Noční můry byly pro Marlene Blackburneovou nepříliš bizarní záležitostí, ve skutečnosti jimi trpěla již od raného dětství a často dumala nad tím, proč se jako malé děvče nebála usnout. Poslední dobou se jí tolik snů nezdávalo, a když už, nebývaly to můry. Probouzela se se vzpomínkou na úplné hlouposti, mezi nimiž se často objevovala bizarní rande s Patrickem, snové líbání s Chrisem nebo účast na koncertu společně s Aaronem.

Třiadvacátého prosince se probudila s křikem. Zpocené tričko se jí lepilo na záda, a když se vzpamatovala a ujistila se, že je v pořádku a byl to jen sen, odhodlala se podívat na budík. Bylo půl páté. Zoufale si prohrábla vlasy a v kuchyni si opláchla obličej ledovou vodou. Počítala s tím, že už neusne, proto zapnula varnou konvici a zabalená v dece se posadila na balkon. Zapálila si cigaretu a upíjela zelený čaj.

Zívala až měla pocit, že si roztrhne pusu, a ticho a tma kolem ji nutily vracet se do snu a prožívat znovu, co už zažila tolikrát předtím. V obýváku našla na konferenčním stolku svůj reproduktor a zapnula svůj oblíbený playlist. Promasírovala si krk a čekala na východ slunce.

Jako první ji postihla lítost, že nepřijala Patrickovu včerejší nabídku přespat u něj. I když jeho omluvu přijala, nechtěla hned jet k němu – byla to naprosto instinktivní reakce. Teď, když už věděla, že je všechno v pořádku a za chvíli začne den, měla chuť si vlepit pár facek. Už si dokázala uvědomit, proč odmítla. Nemohla si být jistá, v co by taková návštěva mohla vyústit, a kromě toho u něj měla strávit noc zítra. Ne, nápad strávit noc s Patrickem a doufat, že bude lépe spát, byl naivní a vycházel z čisté potřeby nebýt sám a být milován.

V době, kdy bydlela s Aaronem, spávala lépe. Věděla, že není sama a může se na něj spolehnout, přitulila se k němu, a přestože si byla jistá, že ho tím vzbudila, nikdy to na sobě nedal najevo a ráno předstíral, že spal celou noc. To na něm obdivovala – ať už se dělo cokoli, vždycky stavěl sebe až za ni a své nejbližší.

Slunce se objevilo na obzoru a svítilo jí do očí. Hrnek byl prázdný, popelník plný a ona unavenější než před pár hodinami. Vrátila se do kuchyně, popelník vysypala do koše a hrnek umyla ve dřezu. Toužebně se zahleděla přes chodbu na dveře do ložnice, její mysl už byla plně vyčerpaná a čekal by ji naprosto bezesný odpočinek. Kdyby teď usnula, rozhodí své vnitřní hodiny, a to v tomhle období není nejlepší. Jestli s přáteli plánují trávit dny a noci na pláži, užívat si léto a připravit se na Silvestr, musí dnešek přežít. S myslí stále zaseknutou u únavy a spánku došla do koupelny a osprchovala se studenou vodou.

V laclových kraťasech, sepraném tričku s vybledlým logem Coca-Cola a s mokrými vlasy stáhnutými gumičkou do drdolu seběhla schody do vstupní haly a podívala se do schránky. Vypadlo na ni pět vánočních pohlednic, účet za nájem a reklamní letáky. Nevzpomínala si, že by kdy byla její poštovní schránka tak napěchovaná. Užasle si prohlížela obrázky na pohlednicích a pomalu brala schod po schodu nahoru do bytu, dvakrát přitom zakopla a jen tak tak se udržela na nohách. V jednu chvíli téměř kopla do keramického truhlíku na květiny u domovních dveří její sousedky paní Marschové. Ta na ni už tak měla spadeno, přestože Marlene nikdy nepochopila, co udělala špatně.

Zavřela za sebou dveře a letáky rovnou hodila do koše. Účet nechala ležet na baru, aby jej měla stále na očích a s pohlednicemi se posadila na pohovku. Podle obrázků dokázala docela přesně určitě rozlišit, kdo je odesílatelem které. Ta s fotografií kýčovitého vánočního stromu ozdobeného zlatými koulemi a červeným nápisem Veselé Vánoce dozdobeným stříbrnými hvězdičkami byl od Leanne a Joshe Farrahových-Darrenových. Zpráva na druhé straně byla předtištěná a manželé se pod ni pouze podepsali a přikreslili srdíčko. Marlene se ušklíbla a položila ji na stůl. Od ní a Patricka jim žádná nepřijde; možná konečně pochopí, že nejsou přátelé.

