Marlene netušila, kam se podělo posledních pár dní. S Chrisem se ode dne jeho návštěvy viděla pouze v práci, kde na něj dohlížela z vrcholku své strážní věže. Zřejmě vlivem novoročních předsevzetí byla pláž plná nováčků v oboru surfování, Chris s Dominicem byli v jednom kole a ona neměla možnost s nimi mluvit. Totiž, měla by, kdyby její mysl neokupoval Patrick Gardner.

Ve dny, kdy začínal v práci později, k ní jezdil na snídani s čerstvým pečivem, ve dny, kdy končil brzy, ji bral k sobě na večeři. Za týden se jim podařilo shlédnout celé dvě série Hry o trůny a Marlene přepadl příjemný pocit dejá vu. Přesně takové to bylo před více než půl rokem, kdy se seznámili.

Vzpomínala si, jak leželi v Patrickově posteli – ona s nohama opřenýma o dřevěné čelo postele, on vedle ní na boku, hlavu si podpíral rukou. Na podlaze se válela jeho kostkovaná košile a kalhoty, vedle byla pohozená její riflová sukně a pruhované tílko.

„Jsi nádherná," zašeptal Patrick a prsty jí pročesával dlouhé světlé vlasy. Pousmála se, cítila, jak se jí do tváří žene červeň. Dlaní mu přejela po tváři a na krk a přitáhla si jej do polibku.

Ten den o pár hodin dřív jí do práce přišla esemeska, jestli by s ním nechtěla jít do kina. Souhlasila. Jenže po dvaceti minutách ruku v ruce odešli ze sálu a Marlene z tváře nemizel úsměv.

„Nemluv hlouposti," odbyla ho se smíchem. Nikdy si nedokázala zvyknout na komplimenty.

Vzal její ruku do své a propletl si s ní prsty. „Přespíš tu?"

„Jsi můj jediný prostředek, jak se dostat zpátky do bytu," zamyslela se, „a předpokládám, že mě jen tak neodvezeš."

Chvíli se jí díval do očí a pak se mu rty zvlnily do úsměvu. „To máš naprostou pravdu. Jsi má."

„Jen tvá."

Patrick se naposledy usmál a políbil ji. Marlene mu vjela prsty do vlasů a jemně jej zatahala, on se přesunul nad ni a podepřel se v loktech. Na moment se odtáhl, aby jí mohl přejet rukou po tváři. Jeho tmavě hnědé oči se i v přítmí, které v pokoji panovalo, leskly, do čela mu padaly rozcuchané hnědé vlasy a ve tváři měl výraz naprostého soustředění, takže jeho rysy ztvrdly a v šeru připomínaly antickou sochu. Marlene prsty opatrně přejela po jeho vystouplé lícní kosti.

„Jsi krásná," pronesl do ticha a jemně jí políbil na ústa. Vzdychla, když začal svou pozornost věnovat jejímu krku a nechala se pohltit příjemným teplem, které se jí rozlilo po celém těle, když jí prst zahákl za lem bavlněných kalhotek.

Podobně leželi před pár dny v jejím pokoji. Patrick k ní původně šel podle svých slov jen na skok, jeho studenti psali ten den písemnou práci a on se chtěl co nejdřív pustit do opravování. Nakonec ale štos neopravených papírů zůstal ležet na kuchyňském ostrůvku a Patrick svou přítelkyni odnesl v náruči do ložnice.

„Chtěl bych takhle trávit každý večer," ozval se do tmy Patrickův hlas.

„Sexem?" povytáhla obočí Marlene a pobaveně se uchechtla.

Matrace se vedle ní prohnula a Patrick se přetočil na bok tak, aby jí viděl do obličeje. Její oči si přivykly na šero, takže mu ve tváři spatřila úsměv. „S tebou."

Dech se jí zadrhl v plicích. Znělo to jako obyčejné vyznání lásky, ale Marlene v tom slyšela něco víc. Příslib oddanosti do konce dní, žádost o to samé nazpátek, aniž by poklekl a nabídl jí kroužek na prst. Zatím.

„Miluju tě."

„Taky tě miluju," odpověděla.

Patrickovi se na rtech mihl úsměv. Položil se zpět na záda, jednu ruku si složil pod hlavu a zadíval se na bílý strop. „Zkus si to představit. Přišel bych domů a ty bys na mě čekala. Společně bychom si udělali večeři, nebo bychom si objednali pizzu. Už by to nebyly žádné dlouhé večery strávené s písemkama. Konečně bych všechny tyhle do té doby nevýznamné chvíle trávil s tebou. Ráno by ses mi probouzela v náručí a vyprovodila mě do práce a já bych tě odpoledne vyzvedl na pláži."

