Marlene nevěřila, když ji Aaron přesvědčoval, že Chrisův dům je obrovský a nemusí se tudíž strachovat, že budou na obtíž, nevěřila dokonce ani samotnému majiteli, který se při cestě z letiště kasal obrovským obývacím pokojem, kde budou večer všichni společně sledovat filmy. Znala velké domy, věděla, jak to v nich funguje a jak neosobně na ni působí. Detailně si vybavovala všechna patra s pokoji tak akorát pro dvě až tři postele, i přízemí, kde se všichni povinně setkávali na snídaně a večeře a kam si po jídle chodili povídat s ostatními a hrát hry. Při té vzpomínce se jí pokaždé stahoval žaludek.

Třípatrový starý dům Fraserových se však stereotypním domům, které měla možnost navštívit (nebo spíše povinnost), ani v nejmenším nepodobal. Okna byla zatažená a na první pohled tak dům vypadal opuštěně – Marlene však věděla, že dům je izolovaný a zabezpečený kvůli jedovatým hadům, kterých byla jižní Austrálie plná. Chris otevřel dvoukřídlé vchodové dveře a zavedl je do vstupní chodby. Už tam Marlene napadlo, že se musí nacházet v muzeu. Stěny byly zakryty zrcadly i prázdnými rámy, mezi nimi byly na nejrůznějších háčcích zavěšeny mikiny, čepice, batohy i tašky. V polorozpadlém botníku se kupily žabky a tenisky, některé rozkousané od Julese. Své polobotky vyrovnala ke stěně a nedokázala v sobě potlačit nadšení ani nedočkavost a touhu vidět víc.

Hala byla obrovská. Podlahu krylo nespočet perských koberců a dominantou bylo kamenné schodiště vedoucí do patra. Vpravo se nacházela kuchyně a jídelna, vlevo obývací prostory. Ty si Chris zařídil výhradně podle sebe. Uprostřed bezmála sedm metrů dlouhé a pět metrů široké místnosti obložené cihlami stála rohová pohovka potažená zelenou kůží, namířená na televizní obrazovku (dokud Marlene nenavštívila Patrickův byt, byla tahle plazma největší televizí, jakou kdy viděla). Na stěnách visely plakáty a staré plechové značky, kolem dokola stály staré komody a dřevěné stolky, téměř se rozpadající pod kupami knih, které na nich byly vyskládány. Ze stropu visel skleněný lustr se spoustou cingrlátek a na podlaze ležela kravská kůže.

Ani po sté návštěvě Chrisova domu nedokázala Marlene zachovat klidnou tvář a užasle vydechla. Na pohovce už byli usazení Aaron, Aiden a Dominic a kývali na ni.

„Ahoj lidi," pozdravila se a přisedla si k nim na zem. Připadalo jí, že právě to je nejlepší místo, aby mohla obdivovat místnost i vnímat své přátele.

„Princezna Marlene ani tentokrát nepřijme pozvání na mé luxusní sofa?" ušklíbl se Chris a hodil jí polštář, aby nemusela sedět na tvrdém. Vyplázla na něj jazyk.

„Takže na koho ještě čekáme?" zeptala se.

„Indická delegace prý bude čekat na pláži. Stejně tak Erin," informoval ji Dominic.

„Aha, takže nečekáme," pokývala hlavou Marlene. „Tak jdeme, ne?"

Všichni tři kluci se na sebe podívali: „Je to tu fajn. A Chris za chvíli přinese nějaký pití."

Marlene chvíli pozorovala jejich vážně tváře, a nakonec natáhla nohy před sebe a svou plátěnou tašku hodila do kouta: „A co máme?"

„Překvapení," řekl Aiden a zapřel se do sedačky.

Z velké haly vešel Chris a na dřevěný stolek se skleněnou deskou položil kovový tác s pěti skleničkami. Z komody potom vytáhl zaprášenou lahev červeného vína a otevřel ji vývrtkou připevněnou na klíčích.

„Jdeme se opít než tam dojedeme? Paráda," zašklebil se Aaron. „A kdo z nás jako bude řídit?"

„Můžeme jít pěšky," pokrčil rameny Aiden, ale vzápětí zvedl ruce nad hlavu, když jej všichni propíchli pohledy.

„Jsou to dva kilometry," upozornila ho Marlene a vzala si jednu skleničku do ruky. „Já rozhodně piju."

„Nápodobně," i Dominic rychle popadl jednu číši, následován Aidenem.

„Jako hostitel se musím napít s ostatníma," podotkl Chris a nalil si, „navíc, pokud si dobře vzpomínám, byl to právě mistr Walters, kdo na tento problém poukázal. Děkujeme, jsme rádi, že to za nás vyřešíš."

