Marlene si detailně vybavovala jejich první setkání. Nevzpomínala si na den nebo hodinu, dokonce si nepamatovala, při jaké příležitosti se ocitla v jedné z nejdražších kaváren v centru Adelaide, ale důležité bylo, že její cesta se setkala s tou jeho. Doslova.

Na první pohled se jí ten podnik zdál milý a skromný, v otevřených oknech vystlaných polštáři seděli lidé a vesele se bavili s přáteli; na křídové tabuli poblíž dveří byly vypsány speciality s příjemným vzkazem lákajícím k nahlédnutí dovnitř. Ani ona mu nedokázala odolat, a když si prohlížela menu, zjistila, že odcházet by bylo příliš nezdvořilé. Ceny byly vysoko nad její momentální rozpočet, nemluvě o obsahu její peněženky. Číšnici poprosila o sklenici vody s citronem a ignorovala její pohrdavý pohled, když si ji detailně prohlédla a spatřila odrbaný hnědý zažloutlý batoh na kovové přezky, který měl svá nejlepší léta za sebou a který položila na vyšívaný polštářek na bíle natřené dřevěné židli vedle sebe. Když už se kavárna interiérem prezentovala jako hipsterská a tolerantní vůči všem, měli by se tak chovat i její zaměstnanci, pomyslela si Marlene, ale nahlas nic neřekla a číšnici věnovala úsměv.

Nečekala, že by jí citronádu přinesli hned, přestože na přípravu byla nejjednodušším nápojem z lístku. Obsluha měla spoustu práce, a kromě toho Marlene nebyla příliš pohodlným hostem. Když ji omrzelo sledovat zaměstnance pracující za pultem a připravující kávu, rozhlédla se kolem sebe.

Místnost byla téměř plná, na barových stoličkách seděli dva muži, oba ve slušivých sakách, a pracovali na počítačích. U stolků seděly skupinky mladých dívek i žen ve středním věku, seznamující se páry a kolem několika stolů se mačkaly party přátel zhruba v jejím nebo mladším věku. Ve společnosti svého polorozpadlého batohu si náhle připadala poněkud osaměle a rukávy lehkého bledě růžového svetříku, který byl dříve sytě fialový, si stáhla k zápěstí.

Po zhruba deseti minutách k ní konečně přistoupila mladá číšnice, Marlene odhadovala, že jí mohlo být kolem dvaadvaceti, a na stůl před ni položila malou sklenku s hustým rybízovým džusem a v mžiku byla pryč.

„Promiňte, ale objednala jsem si něco jiné-" Marlene se zvedla ze židle a s omluvou se chystala vrátit svůj nápoj na bar, když v tom do ní někdo hrubě vrazil, takže jí sklenice spadla na zem a roztříštila se na tisíc kusů plavajících v tmavě fialovém džusu. Polekaně se otočila a spatřila před sebou středně vysokého muže s nakrátko střiženými hnědými vlasy v kostkované košili. Přes barovou židli, na které předtím seděl, teď bylo přehozené jeho tmavě hnědé sako a na obrazovce jeho otevřeného laptopu si všimla otevřeného dokumentu.

„Moc se vám omlouvám, slečno, jste v pořádku?" jemně si vzal za ruku a pohlédl jí do očí.

Opatrně se mu vytrhla. „Samozřejmě, nic se nestalo."

„Že se nic nestalo? Rozbila jste nám sklenici," mladá číšnice se naklonila přes bar a rozhodila ruce při pohledu na spoušť na podlaze. „Nešlapejte do toho! Dojdu pro hadr."

Marlene si povzdechla a posadila se zpět ke svému stol; muž, který ji srazil, Patrick Gardner, se rukou opřel o vedlejší židli, a ještě jednou se jí omluvil.

„Spíš byste se měl omluvit obsluze; nebyla moje chyba, že se ta sklenice rozbila," řekla a on pozvedl obočí. Takovou reakci od ní zřejmě nečekal, ale Marlene neměla náladu nechat všechno na sobě a lovit po kapsách zapomenuté drobné a složit se s nimi na rozbité sklo.

Aniž by odpověděl, přešel k pultu a ze zadní kapsy džínů vytáhl koženou peněženku. Něco gestikuloval, ukázal na rozlité pití na podlaze a do dlaně barmana vložil bankovku. Pak se otočil k jejímu stolu a ona se nezmohla na nic jiného než na smířlivý úsměv. Pak si přes rameno přehodila batoh a zamířila k východu. Zavírala za sebou, když mezi dveře a futra někdo vstrčil nohu. Překvapeně se otočila.

