"Čemu vděčím za vaši neohlášenou návštěvu?"

"Copak nemůže žena navštívit svého manžela?"

"Exmanžela."

"Přesně to myslím," odpověděla s úsměvem. "Jak se ti daří, drahý?"

Lucius se strnule usmál. "Výborně. Jak jinak?"

Draco se zvedl. "Omluvte mě, prosím, odskočím si."

Harry šel zvědavě za ním. "Co tu dělá Narcissa?" zeptal se ho, když byli sami a z doslechu.

Draco nadskočil.

To Harryho nikdy nepřestane bavit.

"Chce s vámi mluvit."

"Proč?"

"Chce vás poznat."

Harry se na něj dlouze zadíval. "Poznat. Vážně."

"Vážně," přikývl Draco. "Jestli máme otci pomoci, musíme to udělat společně. A musíme vás znát."

Harry si povzdychl. "Fajn. Promluvím s ní."

"Děkuji. A jak se máte?"

Harry zvedl obočí. "Pořád mrtvý. Ty?"

"Ehm, pořád živý."

Harry so povzdechl. "Tak už se tam vrať, nebo si budou myslet, že buď sereš nebo slídíš."

Draco vykulil oči, ale rychle poslechl.

Harry šel za ním. Zrovna řešili Narcissina druhého manžela, pobyt ve Francii a vína. Aspoň měl ten dojem.

"A co ty, Luciusi? Někdo nový?"

Lucius si odfrkl. "Nový? Ne. To opravdu ne."

Na to Narcissa nic neřekla. Ticho se prodlužovalo.

"Proč jste přišli? Doopravdy?"

Narcissa si povzdychla. "Starostolec potřebuje, aby Malfoy seděl v křesle. Působí to špatně, když je prázdné. Je to nezodpovědné a neslušné vůči lidem, vůči společníkům, vůči každému."

Lucius mávl rukou a napil se čaje. "Už nejsi moje žena. To není tvoje starost."

Narcissa zalapala po dechu. "Pořád jde o mou rodinu!"

"Najednou."

Narcissa se zvedla. "Tohle nebudu poslouchat. Jdu se projít. Draco, vysvětli to otci." A s tím se zvedla a odešla.

Šla do zahrady z druhé strany domu.

Byla chytrá.

"Zajímavé divadlo," řekl Harry.

Narcissa nenadskočila. To byla škoda.

"Myslela jsem vážně každé slovo," řekla klidně a otočila se k Harrymu. "Dobrý den."

"Dobrý den i vám. Políbil bych vám ruku, ale..."

"Chápu," přikývla.

Harry čekal, že řekne něco víc.

Ale neřekla.

"Chtěla jste se mnou mluvit?"

"Ano," přikývla a dál nic neříkala.

No tak!

Harry nemá celou věčnost!

No dobře, má, ale odmítá ji strávit takhle!

Ale mlčel. Tuhle hru můžou hrát dva.

Ticho se prodlužovalo. Harry mlčel. Díval se jí do očí. Nemrkal.

Ona mrkla.

Ha!

Vyhrál!

"Jak byste popsal váš a Luciusův vztah?"

Harry pokrčil rameny. Přemýšlel. Žijeme spolu na hromádce neznělo zrovna dobře. "Jsme tu jeden pro druhého."

"Aha."

"Jak dlouho to trvá?"

"Asi třináct let?"

"A duchem jste..."

"Kolem deseti."

"Jak jste zemřel?"

"Neřekl vám to snad už Draco? Na tohle se mě ptal taky."

"Chci to slyšet od vás."

"Měl jsem zdravotní problémy. Léčba se nezdařila."

"To je mi líto."

Harry pokrčil rameny. "Mohlo to být horší."

"Jak?"

Svět v plamenech.

Voldemort na vrcholu.

Harry mrtvý a Lucius sám.

"Tak. Různě."

"Aha. Řekněte, jste teď spokojený? Se svou existencí?"

Harry naklonil hlavu na stranu. Co to bylo za otázku? "Už jste někdy potkala ducha?"

"Jistě."

"A byl některý z nich někdy spokojený?"

"To nevím."

"A proč jste se jich na to nezeptala?"

"Protože neměli aféru s mým manželem?"

"Exmanželem."

"Pokud počítám dobře, tak když jste začali, ještě to nebyl exmanžel."

Touché.

Usmál se.

Byla dobrá. Zábavná. Nová.

"Měli jste dost volnou definici manželství, pokud se nemýlím. A vše bylo diskrétní."

"Tak diskrétní, že nikdo neví, že jste spolu i po vaší smrti?"

"Vy a Draco to víte."

"Ještě někdo?" zeptala se, jako by to bylo extrémně důležité.

Harry se zamyslel. "Ano,myslím, že ještě někdo mohl mít později, dávno po vašem rozvodu podezření. Ale ne, neví, že jsem pořád mezi vámi." Harry se zamyslel. "Mohl bych ho strašit... Mohl bych ho strašit! To by bylo báječné!" Zasmál se. "To je báječný nápad! Budu muset navrhnout Luciusovi, ať ho sem pozve na pár dní. To si užiju."

"To nemyslíte vážně, že ne?"

Harry pokrčil rameny. "Proč ne? Nikdy jsme se nevzdali příležitosti utahovat si jeden z druhého. Zajímalo by mě, jestli má výčitky svědomí..."

"Výčitky svědomí?"

