K Marlenině částečné úlevě se její mysl vrátila zpět do reality po pouhých dvou hodinách. Pravděpodobně za to mohl i fakt, že většinu té doby protančila s Chrisem uprostřed svého obýváku. Nechala jej vybrat ze své sbírky a následujících deset minut se z plného hrdla smála faktu, že vybral své oblíbené papričky. Chris se pouze pobaveně usmíval a se zavřenýma očima se neúspěšně pokoušel o měsíční chůzi, z nepochopitelného důvodu bez trička. Ty dvě hodiny jí připadaly jako celé odpoledne a zřejmě i proto se smála, když zjistila, že se venku stále nestmívá.

Nakonec si oba vzali z mrazničky po jednom nanuku a posadili se na barové stoličky v kuchyni. Marlene si podepřela hlavu a upřeně zírala na rozbité hodiny na zdi. Ještě před několika desítkami minut by ji to rozesmálo.

„Jsem akorát zralá jít si lehnout," řekla bezbarvým hlasem a podívala se na Chrise. Chápavě přikývl.

„Upřímně jsem nečekal, že budeš tak plná energie."

„Protože to nebyla rozumná dávka."

Chris se rozesmál, poprvé upřímně. „No jasně. Znám tě dobře, Mar, to víš."

Zakroutila hlavou a přejela si dlaní unaveně po obličeji. Cítila, jak jí rudnou tváře, když si vybavila, jak živé byly jeho oči. Byla si téměř jistá, že kdyby se do nich podívala teď, to kouzlo by viděla znovu, ale nesebrala odvahu se o tom přesvědčit. Zvlášť, když byl teď do půli těla.

Zvedla se a ignorujíc jeho pohled přešla k lince. Z poličky vyndala svůj oblíbený hrneček a dala vařit vodu.

„Chceš taky čaj?" zeptala se, aniž by se ohlédla.

„A máš něco jinýho než tu zelenou sračku?"

Trhla hlavou. „To ti řekl Aaron?"

„Jo, tvůj čaj je mezi náma dvěma totiž jeden velkej vtip, víš?" protočil oči.

„Pomáhá mi se probrat," řekla a dělala, že jeho poslední poznámku přeslechla.

„Ochutnám od tebe. A pro jistotu si připravím kýbl."

„Haha," pronesla otráveně. Zalila sáček vodou a postavila jej na pult před Chrise. Pochybovačně si tekutinu prohlédl. Nepatrně usrkl a pak se ušklíbl.

„Chutná to jak tráva."

Pobaveně zamrkala: „Vidíš, nic špatnýho."

„Ne, lásko, chutná to jako tráva, co mi roste za barákem a co na ni Jules chodí srát."

Protočila oči a chystala se přijít s nějakou vtipnou odpovědí. Její tok myšlenek ale přerušilo řinčení zvonku. Svraštila čelo; nestávalo se často, že by měla dvě návštěvy během jednoho dne.

„Někoho čekáme?" zeptal se Chris a ještě jednou se napil jejího čaje. Znovu se zamračil.

Náhle jí svitlo – zbytky konopí jako by z ní dokonale vyprchaly. Zavřela oči a stiskla si kořen nosu. Úplně zapomněla na zprávu, která jí přišla během Patrickovy polední pauzy. Jestli se prý její přítel může na večer zastavit s dvěma pizzami. Chris na ni dál s nechápavým výrazem zíral, když se zvonek ozval znovu.

„Patrick," sykla a Chris přikývl. „Obleč si to triko!"

Zvedl své bílé tričko s krátkým rukávem ze země a líně si jej přetáhl přes hlavu. Marlene už mezitím v předsíni otevírala dveře příchozímu.

„Ahoj, zlato," slyšel Chris mužský hlas a vzápětí mlasknutí. Protočil oči a znovu si usrkl Marlenina zeleného čaje. Ušklíbl se a v duchu si zanadával.

„Přišel na návštěvu Chris," oznámila Marlene poněkud ostýchavým hlasem. To už byl Patrick v kuchyni a na linku pokládal dvě veliké kartonové krabice na pizzu. Kývli na sebe.