„Ty hajzle," Aaron si prohrábl vlasy a našpulil rty. „Užij si cestu smrti."

Chris si ironicky přiťukl s jeho prázdnou sklenicí a věnoval mu úsměv. „Na zdraví."

„Chceš ochutnat?" Marlene se natáhla a podala mu svou sklenku.

„Blackburneová, snad nás nechceš zabít!" vykřikl Chris a víno vytrhl Aaronovi z ruky.

„Jeden hlt mu snad necháš," protočila oči.

Chris zakroutil hlavou: „Stejně chudák nepije."

„V pohodě, dolij mi za něj," Aiden Chrisovi podal svou dopitou sklenici a Chris mu přilil.

„Uvědom si, že jenom on tě pak může odvézt domů. A takhle nasranej tě bude chtít zabít."

Aaron Chrisovi ukázal prostředníček a přes hlavu si přehodil kapuci své vytahané mikiny s vybledlým logem chicagského hokejového týmu. „Jděte se všichni bodnout."

„Jak silná slova," Chris se teatrálně chytil za srdce, polkl poslední kapku ze své sklenice a podíval se na staré kyvadlové hodiny. „Měli bychom se začít pakovat."

„Už? Teď jsem si sedla!" protestovala Marlene.

„Lásko, chápu, že tě můj dům dostává do kolen, ale měla jsi přijít dřív."

Marlene udělala otrávenou grimasu a natáhla se pro svou plátěnou tašku, kterou předtím odhodila.

„Pánové, dáma se zvedá, takže vy se zvedáte taky," pobídl je Chris a nabídl Marlene své rámě. „Honem, Waltersi, startuj."

„Nejsem tu autem," řekl s obličejem stále schovaným v mikině.

„Tak jedeme mým," rozkázal Chris a do klína mu hodil své klíče. „Jdu na zahradu pro Julese. Až se vrátím, koukejte sedět v autě."

Chris vyšel prosklenými dveřmi na terasu a zmizel jim z dohledu. Marlene se posadila na pohovku vedle Aarona a z kapsy džínové sukně vytáhla vibrující telefon.

„Volá Erin," oznámila.

Dom zvedl hlavu: „Co chce?"

„Ještě jsem to nevzala."

„Tak to zvedni."

Marlene protočila oči, ale poslechla jej. „Ahoj."

„Kde sakra jste?" ozval se Erinin ječící hlas a Marlene si pro jistotu odtáhla mobil od ucha.

„Ehm, no..."

„Čekáme na vás už hodinu!"

„Čekáme na Chrise, pořád zdržuje," řekla Marlene a Aiden jí ukázal zvednuté palce.

„Idiot," prohlásila Erin, „hlavně, že to celý zorganizoval on. Tak sebou hoďte."

„Jasně, měj se," rozloučila se Marlene, ale Erin už zavěsila.

Dominic začal uznale tleskat a Aaronovi se na tváři, stále zčásti skryté v kapuci, objevil úsměv.

„Tak se zvedejte," pobídla je Marlene a sama vzala Aarona za ruce a pokusila se ho vytáhnout na nohy.

„Vždyť za to může Chris!" odporoval Aiden.

„Jo, ale Chris má svojí hubu."

Otráveně se všichni tři zvedli a šouravým krokem ji následovali do předsíně. Dom a Aiden vklouzli do svých žabek, Marlene si obula prošlapané černé coversky a Aaron vyšel ven bosý. Nastartoval auto a Marlene nechat sedět vedle sebe vpředu. Vzápětí se s úsměvem na tváři objevil Chris a i s Julesem si sednul dozadu.

„Můžeme?" zeptal se Aaron a zkouknul situaci vzadu ve zpětném zrcátku.

„Hlavně rychle než nás Jules všechny zalehne," zaprosil Dominic a Aaron zařadil.

Otevřeli všechna okýnka, protože v autě bylo horkem téměř nedýchatelno a Chrisův labrador vystrčil hlavu ven. Silnice byly opuštěné a Aaron se nebál překročit povolenou rychlost. Vyjeli z čtvrti se spoustou drahých vilek, jako byla ta Fraserových, a ocitli se mezi menšími bytovými domy, mezi kterými byl i ten Marlenin. Aaron projel ulicí, ve které bydlela a dojel k pláži. Slyšeli smích dětí a hudbu z baru, za kterým zaparkovali. Sotva Aaron vytáhl klíčky ze zapalování, mezi jejich a šéfovým autem se objevila Erin v plavkách a džínových šortkách. Dala si ruce v bok a vystupující zpražila nehezkým pohledem.