"Jo. Byl to koneckonců on, a teda ještě jeden, kdo mě selhal uzdravit. Teda, oni mě při tom zabili, ale to je jen slovíčkaření."

"Vy jste blázen."

Usmál se. "Jen trochu. O čem jste ale chtěla mluvit?"

"Jen jsem vás chtěla poznat. A uvítala bych, kdybyste přestal žertovat a začal se mnou mluvit vážně."

Harry so povzdechl. Nuda. "Fajn. Ptejte se."

"Jak jste se poznali?"

"Na Příčné ulici. Nakupoval jsem věci do Bradavic."

"Kolik vám bylo?"

"Dvanáct."

Zhrozeně se na něj podívala.

"Bože, myslete trochu. Byl jsem dítě a Lucius není monstrum. Znovu jsme se potkali až kvůli práci. Pomáhal mi s porozuměním výkladu práva."

"A dál?"

Harry pokrčil rameny. "Nabídl mi... Jak moc otevřeně můžu mluvit?"

"Jak chcete."

"Dobře. Nabídl mi nezávazný sex, já to přijal. Vyvinulo se z toho něco víc. Byli jsme spolu, měl jsem zdravotní problémy, trochu se to zkomplikovalo, Lucius mi chtěl pomoc, pomohl, a já pak umřel. To je tak zhruba v kostce."

"Jaký vliv jste měl na náš rozvod?"

Harry nakrabatil obočí. "Je tohle chyták? Rozvedli jste se, protože to byla podmínka, abyste pro něj sehnala něco od své sestry."

"Řekl vám to."

"Neznějte tak překvapeně. Nikdy jsem nepočítal s vaším rozvodem a nikdy bych do něj Luciuse nenutil. Byla to jeho volba. V té době jsme ani nebyli spolu."

"Proč?"

"Zdravotní problémy a dost jsem vyšiloval, že je Smrtijed. To s člověkem občas zamává."

Probodla ho pohledem. "Není Smrtijed."

Harry pomalu přikývl. "Ale pořád má znamení. A v té době dost nehezky tmavlo."

"O čem to mluvíte?"

Ups.

"Už se není čeho bát. Už je roky vybledlé. Téměř neviditelné."

"Proč tmavlo?"

"Vol- Vy víte kdo se vracel."

"A teď už se nevrátí?"

Harry si odfrkl. "To dost doufám."

"Milujete ho?"

"Voldemorta?!"

Dlouho se na něj dívala. "Ne. Luciuse."

"Samozřejmě."

"A on vás?"

"Jo."

"Jak to víte?"

Harry si povzdechl. "Řekl mi to? Dokázal mi to? Jak víte vy, že vás váš muž miluje?"

"Stojí při mě."

"A Lucius stojí při mně," vysvětlil jí.

"Kdyby si měl vybrat mezi vámi a rodinou, co si vybere?"

Na tohle Harry odpověď znal. "Já jsem jeho rodina."

"Kdyby si měl vybrat mezi vámi a svým synem?"

Harry přemýšlel.

Dlouho přemýšlel.

Kdysi si vybral rodinu. Radši by ochránil Draca, než si nechal Harryho pro sebe.

Proto mu Harry uvěřil. Proto si dovolil ho milovat.

Ale teď?

"Když... když něco ztratíte, a pak to jako zázrakem dostanete zpátky, už se toho nevzdáte'," řekl pomalu.

"Co tím myslíte?"

Povzdechl si. "Kdysi si vybral Draca. A já ho za to miloval o to víc. Pak jsem... myslel si, že jsem mrtvý. Těžce to nesl. Když zjisti, že jsem naživu, ale že brzo zemřu, už se mě vzdát nechtěl. A já ho nechtěl opustit."

"A tak jste ho nepustil."

"Jo."

"Řekněte, myslíte si, že je Lucius opravdu spokojený?"

Zase ta pitomá otázka.

"Snažím se o to každý den."

"A myslíte, že to funguje?"

Zatnul čelist. "Dělám co můžu."

"Proč tu jste? Proč jste duch? Po čem toužíte ze všeho nejvíc na světě?"

Harry so povzdechl. Tohle už jí mohl říct Draco, ne? "Jen chci, aby byl šťastný."

"A je snad?"

"Ano."

Změřila si ho pohledem. "Není. Musíte odejít."

"Potřebuje mě."

"Potřebuje, abyste ho nechal jít. Potřebuje truchlit. Posunout se. Dokud tu jste, neposune se dál. Dokud tu jste, nebude truchlit. Dokud tu jste, nebude šťastný." Opakovala to, jako by byl úplně natvrdlý.

Neposlouchalo se to dobře.

"Chceme navrhnout Luciusovi, aby se přestěhoval. Odešel z tohohle domu. Musíte ho nechat jít."

Harry se pousmál. "Nejsem vázaný na dům. A Lucius to ví. Jestli se bude stěhovat, bude chtít, abych šel s ním. A já půjdu."

"Copak to nechápete?"

"Chápu. Ale vy tomu nerozumíte. Moje existence je vázaná na něj. A on mě neopustí."

"Jestli ho milujete, necháte ho jít."

Nebylo, jak by ho mohl nechat jít. Lucius nikam nepůjde. Harry na ni zíral. Nerozuměla tomu.

"Děkuji za rozhovor. Musím se k nim vrátit," řekla mu způsobně, ale Harrymu to znělo jako pohlavek.

"Jistě," řekl Harry.

V salónu byl rychleji než ona.