Zbýval poslední den do Vánoc a Marlene stála ve vytahaném tričku po Aaronovi u kuchyňské linky a připravovala si zelený čaj. Vlasy měla ledabyle smotané do uzlu a oči stále ještě rozespalé. Hodiny na stěně ukazovaly tři čtvrtě na devět, ale ona věděla, že je čtvrt na deset. Baterie byla stará a rafičky obíhaly o trochu pomaleji. Neměla ale náladu ani motivaci hledat nové baterky a vyměnit je.

Varná konvice začala pípat a Marlene přelila vodu do velkého tmavého hrnku. Posadila se na barovou stoličku a zírala na zatažené žaluzie na balkonových dveřích. Napadlo ji, že by si mohla sednout ven a možná si zakouřit (poté, co se probudila do celkem nepříjemného ranního přivítání by to celkem uvítala), ale byla příliš líná. Radši seděla v pološeru v kuchyni a nervózně poklepávala prsty o poškrábanou dřevěnou desku.

Ráno jí psal Patrick, zval ji na oběd. Od posledního rande stráveného v parku s ním nemluvila – naživo ani po telefonu. Jejich jedinou korespondencí byly zprávy, na které Marlene reagovala až po pár hodinách nebo odpovídala pouze velice stručně. Proto ani tentokrát nic neodepsala a pozvánku si nechala projít hlavou. Musela si přiznat, že jí chyběl. Oba dva se těšili, že svátky stráví společně, a přestože za posledních pár týdnů ji to nadšení pomalu opouštělo, chtěla být na Vánoce s někým milovaným. Tušila, že její přátelé budou na Štědrý večer spolu u Chrise v domě, ale přátelská atmosféra byla přeci jen něco jiného.

Přiložila si ke rtům hrnek a spálila si jazyk. Zaklela a čajový sáček vyhodila do odpadkového koše pod dřezem. Rozpustila si vlasy a chtěla je stáhnout do ohonu, ale bytem se rozezněl zvonek. Marlene zmateně šlehla pohledem k nástěnným hodinám a znovu se ujistila, že přestože je opravdu o půl hodiny více než ukazují, stále je na návštěvu poněkud brzy. Nechala si gumičku na zápěstí a šla otevřít dveře.

Na chodbě stál Aaron v roztrhaných džínách a karmínově červeném triku s dlouhým rukávem a dvěma dřevěnými knoflíky u krku, které mu bylo o číslo větší. Vlasy měl rozpuštěné a na tváři mu hrál úsměv.

„Dobré ráno," pozdravil ji a když se vzpamatovala z prvotního překvapení, všimla si, že v ruce drží sáček se skořicovými šneky.

„Ahoj," vyhrkla, zamrkala a vpustila ho dál.

Zavřel za sebou dveře a sundal si vysoké kožené šněrovací boty. Marlene si uvědomila, že když je poprvé oblekl a šel s nimi do práce, vrátil se z rozedřenými chodidly, takže krví nasáklé ponožky musela opatrně rozstříhat a pod tekoucí vodou a za Aaronova naříkání odtrhnout od masa. Druhý den mu rozmlouvala a nechtěla, aby si je znovu oblekl, ale on ji neposlechl. Když mu večer znovu pod vodou strhávala ponožky, zatínal zuby a jedinou známkou jeho nevyřčené bolesti byly slzy v očích. Celý týden na něj nadávala a téměř nevěřila svým očím, když se jednoho dne vrátil a ponožky měl čistě bílé.

„Promiň, nevěděl jsem, že ještě budeš spát," omluvil se a se smíchem si prohlédl své tričko, které na sobě měla.

„Nespím," odporovala a kývla k hrnku na baru, „snídám."

Důležitě přikývl: „Čaj."

„Nebyla jsem nakupovat alespoň týden," mávla rukou Marlene, „chceš taky něco?"

„Právě jsi řekla, že jsi týden nebyla nakupovat, Marls."

„Pravda," promnula si obličej, „ale můžu ti udělat čaj."

„Tu zelenou sračku, co piješ?" chtěl nasadit znechucený výraz, ale v koutcích mu pobaveně škubalo.

Marlene se zazubila a pokynula mu, aby se posadil naproti ní. Položil před ní jednoho skořicového šneka a sám se zakousnul do druhého.

„Čemu vlastně vděčím za tvou ctěnou ranní návštěvu?" zeptala se s téměř plnou pusou.

Aaron se se stejně plnou pusou usmál, takže v obličeji připomínal křečka, čímž ji donutil začít se smát.

„Jenom se mi stýskalo po našich společných snídaních v pyžamech," pokrčil rameny, „doufám, že ti to nevadí."

