Bráško?

Přála bych si vyprávět ti o tom všem, co jsem stihla postavit.

Číst ti každý ze svých dopisů.

Sledovat jak rosteš se mnou.
Společně bok po boku.

Bráško?

Jsou časy, kdy se mi rozpadá celý svět.
Dny chladné a příliš, příliš osamělé.

Tak přijď, prosím tě přijď.

Jsi v mém srdci.
Hřejivou vzpomínkou, kterou bych si přála uchovat navždy, ale drásá, miláčku...

Rve mě na kusy, mám pocit, že vykrvácím.

Bráško?

Kdybych mohla po tom všem, zlato udělala bych to všechno jinak.
A bolí vědět, že jsem tě nechala odejít.

Smích utichá, světlo klesá, ohlížím se zpět.
Za zády mám jen svůj stín.
Čekám jestli se odněkud vynoříš, přestože říkají, abych se pohnula vpřed.

Bráško?

Potřebuju někoho, kdo mě najde.
Komu bych se mohla vzdát.
Být kompletní.

Ale jak? Řekni...

Postupně jsem začala ztrácet rozum.
Tak nějak nevím kam vlastně patřím, yeah...

Myslel by sis, že jsem šílená, ale to jen ta bolest.

Připadá mi věčná.

Chci se svěřit do náruče.
Nechat se konejšit, ale čí pověz...

Každá z těch lží, uvěřila jsem jim.

Bráško?

Tak přijď, prosím tě přijď.

Potřebuju čas. Potřebuju říct sama sobě, že to nějak zvládnu, i když vlastně ani nevím jak.

Přála bych si zůstat.
Počítat roky na prstech a přemýšlet, co bude zítra.

Ale postupně se mezi těmihle stěnami stávám slepou.

Bráško?

Každou z těch slabostí, o které nám jako malým vyprávěli...

Přátelé, kteří přišli a zase odešli.

Známe až moc dobře, nemyslíš?

Připomenu ti, jací jsme bývali.

A jací jsme teď...

Bráško?

Udělala bych cokoliv, jen abys byl šťastnější víc, než jsem já.

Tak přijď, prosím tě přijď.

Kdybych mohla po tom všem, zlato udělala bych to všechno jinak.
A bolí vědět, že jsem tě nechala odejít.

Přála bych si zůstat.
Počítat roky na prstech a přemýšlet, co bude zítra.

Ale postupně se mezi těmihle stěnami stávám slepou.

To, o čem sis myslel, že bude to pravé.....O čem jsi tvrdil, že je nezlomné...

Mrzí mě, že nejsem víc.

Když ti teď něco povyprávím, uvěříš mi?
Budou pro tebe mé pohádky dostatečně dobré?

Budu dost dobrá já?