„Promiňte, mohl bych vás doprovodit?" v ruce držel koženou pracovní tašku, zřejmě s počítačem, a v druhé sako. Potom si jej přehodil přes rameno, vyšel za ní na chodník a natáhl k ní ruku. „Patrick Gardner."

„Marlene," představila se, ale jeho ruku nestiskla. „Děkuju za tu sklenici."

„Měla jste samozřejmě pravdu, Marlene, mohl jsem za to já," postavil se vedle ní a pokračoval s ní, ať už měla namířeno kamkoli. Nezareagovala, dala si vlasy za ucho a zrak upřela před sebe. „Pochopil jsem, že jste měla v úmyslu reklamovat pití."

Marlene nechápavě stáhla obočí k sobě.

„Nic jste nepila – ehm, můžu vás na něco pozvat teď?" zeptal se a zastavil se. Marlene se ohlédla. Jeho přehnaná zdvořilost a vykání jí přišlo komické, a přestože byl hezký, neměla v úmyslu s ním někam jít.

„Pardon, ale nemám peníze a chvátám," řekla.

Patrick Gardner se zasmál: „Čas máte, seděla jste v kavárně. A kromě toho jsem řekl, že vás zvu. Tak pojďte, nic vám neudělám. A znám lepší místa, než je tohle."

Ještě jednou se podívala směrem, kterým měla namířeno, a pak rezignovaně přikývla. „Tak dobře. Ale nesmí to být daleko. A budeš mi tykat."

„Platí," znovu k ní natáhl ruku, ale místo aby si s ním potřásla, plácla svou dlaní o jeho. Trochu zmateně se uchechtl a potom jí rukou naznačil, kudy půjdou. Zářivě se usmál.

Marlene si už tehdy uvědomovala, že přijmout pozvání na schůzku s mužem, který byl už na první pohled tak odlišný, je hloupé, ale ten den měla volno, a kromě toho věděla, že nemá co ztratit. Slušný muž jako právě Patrick Gardner rozhodně nevypadal jako typ, který by si ji po schůzce chtěl odvézt k sobě domů nebo ji okrást o peníze, které stejně neměla. Začali si povídat už po cestě a do kavárny pár bloků od náměstí vcházeli se smíchem. O většinu vtipů se sice postarala ona, ale on byl věrným posluchačem a dobře se s ním konverzovalo. Když se loučili, vyměnili si telefonní čísla a za týden se sešli na stejném místě.

Po půlroční známosti se ani jeden z nich nezměnil. Vlastnosti, které jí na první pohled přišly směšné, se ukázaly jako trvalá a pevná součást jeho osobnosti, a její uvolněnost až divokost jako její druhé jméno. Nehodili se k sobě, Marlene to věděla, ale přesto se konejšila tím, že jelikož jí jeho vlastnosti nevadí a vlastně si na ně začíná zvykat, i jemu se její povaha líbí.

Nyní seděl na pohovce ve svém obýváku, který měla možnost navštívit po jejich páté schůzce, a pozoroval ji, jak si do úst vkládá peprmintovou žvýkačku. Potom ze stolu sebrala svůj mobil a zadumaně udělala několik kroků vpřed.

„Pojď ke mně, zlato," zvolal a ona zvedla oči od obrazovky.

„Teď jdu volat, měl jsi možnost před půl hodinou," odpověděla s úšklebkem a potom se zase vrátila k telefonu, takže si nevšimla, že se zamračil.

„Komu vlastně voláš?" zeptal se, ale odpovědí mu byl pokyn, aby byl tiše.

„Arlene?" oslovila nejistě osobu na druhé straně a potom se jí obličej vyjasnil. „Ahoj! Šťastné a veselé."

„Marlene, zdravím," ozval se jí do ucha hlas paní Waltersové společně se smíchem, „už jsem si začínala myslet, že se mi s Aaronem vůbec neozvete."

„Aaron ti nevolal?" zajímala se znepokojeně a snažila se ignorovat, že ji Patrick bedlivě pozoruje a poslouchá každé slovo, které vyřkne.

„Samozřejmě, že ne," řekla Eileen, „přišel ti můj pozdrav?"

„Ano, včera ráno."

„Posílala jsem ho i Aaronovi, ale asi nevíš, jestli mu přišel?"