„Tím termínem pyžama snad myslíš tvoje trička," zasmála se Marlene, „a doufám, že tobě nevadí, že jich pár pořád mám."

Zakroutil hlavou: „Připadám si jako celebrita. Už dva lidi vlastní moje trička."

„Tak to bych tvou návštěvou měla být ještě víc poctěna."

Usmívali se na sebe přes kuchyňskou desku, a když Marlene dopila poslední lok svého čaje, sedli si do obýváku – Marlene na pohovku, Aaron na podlahu. Zaregistroval její nově vyzdobenou stěnu a ona si uvědomila, jak dlouhá doba uběhla od jeho poslední návštěvy. Tušila, že to bylo v polovině listopadu, kdy jej požádala, aby u ní přespal. Půjčila mu jedno z jeho triček, která vlastnila, a ujistila jej, že nechce, aby spal na zemi nebo na pohovce. Neprotestoval. Povídali si, dokud Marlene nezjistila, že Aarona svou vtipnou historkou ukolébala ke spánku.

„Kde jsi to vyhrabala, Marls?" zeptal se zaujatě a mhouřil oči, aby zjistil, jaké fotky visí na její improvizované nástěnce.

„To je asi kouzlo pozdního vybalování," pokrčila rameny.

Aaron se ušklíbl. „Výstavka přátelství," okomentoval výjev před sebou.

„Výstavka rodiny," opravila ho a smířlivě se usmála, když se k ní otočil. „Vím, proč jsi přišel."

„Vadí ti to?"

Zakroutila hlavou: „Rodina by měla být pospolu, nebo ne?"

Mlčeli. Bylo určitým způsobem podivné, že dva staří přátelé trávili den jen těsně před Vánocemi spolu v neútulném obýváku a tiše si prohlíželi své staré fotky, aniž by jedinkrát pomysleli na své milované, kteří ovšem na ně nikdy nezapomněli.

Prsty se opatrně dotýkali fotografického papíru, jako by snad každý nový otisk prstu mohl zachycenou vzpomínku smazat, dívali se na své o mnoho let mladší tváře a nepotřebovali se ujišťovat, kde nebo kdy byly snímky pořízeny. Pamatovali si to.

Aaron se po ní tázavě otočil, když si všechny snímky prohlédl a ona věděla, co mu vrtá hlavou. Uhnula pohledem a posadila se zpět na gauč. Dál k ní stál otočen zády a ona hypnotizovala zeď za ním. Mezi polštáři zavibroval telefon. Odemkla jej a nasadila otrávený výraz v domnění, že se Patrick dožaduje odpovědi. Zpráva ale byla od někoho jiného. Frustrovaně si prohrábla vlasy a mobil hodila na pohovku. Odrazil se a dopadl na zem. Aaron se otočil a sehnul se pro něj.

„Patrick?" zeptal se jednoduše a telefon položil na stolek.

Zakroutila hlavou. Vydechla. Tak rychle, jako se s Aaronovým příchodem vytratila její chuť na cigaretu, tak se s přečtením zprávy od Michaela Farraha zase vrátila. Rychlým pohybem ruky odtáhla žaluzie a otevřela dveře na balkon. Z parapetu sebrala krabičku, ale byla prázdná. Chtěla se vrátit do kuchyně a vzít si krabičku ze své tašky, ale ve dveřích stál Aaron a nabízel jí z vlastních zásob. Vděčně ji vytáhla a třesoucí se rukou ji zapálila. Posadila se na zem a protáhla své nohy škvírami mezi příčkami zábradlí.

„Zpráva z Chicaga," řekla po několika potáhnutí. Aaron po ní šlehl ostražitým pohledem.

„Leanne?"

„Michael," vysvětlila, „a Lucy."

Aaron protočil oči a dal jí ruku, ve které držel svou cigaretu, kolem ramen. „Co píše?"

Odfrkla si a citovala: „Ahojky Lenny! Přejeme ti krásně prožité svátky daleko na cizím jihu! Doufáme, že se ještě během zimy zastavíš, ať si taky užiješ trochu pravých Vánoc."

Nakrabatil čelo a rty stáhl do úzké linky. K ústům mu přiložila svou cigaretu, protože nechtěla, aby sundal svou ruku z jejích ramen a nechal ji tak samotnou. Nepatrně pozvedl koutky a potáhl.

„Co tím do prdele myslí?" vybuchla Marlene a divoce gestikulovala. „Jsem tady skoro rok! Nehledě na to, koho tady mám."

