zpět do koupelny, já ti to tam dám." Chytala jsem nervy. Panebože fajn, spát v jedný posteli bez postranních úmyslů dokážu. Sice jsem holka a on kluk a já mám taky nějaký hormony, ale dokážu to ovládat. Je to můj nejlepší kamarád. No když se tu začne promenádovat bez oblečení, rozhodně mi nepomáhá.

Po cestě se mu podařilo kopnout do jedné krabice, což samozřejmě okomentoval nadávkami, ale konečně jsem se mohla uvolnit, když jsem uslyšela cvaknout dveře.

Hned jsem začala prohledávat všechny krabice, až jsem našla jednu, ve které měl spodní prádlo a pyžamo. Dobře, při balení tohohle jsem se trochu červenala, ale... jsou to jen hadry.

Vytáhla jsem kraťasy s tričkem, a pak mu to podala v koupelně. Za chvíli se pomalu přišoural zpět, a jakmile se kolenem zapřel do postele, zjišťujíc, že je to vážně ona, svalil se do ní tak, až jsem já na druhé půlce nadskočila.

„Hele, já jsem tu taky." Upozornila jsem ho a pořádně si naducala polštář, kam jsem následně složila hlavu.

Jen se tiše zachichotal a v tu chvíli to znělo vážně rozkošně. Tak rozpustile. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zhasla lampu, která byla na mé půlce.

„Dalas mezi nás tu hráz?" zeptal se.

„Ne, není tu dostatek polštářů." Odvětila jsem, což opět okomentoval smíchem.

„Dobře." Odvětil, a pak bylo ticho. Pořádně jsem se zakutala do peřiny a zavřela oči, připravená se odebrat do říše snů. Už jsem byla slušně unavená, tenhle den byl náročný.

„Em?"

„Hm?" zamručela jsem, a pak ucítila nějaký pohyb. Cukla jsem sebou, když svou rukou nahmatal mou.

„Díky, že mě neopouštíš." Šeptl.

„Nikdy."

Je to možná pro začátek trošku smutné, ale nemusíte se bát, že by to takové bylo celou dobu. Bude spoustu šťastných a veselých momentů! :) Osobně jsem si tuhle fan fikci při psaní zamilovala. Rozhodně víc než třeba Things we wanted a Paper Hearts. Doufám proto, že se bude líbit i vám.