Marlene stiskla rty do úzké linky: „Nemá trvalé bydliště. A nebavili jsme se o tom."

„Já vím, posílala jsem ho na jeho původní adresu, ke Christopherovi Fraserovi," vysvětlila Eileen.

„Tak tam by asi měl být, ale s Chrisem jsem se od té doby neviděla, takže nevím. Možná ho má u sebe."

„V pořádku, nebudu tě otravovat svým synem – předpokládám, že už ho máš dost," zasmála se a Marlene s ní. „Trávíte svátky společně?"

Marlene si zkousla ret: „Ne. Jsem s Patrickem, přítelem. Asi už si nevzpomínáš."

„Ale vzpomínám, samozřejmě, Aaron o něm mluvil," řekla paní Waltersová, „jen jsem nevěděla, že je to tak vážné."

Marlene neodpověděla. Věděla, že Eileen nemá smysl obelhávat tak, jako obelhávala sama sebe. „Očekáváš někoho k večeři?"

„Ne," Eileen se smutně zasmála, „musíte mě s Aaronem přijet navštívit, Marlene. Jeho samotného to nenapadne ani ve snu, ale ty jsi přeci jen trochu svědomitější a tvoje slovo je pro něj rozkazem."

„Uvidím, co se dá dělat," zamumlala.

„Peníze neřeš, Marlene," dodala Aaronova matka, jako by tušila, co tou poslední větou Marlene myslela, „jedete za mnou, takže vám letenky koupím. A přespat můžete u mě, Aarona snad pár dní na gauči nezabije. Nebo samozřejmě můžete spát společně v jeho pokoji."

Marlene polkla a zadoufala, že nic z toho, co právě Eileen řekla, Patrick nezaslechl. Poodstoupila na druhou stranu pokoje a ztišila hlas. „Nevěděla jsem, že ti Aaron říkal...," nedovolila si vyřknout víc.

„Že jste takhle spávali? Neříkal," ozvalo se v odpověď na druhé straně. „Tuším, že už máte pozdě a nechci ti rušit večer. Pozdravuj."

„Aaron určitě taky pozdravuje," řekla Marlene, nesvá z jejího náhlého rychlého rozloučení. Chtěla si dál povídat a nevracet se do reality obývacího pokoje.

„Já myslela toho tvého," vysvětlila Eileen, „dobrou noc."

„Měj se," vyhrkla, ale hovor už byl ukončený. Ještě chvíli zírala na prázdnou obrazovku mobilu a přemýšlela, kam paní Waltersová chvátala a odkud ví, že s Aaronem spávali v jedné posteli.

Patrick se neklidně zavrtěl na pohovce a natáhl k ní ruku: „Tak už sem pojď."

Přikývla a posadila se vedle něj, nechala se obejmout a políbit. Nepatrně se usmála, když viděla, jak se na jeho tváři objevil úšklebek. „Pořád tak hrozný?"

„Lepší, jen jsem nečekal, že budeš mít pod jazykem schovanou žvýkačku."

„Starý zvyk," mávla rukou a posadila se do tureckého sedu, aby mu lépe viděla do očí, možná aby u něj nebyla tak blízko. „Takže?"

„Takže?" zopakoval a pohladil ji po stehně.

Marlene se nervózně zasmála a jemně ho pleskla přes dlaň: „Jsou Vánoce, chci svůj dárek."

„To jsi o Vánocích vždycky tak dětinská?" zeptal se bez známky žertu a Marlene znejistila.

„Myslela jsem, že jsme spolu chtěli oslavit svátky a užít si přítomnosti druhého," řekla opatrně, „nepřišla jsem sem, abych se s tebou vyspala."

V místnosti nastalo ticho. Z bytu nad nimi a pod nimi se ozýval tlumený dětský smích, vyvolávající v Marlene vzpomínky, kterými se momentálně nechtěla znepokojovat. Shlédla ke svým dlaním a začala si hrát s koženým páskem kolem zápěstí. Cítila, jak ji Patrick pozoruje a snažila se na najít příčinu svého náhlého záchvěvu strachu. Její nevyslovená prosba přeci byla oprávněná – přestože se znali skoro sedm měsíců, stále o sobě spoustu věcí nevěděli, a možná i proto ještě nesebrala odvahu svěřit mu všechna svá tajemství. Jejich vztah přeci nebyl založený na fyzické přitažlivosti, nebo ano? Marlene to tak poslední dobou pociťovala a nelíbilo se jí to. Hledala lásku, ne partnera, kterého bude uspokojovat.