Mlčela.

„Už jsem ti udělal místo v šatníku, všechno by se ti tam vešlo. A kdyby ne, tak bych koupil ještě jednu komodu, dokonce bych pro ni měl i místo. I na tu tvou nástěnku s fotkama mám místo."

Marlene trhaně vydechla. Cítila, jak jí brní prsty a do hlavy jí stoupá horkost.

„Chtěl bych tě mít u sebe."

Nepatrně přikývla.

„Nelíbí se mi usínat s myšlenkou, že jsi tu sama."

Patrick ještě chvíli zíral před sebe a pak se k ní opět naklonil. Stáhl obočí k sobě a zkoumavě si prohlížel její obličej. „Tak mi alespoň řekni důvod, proč se tomu bráníš."

Zavřela oči. Zpod víčka jí po tváři stekla slza. Jediná.

„Zlato?" slyšela Patrickův starostlivý hlas. Otevřela oči a pokusila se o úsměv.

„Někdy... někdy mi prostě věci nepřijdou správné. Asi."

„Správné? My dva, to ti nepřijde správné?" zeptal se.

Myšlenky se jí zběsile honily hlavou a ona musela vynaložit veškeré úsilí na to, aby pečlivě formulovala své věty. „Občas mám pocit, že chceme každý něco jiného."

„A co chceme?"

„Já jsem spokojená, líbí se mi, jak věci jsou, líbí se mi můj život. Víceméně. Ale ty..."

Patrick se napnul. „Já?"

„Vidím na tobě, že bys chtěl víc," zašeptala téměř nehlasně.

Zhluboka se nadechl. Z tváře jí setřel slzu a uchopil její dlaň do své. Pak ji políbil na hřbet. „Miluju tě. To víš. A jsi pro mě ta pravá."

„Jsi si tím jistý?" zeptala se úzkostně. Tou otázkou jej zřejmě zaskočila.

„Jestli... samozřejmě. Proč by mi na tobě jinak tolik záleželo? Proč bych ti nabízel svůj byt? Proč bych..." zakroutil hlavou, zřejmě mu došla slova. „Jsi ta jediná."

Marlene měla pocit, že se jí z tváře vytratila všechna barva. Srdce se jí rozbušilo a náhle měla problém dýchat. Hrdlo se jí stahovalo úzkostí a lapala po dechu, jako by se topila. Všechny orgány se uvnitř jejího těla svíjely v bolestné křeči a nezastavitelný tep srdce jí divoce pulzoval v hlavě. Ruce se jí třásly a zdálo se jí, že místo kostí má v nohách želé. Točila se jí hlava.

Snažila se vzpomenout si na jednoduchá dýchací cvičení, která jí kdysi doporučovala školní terapeutka – v hlavě začala počítat do deseti. Pak se pokusila soustředit se na pět věcí, které viděla – obrys okna, žaluzie, šatní skříň, noční stolek, Patrick.

Uvědomila si, že křečovitě svírá jeho ruku.

„Zlato?" k jejím uším dolehl jeho hlas. Zaostřila na jeho tvář, v očích se mu zračilo zmatení a strach. Nedokázala odpovědět, v plicích neměla žádný vzduch. Znovu se pokusila nadechnout, ale místo toho se jí z hrdla ozvalo sípání.

„Zlato, hej, soustřeď se na mě, podívej se na mě."

Zrakem putovala všude kolem sebe, nedokázala jej najít, obrazy se kolem ní míhaly jako zrychlený film. Pak ucítila na tváři něčí dlaň. Druhou ruku jí položil kolem pasu a vyzvedl ji do sedu. Na zádech ucítila studenou hrbolkatou zeď. Na rukou se jí zježily všechny chlupy.

„Podívej se na mě," oslovil ji znovu. Poznala, že se musí hodně ovládat, aby vyzněl klidně. Našla jeho hnědé oči a upřeně je pozorovala. Neodvažovala se mrknout, bála se, že by je znovu ztratila.

Dlaň jí položil na hrudník – divoce stoupal a klesal. Druhou rukou popadl její dlaň a přiložil ji na svou hruď. Pod prsty cítila, jak mu tluče srdce, zrychleně.

„A teď dýchej se mnou, dobře? Soustřeď se na mě a na moje dýchání. Dýchej se mou. Hezky pomalu," tiše jí navigoval k nádechu a výdechu, ani na moment nepřestal sledovat její pohled.

V hlavě měla prázdno. Nepřemýšlela nad tím, kde je, proč a s kým, soustředila se jen na ten hlas, který jí napovídal, jak má dýchat. Uklidňoval ji a její organismus i mysl se postupně uvolňovaly. Brzy dokázala zaostřit na jeho tvář, na jeho lehce pootevřená ústa i na jeho ruku na své hrudi. Dýchali jako jeden.