„Že jste se taky uráčili přijet," odfrkla si. „Co, Chrisi?"

„Co jako?" nepochopil, zamknul a následoval Julese, který se rozběhl do písku.

Aaron i Dominic jej následovali a Erin nezbývalo než protočil oči v sloup a vrátit se s nimi k Mishovi a Prajantě. Marlene si před vstupem na pláž sundala boty a vzala je do ruky, aby se jí do nich nedostal písek. Aiden na ni čekal a ona si teprve teď uvědomila, co ji na něm dnes poněkud zarazilo.

„Tohle tričko má i Aaron, kupovala jsem ho s ním před pár lety v Chicagu," usmála se a ukázala na potisk s barevným poněkud rozostřeným nápisem SEATTLE.

„Vážně?" Aiden překvapeně shýbl hlavu a poškrábal se za krkem. „Já už ani nevím, kde jsem ho vyhrabal... tak pojď."

Otočil se a šel naproti ostatním, ruce v kapsách svých džínových šortek. Marlene zakroutila hlavou a udělala dva kroky, když v tom se zastavila a prudce vzhlédla. Pootevřela ústa v úžasu a prohrábla si dlouhé vlasy. Nemohla netvrdit, že ji to nenapadlo, ale rozhodně si nemyslela, že by to opravdu mohla být pravda. Zazubila se a rozběhla se k ostatním.

Erin a Mishri stáli dál od ostatních, po kotníky ve vodě s propletenými prsty a dívali se na moře. Prajanta byla v obklopení Chrise a Dominica a Aaron seděl v otevřeném kufru svého Volkswagenu. Jediný Aiden se zdál zaujatý vysokým smrkem, který stál uprostřed pláže.

„Páni, já myslela, že s tím smrkem si Chris dělal legraci," vydechla překvapeně Marlene a vzhlédla k zelené špičce, stíníc si dlaní obličej před sluncem.

„Chris? Opravdu? Znám ho mnohem kratší dobu než ty a vím, že ten si z takhle směšných věcí nikdy neutahuje," řekl Aiden a strčil si ruce do kapes.

„Ty jsi na takový kýč zvyklý, já ne," pokrčila rameny Marlene. „Máme vůbec ozdobičky?"

Aiden jí věnoval netušící pohled: „Měl to na starosti Chris, já se o nic nestaral."

Protočila oči a poklepala na rameno Chrisovi. Usmál se, když viděl její vánoční nadšení a řekl, že všechny serepetičky má Aaron v autě. Nezbývalo jí než jít za ním. Nevěděla, jestli mu dát nějak najevo, k jakému poznatku došla; navíc pochybovala, že by jí to přiznal, i kdyby měla pravdu (o čemž byla přesvědčená).

Aaron se na koleni marně snažil ubalit cigaretu a přirozeně při tom nadával. Marlene se opřela o otevřené dveře auta a chvíli ho s úsměvem na tváři pozorovala.

„Tak už mi to řekni," požádal ji zoufale a zaklonil hlavu.

„Neolízl jsi papírek."

Aaron si promnul obličej a pak se na ni se smíchem otočil: „Samozřejmě."

„Taková triviální věc a ty ji pořád zapomínáš."

„Právě proto. Je to naprosto automatická činnost, proto se snadno stane, že na nějakou část zapomeneš a nemůžeš přijít na to, která to byla, protože když si to přehráváš v hlavě, splývá ti to se všemi minulými dny, kdy jsi to dělala," vysvětlil jí a vytáhl z kapsy zapalovač.

Marlene se zasmála: „Chris říkal, že máš v autě ozdoby na stromek."

„Och, Marls se těší na zdobení stromečku, to je roztomilé," ušklíbl se, rozkouřenou cigaretu si podle zvyku strčil za ucho propíchnuté špendlíkem a vlezl do svého příbytku. Zpod postele vytáhl polorozpadlou krabici s téměř nečitelným nápisem VÁNOCE a předal ji Marlene.

„To určitě, víš, že to nemám ráda," protočila oči a krabici položila na zem vedle sebe. Toužila se mu nějakým způsobem svěřit, nebo mu podat alespoň náznak toho, že už něco málo ví. Nebo spíš všechno.

„Prskavky tam nejsou, neboj," řekl naprosto vážně a její drobné prsty sevřel do své dlaně.

„Já vím, jsou zakázané," zašklebila se a zatahala ho za ruku.

Pohlédl jí do očí a stáhl obočí: „Jsi nějaká veselá."

Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, když v tom periferně zahlédla, jak k nim míří Aiden. Stiskla Aaronovu ruku a mrkla na něj. Pak popadla krabici s ozdobami a rozběhla se k ostatním.