Patrick neodpověděl. Když vzhlédla, díval se jí zpříma do očí, bez známky jakéhokoli chtíče a ona se uklidnila. Když zamrkal, jemně mu stiskla ruku a zvedla se. Nepatrně v něm hrklo, snad protože si myslel, že má v úmyslu odejít. Ze své plátěné tašky pověšené na židli vytáhla zabalený balík a posadila se s ním pod stromeček. Dárek natáhla před sebe a čekala, jak Patrick zareaguje. Její vzkaz byl jasný.

Povzdechl si a s výčitkami v očích se zvedl. Políbil ji na čelo a posadil se vedle ní. „Omlouvám se."

Marlene se usmála: „Mám tady dárek pro pana Gardnera."

Patrick se usmál a opatrně povolil mašličku. Potom začal odlepovat izolepu.

„Prostě to roztrhej, je to jenom kus papíru pro efekt," pobídla ho se smíchem, přestože atmosféra ještě tolik uvolněná nebyla.

„Je to můj jediný vánoční dárek od tebe, tak mě nech si to vychutnat," usmál se a dál se piplal s rozlepováním. Marlene věděla, že její dárek je výplod čirého zoufalství, který nakonec vyřešil Chris. Jeho sestřenice byla studentkou historie na univerzitě v Perthu a Marlene poradila sehnat mu jedno z nejnovějších a velmi oceňovaných odborných pojednání o první světové válce. Hledala je na internetu a po několika týdnech se jí podařilo v jednom zapadlém rohu knihkupectví v centru Adelaide najít hromádku zaprášených knih, které nikdo nekupoval. Nutno podotknout, že prodavačka si ji i Chrise prohlížela značně podezřívavě.

Cestou k autu se potom Chris musel zastavit ještě pro novou kravatu kvůli sestřenčině svatbě a Marlene využila příležitosti, aby koupila novou sadu manžetových knoflíčků. Odcházela rozladěná, její měsíční plat lusknutím prstů zmizel, a ona musela jen doufat, že nedojde k situaci, která si bude vyžadovat další výdaje.

„Páni!" Marlene se potěšeně podívala do Patrickovy rozzářené tváře. Nevěřícně listoval šestisetstránkovým výtiskem a občas se pečlivě zadíval na fotografie. „To je přece..."

„Trefila jsem se? Aspoň trochu?" zeptala se Marlene.

„Jsi úžasná, miluju tě," než se stihla zardět, vrhl se na její rty. „Děkuju."

Odlepil se a Marlene si rozpačitě hřbetem ruky otřela ústa. Dál si prohlížel knihu a na modrou krabičku s knoflíky na manžety saka úplně zapomněl, ani ji neotevřel. Nic neřekla a přitáhla si kolena k sobě. Věděla, že za jejími zády leží drobná krabička a ještě jeden trochu větší dárek, ale nedovolila si prohlédnout si je blíž nebo jen myslet na to, co obsahují. V dětství měla zakázáno vrhnout se na dárky, ale počkat, až bude na řadě a přát ostatním jejich štěstí. Zásada v ní byla tak silně vštípena, že se neodvažovala ji ani po osmi letech porušit.

Patrick se konečně vzpamatoval a vzpomněl si, že v místnosti není sám. Omluvně se usmál a znovu ji políbil. „Samozřejmě pro tebe taky něco mám, zlato."

Jako první jí do ruky předal větší dárek, byla to čtvercová krabice a mohla mít deset na deset centimetrů. Marlene obal roztrhla a do dlaní jí vypadl keramický popelník.

„Já... děkuju, Patricku," Marlene se pokusila o úsměv.

„Ten samozřejmě budeš mít tady, abys mi neklepala popel z balkonu," poučil ji.

„Vždyť víš, že popelník nikdy nepoužívám," zaprotestovala roztržitě, ale Patrick už jí předával druhý dárek, droboučkou krabičku. Marlene se zastavilo srdce nervozitou a... zděšením? Nebyla si jistá. Podařilo se jí částečně ovládnout třesoucí se prsty a otevřít modrou krabičku, ne nepodobnou té, ve které ona jemu darovala knoflíčky. Zadržela dech a otevřela ji.

„Klíč?" zeptala se zmateně a domovní klíč na kovovém kroužku si prohlédla. „Od tvého bytu?"

„Od našeho bytu."