Druhá pohlednice byla ve velmi podobném duchu s tím rozdílem, že její motiv byl ještě kýčovitější. Martha a Sammy byli zřejmě přemluveni a donuceni do Austrálie své bývalé spolužačce napsat. Na další pohlednici, kterou poznávala, byla vytištěna kresba dětí stavících sněhuláka, zřejmě okopírovaná z nějaké dětské obrázkové knížky. Text na druhé straně byl prostý: Veselé Vánoce a krásně prožité svátky slečně Marlene Blackburneové přeje Domov dětí Chicago. Marlene se na tváři objevil smířlivý úsměv a raději vzala do ruky zbylé dvě přání.

Byla si jistá, že pohlednici vybíral Michael, Lucy by rozhodně neplýtvala peníze na třpytivý obrázek vánoční komety, který po otevření začal hrát Rolničky. Protočila oči, vzkaz si ani nepřečetla.

Na poslední přání se těšila nejvíc. Byl to obyčejný obrázek zasněžené krajiny z tvrdého papíru, na jehož zadní straně se skvělo dlouhé přání s podpisem Eileen Waltersové. Eileen na ni vždycky byla nesmírně milá a nechávala ji u Aarona přespávat, kdykoli chtěla. Když se potkaly na mši v kostele, zvala ji na nedělní slavnostní obědy a chovala se k ní jako k vlastní dceři. Se zahanbením si uvědomila, jak dlouho už s Aaronovou matkou nemluvila. Zítra během večeře jí bude muset zavolat a popřát jí veselé Vánoce.

Všechny pohlednice schovala do šuplíku a ze skříně vyndala všechny nakoupené dárky. Na podlaze v obývacím pokoji je roztahala kolem sebe společně se stužkami, barevnými izolepami, taštičkami a matně červeným balícím papírem. Pomyslela si, že by do Chicaga žádné dárky kupovat nemusela, a tudíž ani posílat. Když se jí někdo bude ptát, svede to na poštu. Koneckonců se všech kontaktů chce navždy zbavit, nebo ne? Pousmála se nad svým plánem a balila dárky pro své australské přátele.

Nečekala, kolik času nad tím stráví, takže když se konečně zvedla a vyhodila odstřižky a slepené kousky lepící pásky do koše, zarazila se při pohledu na hodiny. Měla akorát čas se sbalit a dojít si odsloužit svou poslední předvánoční směnu. Do práce nastupovala až šestadvacátého dopoledne.

Věděla, že na pláži by nemělo být tolik lidí, takže si ani nebrala plavky a ručník, pouze do klokaní kapsy laclů hodila mobil, peníze, klíče od bytu a krabičku cigaret, a vydala se na cestu. Slunce ji i přes lennonky pálilo do očí, stejně jako horký asfalt do chodidel, a ona si uvědomila, jak moc je unavená. Bude si muset mezi oční víčka zapřít sirky, aby pláž kontrolovala.

V oknech domů kolem sebe viděla nazdobené vánoční stromky a výzdobu v podobě papírových sněhových vloček vlepených do oken dětských pokojů. Pousmála se a zastavila, aby si mohla prohlédnout plyšového klokana v umělém sněhu, omotaného barvenými vánočními světýlky, který stál na parapetu jednoho z oken v dolním patře.

Trhla sebou a překvapeně poskočila, když na ni zatroubilo auto. Neuvědomila si, že stojí uprostřed silnice. Chris zastavil a otevřel jí dveře. Usmála se na něj a nastoupila. V autě hráli nahlas Red Hot Chilli Peppers a Jules ji ze zadního sedadla přivítal štěkotem.

„Ahoj."

„No nazdar, to tě nikdo nenaučil, že stát uprostřed silnice se nesmí, holka?" zeptal se a šlápl na pedál. „Na co jsi vůbec zírala?"

Marlene protočila oči: „Na klokana."

„Kde?" Chris zařadil zpátečku a rozhlížel se.

„Vycpanýho. Na parapetu. Měl santovskou čepici a hopsal ve sněhu..." vysvětlila Marlene.

„No dovol, takhle si ze mě utahovat!" Chris zakroutil hlavou. „Nejdeš náhodou pracovat?"

„Jdu," přikývla Marlene.

„A kde máš plavky?"

„Doma."

„Tam jsou ti k hovnu," řekl Chris.

Pokrčila rameny: „Dneska tam stejně nikdo nebude a jedinej, kdo se může topit, jsi ty. Což je mi jedno."

„Taky tě miluju."

Marlene se uchechtla a praštila jej do ramene.

„Nenapadej řidiče za jízdy!" vynadal jí se smíchem „Nech si svoje móresy na pláž, Blackburneová."