Po několika dalších nádeších pomalu přikývla a Patrick se odtáhnul. Stále z ní však nespouštěl oči.

„Jsem v pořádku," zachraptěla. V hlavě jí dál šumělo a končetiny měla ochablé, věděla však, že z nejhoršího už je venku.

Zdálo se, že chtěl něco namítnout, ale nakonec zavřel pusu a pokýval hlavou. Pohladil ji po vlasech. „Přinesu ti vodu."

Přitáhla si kolena k sobě a pozorovala, jak odchází z místnosti a na chodbě rozsvěcuje světlo. Dál se soustředila na svůj dech a snažila se zabránit svým myšlenkám, aby se vrátily k tomu, co předcházelo jejímu záchvatu.

Patrick byl v mžiku zpátky, podal jí sklenici s ledovou vodou a znovu ji pohladil po vlasech. Otevřel okno, pak se posadil na kraj matrace a sledoval, jak pomalu upíjí.

„Potřebuješ ještě něco?" zeptal se tiše.

Zakroutila hlavou. Zvedl se, obešel postel a položil se zpět na své místo vedle ní. Opatrně ji vzal za ruku. „Chceš jít spát?"

„Myslím, že jen tak neusnu," zamumlala a položila mu hlavu na rameno. Políbil ji do vlasů. „Děkuju." Mlčel.

„Míváš je často?" zeptal se nakonec.

„Už tolik ne. Ne v takové míře."

Patrick přikývl. Bylo ticho. Jeho ramena se s každým nádechem zvedala a zase klesala a ona se dál soustředila na rytmus jeho dýchání. Tři vteřiny nádech, tři vteřiny výdech. Tři vteřiny nádech, tři vteřiny výdech. Zavřela oči a počítala dál.

„Způsobil... je to moje vina?"

Trhla hlavou. „Ne," vyhrkla. Nechtěla to teď řešit.

Neuvěřil jí. „Musel to vyvolat nějaký impulz," trval na svém.

Marlene si unaveně povzdechla. „Patricku, není to tvoje vina."

„Mrzí mě to. Tlačil jsem na tebe."

Schovala obličej do dlaní. Stále se jí třásly ruce. „Můžeme si o tom promluvit jindy, prosím?"

Patrick jí položil ruku kolem ramen a přitáhl ji k sobě blíž. Políbil ji na tvář. „Samozřejmě, omlouvám se."

Usnula v jeho náruči a ráno na ni na nočním stolku čekal hrnek se studeným zeleným čajem. Pod ním ležel drobný lísteček se vzkazem, že musel do práce, ale aby mu zavolala, až se probudí.

Bylo půl jedenácté a ona zjistila, že zmeškala půlku své pracovní směny na pláži. Na telefonu měla tři nepřijaté hovory od Chrise a několik zpráv od Dominica i Aarona. Rozhodla se to nechat být a místo toho si dopřála dlouhou horkou sprchu. Ve čtvrt na dvanáct už měla nepřijatý hovor i od Patricka. Obratem ho vytočila zpátky.

„Už jsem si dělal starosti... nevzbudil jsem tě?"

„Ne."

„Jak ti je?"

„Líp. Díky." Neubránila se úsměvu.

„Víš," slyšela, jak v pozadí bouchly dveře – zřejmě hledal nějaké místo, kde by mohl mít soukromí. „V noci jsi mě docela vyděsila. Potřebuju vědět, že jsi včera byla upřímná, když jsi řekla, že ty ataky nemíváš běžně."

Zarazila se. „Nelhala bych ti, Patricku."

„Já vím. Promiň mi to. Jen jsem o tebe měl vážně strach. Vlastně pořád mám. Ráno jsem uvažoval, že nepůjdu do práce, abych mohl zůstat s tebou."

„To je milý, ale vážně jsem v pořádku."

Povzdechl si. „Mám špatný pocit, když vím, že jsi sama. Mohlo by se ti něco stát."

Uchechtla se a prohrábla si mokré vlasy. „Dokud jsi nevěděl, že mám zkušenosti s panickými záchvaty, tak jsi strach neměl. A nikdy se mi nic nestalo, nebo snad jo? Patricku, těší mě, že o mě máš starost, ale jsem velká holka. Jsem v pořádku a umím se o sebe postarat."

„Já vím. Prostě je to jen vlivem toho, co se včera stalo. Asi."

„Krom toho mám kluky hned za rohem."

Na druhé straně bylo ticho. Uvědomila si, že právě o to mu šlo. Kluky měla za rohem. On byl v centru a učil.