Chris si odkašlal: „Vlastně už jsem na odchodu."

Patrick se ohlédl přes rameno: „Kvůli mně? Ne, ne, stejně to všechno nesníme."

Chris pokrčil rameny a posadil se zpět na stoličku. Zrak mu padl na hrneček, ale tentokrát jej raději odsunul na druhý konec pultu. Marlene se jej s pobaveným úsměvem chopila a napila se.

„Zlato, udělala bys mi kávu?" požádal Patrick při pohledu na hrnek v jejích rukou. Přikývla.

„Chrisi, chceš taky?"

„Neřekla jsi mi, že už vedeš kuchyni jako normální člověk!"

Patrick se pobaveně uchechtl: „Moje řeč. Donutil jsem ji koupit alespoň rozpustný kafe."

„No páni, Mar, to k tobě možná i začnou chodit lidi na návštěvu," utahoval si z ní Chris s úsměvem a ona mu odpověděla zvednutým prostředníčkem. Poslal jí vzdušný polibek – samozřejmě až poté, co se ujistil, že se Patrick nedívá jejich směrem. Marlene si přejela prstem přes hrdlo.

Patrick se v obýváku posadil na pohovku – na pohovku, kde ještě před pár hodinami ležela s hlavou na Chrisových nohách, jak si uvědomila – a otevřel oba boxy.

„Mám tady ananas a ančovičky," řekl Patrick a podíval se tázavě na Chrise.

„Jo, jasně."

Patrick kývl a pak se ohlédl na Marlene: „Zlato, chybí nám tady talíře!"

„Dojdu pro ně," nabídl se Chris a zvedl se. Ani trochu se mu nelíbilo, v jaké situaci se právě nacházel. Opatrně se naklonil k Marlene. „Nevím, co mám dělat, nikdy jsem s ním takhle sám nebyl."

Protočila oči: „Nedramatizuj to. Věřím, že neplácneš žádnou volovinu."

„To je od tebe fakt milý, ale moc jsi mi nepomohla," zašeptal, když v tom ho postrčila. Klopýtl do obývací části pokoje a posadil se vedle Patricka na pohovku.

Společně jedli v tichu, přerušovaném jen planými poznámky o počasí a jídle samotném. Marlene se podělila s Chrisem o polovinu své ananasové pizzy, každý z nich zároveň ochutnal jeden trojúhelníček od Patricka.

„Někdy byste ty a Nina mohli jít s námi na večeři," navrhl náhle Patrick.

Marlene nejistě pohlédla na svého blonďatého přítele. Chris pokrčil rameny a dělal, že Marlenin výraz neviděl: „Jo, to by bylo fajn."

„Tak to přes mojí přítelkyni nějak domluvíme."

„Jo. Přes tvojí přítelkyni." Chris polknul sarkastickou poznámku o jeho majetnických sklonech a radši se pokusil o úsměv.

„Jak dlouho už se s Ninou znáte?"

„Od vidění asi dva roky, ale bavíme se jenom pár měsíců," odpověděl trpělivě Chris. Měl dojem, že přiznat Patrickovi, že s Ninou nechodí, by byla chyba.

Patrick znovu přikývl. „Zveme totiž další páry na dvojitý rande. Už jsme takhle byli s Erin a Mishem a bylo to fajn."

„Aha."

„Můžeme pozvat Aidena a Aarona," dodala Marlene.

„Co?" Patrick po ní střelil pohledem. „Jo, Aarona a Aidena. Jo."

Dojedli. Marlene sklidila nádobí z konferenčního stolku a chtěla se posadit na podlahu. Patrick k ní však natáhl ruku a posadil ji vedle sebe. Chris se posunul co nejdál na druhý konec pohovky.

„Dneska jsem mluvil s matkou," řekl Patrick. „Máme přijet o víkendu za čtrnáct dní."

Marlene neuniklo, že po ní Chris střelil pohledem. Ten víkend se konala svatba v Perthu. Polkla.