„Co ty vůbec budeš dneska v práci dělat? Nikdo tam nebude."

„Ty jo," povytáhl obočí vyzývavě Chris.

„Jak sladký," chytila se za srdce Marlene.

„Viděl jsem tě včera s profesorem," Chris změnil téma, „jsem rád, že jste v pohodě."

Marlene se překvapeně otočila.

Chris se zasmál: „Nedělej tak vyjevenou. Kdybys ho nemilovala, tak s ním nejsi. A když jsi šťastná, tak jsem šťastnej taky."

Zkoumavě si jej prohlédla, nejistá tím, co měla jeho poslední věta znamenat. Stáhla obočí k sobě a lehce se zamračila. Chris s si jejího výrazu všiml.

„Co je?" zeptal se pobaveně. „Hele, zase si tolik nefandi, jo? Nepožádal jsem tě o ruku. Tak, vystupujeme."

Vytáhl klíčky ze zapalování, takže hudba utichla. Odpásal se a otevřel zadní dveře Julesovi. Marlene chvíli seděla na sedadle a potom vystoupila taky.

Pláž byla opravdu prázdná, jen bar jel nonstop a stejně tak jeho reproduktory. Marlene si při pohledu na nabídku uvědomila, že ještě nic nejedla a posadila se k baru. Žaludek ji zoufale prosil a ona nehodlala pokoušet své zdraví, zvlášť při takové únavě.

Šéf se zřejmě smiloval nad svými číšnicemi a dal jim volno, protože ji obsluhoval Aiden. Změřil si ji nejistým pohledem a pak ji pozdravil.

„Ahoj, máš něco, z čeho mi nebude blbě?" zeptala se unaveně a své brýle položila před sebe.

„Mrknu se dozadu," přikývl a otočil se na patě.

Marlene věděla, že včera s ním mluvil Aaron, aby mu oznámil, že o nich Marlene ví. Aidena neznala příliš dlouho a ani příliš dobře, tudíž netušila, jak bude reagovat a jestli s ní o tom bude chtít mluvit. Olízla si suché rty a připravila se zodpovědět veškeré dotazy, které by snad mohl mít.

„Máme tady Caesar salát, dokonce ten pravý s ančovičkami, budeš ho chtít?" Aiden na ni vykoukl přes zástěnu z korálků a ona na něj děkovně kývla.

Na pláži vládlo sotva snesitelné horko, teploměr visící na stěně mezi denní nabídkou a plakátem s výběrem nanuků ukazoval sedmatřicet stupňů ve stínu, a Marlene měla pocit, že vzduch se ani nehnul. Vánoční stromeček zapíchnutý do písku hned vedle strážní věže byl seschlý a jehlice, které byly před dvěma dny lesklé a sytě zelené, teď vypadaly unaveně. Slunce je spálilo a ony nabraly béžovou barvu.

Vlny šuměly a opětovně se vsakovaly do písku, ale ani od moře nevládl žádný větřík. Austrálie byla uprostřed léta a hasičské složky měly pohotovost; riziko vzniku požáru se pohybovalo na nejvyšším stupni ohrožení, a přestože Marlene neměla televizi, o vyhořelých lesích a sadech slýchávala každý den. Když ji kolemjdoucí viděli, že kouří, v dobrém mínění ji upozornili, aby svou cigaretu pečlivě típla a přesvědčila se, že se později nemůže vznítit. Jejich poznámky nevnímala špatně, sama byla v minulosti svědkem požáru a věděla, co může napáchat, zvlášť v mírumilovném období svátků, kdy ztráty bolely nejvíc.

Aiden se vrátil s omluvou, že jí zapomněl objednat pití. Mávla nad tím rukou a poprosila jej o sklenici ledového čaje. Sehnul se k lednici a otevřenou láhev před ní postavil na podtácek s logem pláže.

„Dík."

„Není zač, ten salát hned bude."

Marlene se zasmála: „Aidene, jsme přátelé, nemusíš se mnou mluvit striktně jako se zákaznicí."

„Promiň," podrbal se na zátylku a nejistě se jí podíval do očí. Pak rty stáhl do úzké linky a vrátil se do kuchyně, aby jí přinesl jídlo. Z kredence jí podal vyleštěnou vidličku a chystal se odejít, ale Marlene jej zastavila.

„Počkej, přece mě tu nenecháš," oslovila jej, „teda, pokud máš práci, tak samozřejmě běž."

Pomalu se otočil a nervózně vydechl. Posadil se na kamennou desku vedle dřezu a složil ruce do klína. Marlene jej nechtěla do ničeho nutit, hlavně tedy nepředpokládala, že mezi nimi bude vládnout takové dusno. Věnovala mu povzbudivý úsměv a pustila se do jídla.