Tím dnem počínaje jí každé ráno psal, v poledne volal a odpoledne se u ní vždy alespoň na chvíli stavil, aby se ujistil, že je v pořádku. První tři dny to bylo roztomilé a pozorné – i přes to, že už druhý den začal mít Chris narážky a kdykoli jí začal vyzvánět telefon, ukázala mu prostředníček, smluvené gesto naznačující zmiz. Čtvrtý den ji jeho starost začala unavovat, Pátý den musela volat záchranku a ve vlnách zachraňovat šestiletého chlapce. Právě ve chvíli, kdy se chystala vytočit jejich číslo, jí mobil začal nekontrolovatelně vibrovat. Stiskla červené tlačítko a jakmile bylo všechno vyřízeno, mobil vypnula.

„Pojď, koupím ti panáka," Dominic jí přehodil ruku kolem ramen. Ambulance právě zmizela za rohem. Mokré vlasy měla plné písku a jednodílné plavky ji studily na břiše. Ušklíbla se.

Posadili se na barové stoličky a Erin jim nalila vodku. Přiťukli si.

„Zvládla jsi to dobře, Mar. Všechno je v pohodě," usmál se Dom a ona mu grimasu opětovala.

„Jo. Jo, je v pohodě. Všechno je v pohodě."

Ještě chvíli seděli, dohromady si objednali porci hranolek a velkou colu. Adrenalin i následná roztřesenost se plně vytratily a ona věděla, že později na ten zážitek bude vzpomínat jen jako na součást své práce. Nebyl to první chlapec, kterého zachraňovala; nebyl ani poslední. Všechno to bylo normální, i to, že za ní jeho matka nepřiběhla a se slzami v očích jí tiskla ruku, když mu dávala umělé dýchání.

„Madam, dejte jim prostor." Dominic jí dal ruku kolem ramen a odvedl ji o pár metrů vedle. Marlene mu ani nestihla poděkovat.

Chlapec otevřel oči a vyprskl jí do obličeje slanou vodu. Přetočila jej na bok. Jemně jej poplácala po zádech a pak jej posadila, aby se mu lépe dýchalo. Ve tváři byl mrtvolně bledý, po celém těle mu vyběhly modré žíly a nekontrolovatelně se třásl. Mluvila na něj, dokud nepřijela sanitka. Jeho matka s ním nasedla dovnitř, Marlene si potřásla rukou se saniťákem a úlevně vydechla.

„Díky za tu ženskou," vzpomněla si.

„To nech bejt," mávl rukou.

„Vidíš, tady je," ozvalo se jim za zády a Marlene se ohlédla.

Stál tam Chris, v puse cigaretu. Měl jen světle modré plavky a na nose Rey Bany. Pokýval na ně a Dom zvedl ruku na pozdrav. Za Chrisovými zády se vynořil Patrick. Bílou košili měl dopnutou až ke krku a na nohách měl své oblíbené lakované polobotky ze světle hnědé kůže. Všimla si, že tkaničky jsou celé od mokrého písku.

„Ahoj, co tady děláš?" zeptala se.

„Hledám tě!" vykřiknul zoufale. Až teď zjistila, že v ruce křečovitě svírá svůj mobil a v obličeji má téměř bolestnou grimasu.

Zmateně svraštila obočí a nervózně těkala pohledem mezi těmi třemi: „Stalo se něco? Měli jsme se sejít?"

„Nebereš mi telefon!" vydechl Patrick.

Jen matně si vybavila příchozí hovor, který musela típnout. To bylo před víc než půl hodinou. Promnula si obličej: „Promiň, nemohla jsem to vzít."

„Viděl jsem sanitku, víš, jak mě to vyděsilo?"

Než se nadála, pevně ji svíral ve svém objetí. „Měli jsme tu pohotovost, jeden kluk se topil," vysvětlovala přidušeně. Pořád plně nechápala, co jej tak rozhodilo.

„Jsi v pořádku?" na moment se odtáhl, aby si ji prohlédl. V očích se mu leskl strach a na bílé košili se mu objevil velký mokrý koláč od jejích plavek.

„Jsem v pořádku, nic se mi nestalo."

Ještě jednou ji objal a políbil ji do vlasů. Marlene mu nakoukla přes rameno a zahlédla Chrisův lehce pobavený výraz. Protočila oči a on se tiše rozesmál. Pak se k ní otočil zády a odešel.

„Potřebuju, abys byla pořád dostupná. A abych se kdyžtak mohl někomu dovolat. Dáš mi číslo na kluky?"

„Patricku, neblázni."

„Ne, myslím to vážně."

Odtáhla se, aby se mu podívala do očí. Myslel to vážně. Znovu zakroutila hlavou.

„Miluju tě."