„To asi nepůjde, už jsem přislíbila Ashley, že jí půjdu na svatbu."

„Na svatbu?" zopakoval Patrick nechápavě. „Ashley?"

„Jo, je to..."

„Ashley je moje sestra, s Marlene se zná přes mě," řekl suše Chris a ze všech sil se snažil ignorovat, že na něj Marlene vyděšeně upřela oči.

Kousla se do rtu – Patrick se neměl dozvědět, že pojede s Chrisem. Potily se jí dlaně a doufala, že ten manekýn neplácne další hloupost.

„Takže pojedeš s Chrisem a Ninou?"

„Nina vlastně jet nemůže, nedostala volno v práci," ozval se znovu Chris dřív, než stačila Marlene otevřít pusu. Náhle se jí špatně dýchalo. Nedokázala odhadnout, jak bude Patrick reagovat.

„A kde to bude?"

„Sestra žije v Perthu, už tam máme Marlene i já pokoj."

Tentokrát si mohla Marlene alespoň částečně oddechnout – z téhle odpovědi Patrick nemohl poznat, že ve skutečnosti budou mít jeden pokoj a jednu postel.

„Až v Perthu? Zlato, proč se to dozvídám až teď?" zajímal se Patrick.

Se svou odpovědí byla rychlejší než Chris: „Nebylo jistý, jestli se pro mě vůbec najde pokoj, ale zrovna teď mi Chris přišel říct, že můžu přijet."

„Aha. Kdy letíte?"

„Patricku, co je tohle za výslech?" zamumlala Marlene. Za jeho chování, očividně mířené proti Chrisovi, se styděla.

„To není výslech, jen mě zajímá, jestli nebudete chtít odvézt na letiště," odporoval Patrick a políbil svou přítelkyni na tvář.

„Díky, Patricku, ale vezmu Marlene svým autem." Marlene se mu zadívala do zářivě modrých očí. Na malý moment v nich zase viděla mořskou pěnu a divoké vlny. Zamrkala a raději sklonila hlavu.

„Dobře," přikývl Patrick. „Kdybyste ale potřebovali řidiče, jsem k dispozici."

„A ty pojedeš autem nebo poletíš?" zeptala se Marlene. Patrick rád jezdil za svou rodinou autem, přestože to bylo víc než čtrnáct hodin cesty. Nesnášel létání a po cestě měl oblíbený motel, kde přespával.

Patrick pokrčil rameny: „Musel bych vyjet už ve čtvrtek a nedostanu volno v práci."

Nastalo ticho. Chris dojedl poslední trojúhelníček pizzy s ančovičkami z Patrickova talíře a pak se omluvil s tím, že už je pozdě a on ještě musí vzít Julese ven. Marlene se nabídla, že jej dojde doprovodit ke vchodu a k její úlevě zůstal Patrick sedět na pohovce.

Chris se chystal seběhnout schody a zmizet na ulici, Marlene jej ale chytla za ruku a donutila jej zastavit se.

Nejistě se usmál: „Asi půjdu domů a znova se zhulím."

Se smíchem protočila oči a objala jej. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Děkuju."

„Nechci dělat poradce, protože sám jsem na tom se vztahama dost blbě, ale možná je někdy lepší mu říkat pravdu," zamumlal a Marlene se pousmála.

„Jo, asi jo. Jenže mám prostě strach."

Chris vytáhl obočí: „Z toho, že se to posere?"

Pokrčila rozpačitě rameny.

„Fakt bych někdy rád věděl, co se ti honí v hlavě, Blackburneová," ušklíbl se, cvrnkl ji do nosu a než stihla zareagovat, odtáhl se a seběhl schody do vestibulu.

Ještě pár minut stála uprostřed schodiště a zírala před sebe. Přemýšlela, co by udělala, kdyby tak rychle nezmizel. Co by mu odpověděla. Zakroutila hlavou a vrátila se do bytu.

Patrick stál v kuchyni a umýval nádobí po večeři. Když ji viděl přicházet, usmál se pro sebe.