„Technicky v cizí zemi vůbec nejsi, protože stejně jako Amerika byla i Austrálie kolonizována Brity," pokrčil rameny Aaron a natáhl krk, aby mohl mezi rty uchopit její cigaretu.

Marlene po něm hodila nechápavý pohled: „Cože?"

„Všichni jsme Britové, no ne?"

Přivřela oči a uchechtla se. Potom potáhla kouř z cigarety, kterou držel Aaron. „Páni, jak mně chybí pravé Vánoce!"

„Věřím, ten sníh dělá hodně," přikývl Aaron, „zvlášť, když tohle období tolik miluješ."

„Jak jen jsem mohla přes zimu zůstat tady?" vyhrkla Marlene s notnou dávkou ironie. Ani jeden z nich dlouho nedokázal udržet vážnou tvář, jako první se rozesmála ona.

Smáli se a kopali nohama ve vzduchu, a Aaron odklepával popel ze své cigarety do keřů pod sebou a se smíchem okřikl Marlene, když jí na cigaretě zůstal dva centimetry dlouhý popel a spadl mu do klína. Předháněli se v tom, kdo o Austrálii řekne větší hloupost a smáli se. Bylo to dětinské a oba to věděli, ale rozhodně ten moment nechtěli zkazit tím, že by tu myšlenku vyslovili nahlas.

Aaronova návštěva s úmyslem posnídat s kamarádkou se nakonec zvrtla v objednávku sýrové pizzy s feferonkami a houbami a její konzumaci na podlaze uprostřed obývacího pokoje. Marlene mezi svými věcmi našla malý reproduktor a přes kabel do něj napojila svůj telefon. Poslouchali Pearl Jam a snili o tom, jak moc by chtěli na jejich koncert, přestože se o podobných tématech bavili jako teenageři snad tisíckrát.

Hodiny ubíhaly až příliš rychle a Marlene si nevzpomínala, že by kdy byla alespoň z poloviny tak šťastná, jako se cítila ve vytahaném tričku sedíc na podlaze a hádajíc se s Aaronem o poslední trojúhelníček pizzy. Všechno to bylo až příliš idylické, a když byla skladba Even Flow a hlas Eddieho Veddera náhle přerušeny obyčejným vyzváněním, zaklela a věděla, kdo volá. Aaron si olízl palec od rajčatové omáčky a podle jejího výrazu odhadl, o co se bude jednat. Nevyužil situace, aby v době její nepozornosti uloupil poslední kousek, jen ji trpělivě pozoroval.

„Ahoj," řekla klidným hlasem a Aaron obdivoval, jak se dokázala ovládat. „Promiň, měla jsem jiné plány."

Otočila se na Aarona a s křivým úsměvem si dala ukazováček přes rty. Ušklíbl se a předvedl, že si pusu zamyká na klíč.

„Ještě uvidím. Taky se měj. Ahoj," Marlene stiskla červené tlačítko a chvíli zadumaně zírala na svítící displej. Pak zatřepala hlavou a mobil odhodila na gauč. Zapadl mezi polštáře.

Usedla to tureckého sedu a natáhla se pro poslední trojúhelník pizzy. „Jestli se prý nechci sejít na pláži."

Aaron se zakuckal: „Cože?"

„Že by se mnou rád mluvil," pokrčila rameny, „v pět."

„Marls," oslovil ji jemně. Pohlédla mu do očí a smutně se usmála. Poznala, že o ni má strach a že nebude souhlasit s tím, jak se rozhodne. Nemrzelo ji to, naopak ji zahřálo u srdce, že se nebál své pocity skrývat.

„Musím tam jít."

„Nemusíš vůbec nic," odporoval a chytil její neklidnou ruku do své dlaně.

„Chybí mi," řekla tiše, „sice si to nerada přiznávám, ale je to tak. Člověk chce být milován."

„Je dokonce tak sobecký, že má potřebu, aby mu to ostatní denně dokazovali," dodal on a kmitl po ní pohledem.

„Vidíš, sám to znáš, Aarone."

„Nemůžu ti to zakazovat. Asi bych se zachoval stejně." Rty stáhl do úzké linky, ale neuhnul pohledem.

„Jsem ráda, že ses o to pokusil," usmála se.

Chvíli se na sebe dívali, a nakonec se drobný úsměv objevil na tváři i jemu. Čekala, že nebude moci čekat navždy a předpokládat, že podobný okamžik nenadejde. Občas dokonce uvažovala o tom, že až ji někam pozve, během schůzky řekne, že se s ním rozchází. Jenže teď, když řekl, že by se rád zastavil na pláži, pokud to jí a ostatním nebude vadit, srdce jí vynechalo jeden úder. Musela mu dát ještě šanci.