„Nečekala bych, že to řeknu," dožvýkala sousto, „ale vážně mi chutná. Budu si ho muset dávat častěji."

„Máme ho dneska ve speciální nabídce," vysvětlil Aiden, „ale dám ti vědět, když ho budeme mít v plánu."

„Díky. Klidně mi můžeš vždycky kousek schovat."

Přikývl a promnul si zápěstí. Marlene předstírala, že ji nesmírně zaujala miska, ve které jí jídlo naservíroval a pak si odkašlala.

„Budeš tady pětadvacátého?" zeptala se. „Totiž kvůli dárkům, abych věděla, kdy tě zastihnout."

Překvapeně vzhlédl: „Budu."

„Dobře, tak se uvidíme," dala si pramen vlasů, které jí unikly z drdolu, za ucho, „a neboj, nemám pro tebe nic velkýho, vlastně ani nic nechci."

„Něco mám," řekl Aiden a ona zrudla, „ale neboj, taky to není nic velkýho."

„Dobře," stáhla rty k sobě a pokusila se o skeptický úsměv.

Nejistě po sobě pokukovali a Marlene měla pocit, že se udělalo ještě větší dusno a ona mohla sotva dýchat. Měla si uvědomit, že Aiden se s ní o Aaronovi chtít nebude, teoreticky ani neměl důvod. Byla jeho nejbližší přítelkyně, navzájem se považovali za sourozence, ale vzhledem k tomu, že Aaron ohledně vztahů a pocitů nebyl příliš sdílný, Aiden to nemusel vědět. Povzdechla si a všimla si, že jak nervózně poklepává nohou.

„Aidene, chci tě ujistit, že nejsem někdo, kdo by se o tom šířil," promluvila tiše a vzhlédla k němu, „rozhodně ne bez tvého a Aaronova svolení."

„Já vím," přikývl, „Ron to říkal."

Překvapeně zamrkala, když zaslechla přezdívku, kterou mu Aiden dal. Nikdy ji nenapadlo k Aaronovu jménu vymýšlet zkratky, líbilo se jí a kromě toho, že mu spolužáci v posledním ročníku střední školy říkali Žvýkačka, mu žádná jiná jména nedával nikdo.

„A nebudu se do toho nijak plést," pokračovala.

Aiden se uchechtl: „Marlene, jsi jeho rodina."

„To je sice pravda, ale on mi ohledně svých kluků a holek nikdy nic neříká," ušklíbla se. „Tohle všechno je pro něj děsně privátní a já mu to neberu."

„Jo, to je," pokýval hlavou.

Marlene zaváhala: „Vadí ti to?"

Šlehl po ní pohledem: „Jestli mi to vadí? Představ si, že bys Patricka nemohla na veřejnosti chytit za ruku, podívat se na něj, políbit ho. Jasně, že mi to do prdele vadí."

„Říkala jsem mu, že by měl to tajnůstkaření omezit a promluvit si s tebou," řekla, překvapená jeho výbuchem a podivně nesvá z toho, že jako příklad použil právě jejího přítele. Poslední dobou to byla ona, kdo jej nechtěl líbat a chytat za ruku. Pevně stiskla vidličku v dlani a vydechla.

„Vidíš, už se do toho pleteš," uchechtl se Aiden, aniž by si její nervozity všiml. „Jsem ti vděčný, že se staráš o city druhých a všechny růžový mlhy, co kolem sebe zaznamenáš, ale tohle je čistě mezi mnou a Aaronem. Ron je můj přítel, ne tvůj."

„Neberu ti ho," Marlene na čele objevila vráska, „Aaron je jako můj bratr, ne tajná láska."

„Tak se nechovej jako upjatá starostlivá sestra, která se dětinsky rozplývá nad každým gay párem, kterej potká," řekl Aiden a postavil se na nohy. „Platit nemusíš, účet podniku."

Marlene nechápavě zírala na korálkový závěs, za kterým Aiden zmizel, a kousla se do rtu. Lámala si hlavu nad tím, co Aidenovi vadí, s Aaronem o jejich vztahu prohodila sotva pár vět a jeho jenom ujistila, že nic bez jejich svolení říkat nebude.

Chris se jí ráno vysmál, ve schránce objevila pár falešných pohlednic a od čtyř hodin ráno nespala. Aidenovi se nelíbilo, že věděla o jeho vztahu s Aaronem, přestože jí sám řekl, že by chtěl, aby spolu chodili i veřejně, a to je teprve dvanáct hodin. Ráno musela vykročit levou nohou.