„Zítra začínám později, tak bych tu mohl zůstat," promluvil. Marlene pokývala hlavou. Měla dojem, že by měla ještě něco říct, možná mu poděkovat. Ale nepotřebovala přeci jeho svolení k tomu, aby jela se svým kamarádem na svatbu jeho sestry. Byla snad samozřejmost, že ji nechal jet, přestože s ní měl původně jiné plány. Náhle si uvědomila, že se jí podařilo vyhnout se obávané návštěvě v Sydney. Po těle se jí rozlila vlna úlevy a ona spokojeně vydechla.

Patrick si zřejmě všiml jejího výrazu a objal ji. Políbil ji na krk a vysadil na kuchyňskou linku. Přistoupil k ní a nechal ji, aby mu obtočila nohy kolem pasu. Pohladil ji na stehně a Marlene jemně přitiskla své rty na jeho. „Jsem unavená," zamumlala.

Zastavil se a podíval se na ni. Oříškovýma očima skenoval její obličej, jako by o něčem přemýšlel, a pak ji pohladil po tváři a políbil na čelo. „Mám tě uložit?"

Přikývla a ruku v ruce se přesunuli do ložnice. Sundal jí tmavé šortky i volné béžové tílko, pod kterým měla černou krajkovou podprsenku, a přikryl ji dekou. Sledovala jej, jak se sám svléká a vzápětí měla hlavu položenou na jeho hrudníku.

„Přemýšlel jsem," začal a její srdce udělalo dva údery navíc. Zrychlil se jí dech, ale snažila se uklidnit se, aby si toho nevšiml. Kdykoli některý z jejích partnerů přemýšlel, nevymyslel zpravidla nic, co by se jí líbilo.

„Dobře," zašeptala.

„Semestr teprve začal, tak mě napadlo, že je to ideální čas se sestěhovat. Dokud mám málo práce, chápeš."

Nepřekvapilo ji to. Už uběhly téměř dva týdny ode dne, kdy jí předal klíč od svého bytu. Stále však neměla čas se té otázce věnovat – spíše se jí věnovat nechtěla – a nyní netušila, jak zareagovat.

„Já vím, že jsem ti slíbil čas na rozmyšlenou, zlato," pokračoval, když mlčela, „ale zároveň mě znervózňuje, že jsme o tom od té doby nemluvili."

Stiskla si kořen nosu. „Děla se teď spousta věcí."

„Který nás ale zase sblížily."

Posadila se a podívala se na něj. Ležel s rukou pod hlavou na její posteli, neměl na sobě tričko a obyčejně upravené vlasy měl teď rozčepýřené. I v pološeru mu to slušelo a možná by se i usmála, ale na poslední chvíli se jí v mysli vybavil obrázek ještě někoho, koho dnes viděla s obnaženým hrudníkem. Zrudla.

„Ten týden, kdy jsme tu byli spolu... neříkej, že jsi nebyla šťastná."

„Ještě před pár týdny to ale mezi náma nebylo nejlepší, vždyť to víš, Patricku," řekla a sklopila hlavu, aby nemusela čelit jeho pohledu. Nebo pohledu na něj.

„Ale urovnali jsme to."

Spíš dočasně zahladili, pomyslela si. „Nevíme, jestli se to zase neobrátí zpátky," řekla pomalu.

Patrick si dlaní promnul obličej. „Nikdy nevíš, co bude, zlato. Život je o tom, že to prostě někdy musíš risknout."

„Ale tohle není rozhodování o tom, jestli utratím půlku platu za letenku na Borneo."

Teď už seděl i on. Uchopil její dlaň do své a donutil ji, aby se mu dívala do očí. „Já tě miluju."

Neodpověděla.

„Mně tahle jistota stačí," pokračoval. „Nechci se ze Sydney vracet do prázdného bytu."

Nechala se od něj políbit. „Kolik vůbec stojí nájem?"

Patrick se uchechtl: „To neřeš. Jen mi slib, že si to rozmyslíš."

Nezmohla se na víc než přikývnutí a nechala se vtáhnout do jeho objetí.