Nebyl si jistý, kdy se to stalo, ale všiml si toho až po hodně dlouhé době.

Lucius přestal chodit pryč.

Jasně že si toho nevšiml, dělali spolu tolik věcí!

Sex byl skvělý.

Dobře, na ty možnosti, co měli, byl skvělý.

Harry necítil vůbec nic, ale byl skvělý. Byl! Opravdu!

Lucius báječně reagoval na jeho dotyk.

Harry miloval, jak se pod ním prohýbal. Jak lapal po dechu, když mu Harry prstem přejel po zádech, po bradavce, po péru, nebo mu rukou zajel do těla.

Při sexu mluvili i dřív, ale teď... Harry Luciusovi říkal, co by mu udělal, a Lucius jeho slova kopíroval svými prsty.

Někdy se Harrymu povedlo Luciuse udělat dotykem rtů. Přiložil je někam na kůži a bylo to. Tedy, když je přiložil na nějaké speciální místo na kůži, když byl Lucius na hraně.

Musel si dát pozor, aby neproplul Luciusem i postelí, ale získával cvik. I když, když proplul, tak se Lucius stoprocentně udělal. Bylo to prý jako obrovská ledová sprcha zasahující každou jeho buňku a nedělali to často, ale fungovalo to taky. Jen to bylo... hrubé.

Na hrubé měli příliš času.

Kromě toho si předčítali.

Lucius Harryho učil cizí jazyky. Harry si četl všechno, co našel v knihovně. Dávno přišel na to, že mu stránky může otáčet skřítek. Nebo existovala kouzla, která je otáčela na povel.

Pořád nic necítil.

Ale už mu to nevadilo... tolik.

Bylo to ztupené. Celý svět byl zaoblený, ztupený.

Harry někdy váhal, jestli je svět kolem něj skutečný, jestli to není sen nebo vidina, kterých se nemůže dotknout. Někdy přemýšlel, jestli není v pekle.

V chytře vytvořeném pekle speciálně pro něj.

Má vše, co může chtít. Má Luciuse. Ale nemůže se ho dotknout. Nemůže ho cítit. Nemůže se nadechnout jeho vůně.

Harry miloval jeho vůni.

Že jo?

Pamatoval si, že ji miloval.

Kdysi si říkal tolikrát, že ji miluje.

Takže to musela být pravda.

Ale...

Jako co Lucius vlastně voněl?

Nepamatoval si to.

Ale to nevadí. Vidí ho.

Vznášel se těsně nad matrací, jako by ležel.

Lucius usnul, vyčerpaný jejich aktivitou. "Kdybych byl duch, mohl bych se tě dotknout," zašeptal, když byl na těsně mezi spánkem a bděním.

Harry ještě dlouho pozoroval Luciusovu spící tvář.

Taky by chtěl spát.

Dlouze se nadechl nosem.

Nic.

Ani ň.

Ani stín jakéhokoliv pachu.

Zvedl se a vydal se na obchůzku panství. Uklidňovalo ho to. Rád procházel chodbami a místnostmi ve svém tempu. Ve svém rytmu. Ve svém... vzoru.

Bylo dobré mít řád.

☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆

Pohnul s mrtvolkou mušky.

Podařilo se mu to.

Měl by mít radost.

Nebylo to tak, že by cítil, jak má radost, ale stejně měl radost.

Musel ji mít, ne?

S čím dokáže pohnout dál?

Trvalo mu to roky, ale dokázal zvednout něco lehkého.

Později dokázal otáčet stránkami dle libosti.

Zmáčknout klávesu piána. Lucius ho začal učit. Ne, že by zahrál něco dlouhého. Stlačit dolů jednu klávesu bylo těžší než přimět obra, aby se sehnul.

☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆

Lucius měl návštěvu.

Dracova nejstarší dcera dostala svůj dopis. Někdo měl narozeniny. Nebo snad byly Vánoce.

Něco z toho. Harry to měl v mlze. Na takových věcech nezáleželo. Všechny byly stejné.

Ale přišel Draco i s Ginny a s dětmi. Všichni seděli v salónu, pili, jedli... Cosi. Bylo to jedno. Harry je poslouchal, pozoroval. Musel být opatrný, aby ho neviděli, ale bylo to něco jiné. Bylo to zajímavé.

A pak Ginny šla s dětmi na zahradu. Harry chtěl jít za nimi ale...

Ne, nenechá Luciuse samotného.

"Otče..."

"Co je, Draco. Jestli něco potřebuješ, řekni to."

"Už dlouho jsem přemýšlel a..."

"Ven s tím, nemám na tyhlety kličky čas," řekl Lucius netrpělivě. Harry se mu nedivil. Nemohli spolu mluvit, když tu byli oni.

"Proč ne? Co děláš? Jsi celé dny zavřený tady. Nepracuješ. Jsi jen kost a kůže. Nikdy nemůžeš nikoho navštívit, odmítl jsi pozvaní na Cassininu oslavu. Všechny děti tě v podstatě neznají. Bojí se tě. Nechtějí sem chodit. A dům? nevím, co jsi s ním udělal, ale tohle není naše sídlo. Tohle je... Chátrá to tu. Co se děje?"

Lucius se zvedl. "Ničemu nerozumíš, Draco. A už je pozdě. Měl bys jít."

"Tak mi to ale vysvětli!" nenechal se Draco. "Od rozvodu s matkou jsi naprosto sešel. Poslední roky... Neměl jsem to nechat zajít tak daleko. Potřebuješ pomoc."

"Odejdi."

"Ne."

"Toto je pořád můj dům. Odejdi!"

"Ne."

"Nenuť mě tě přinutit."

"Zkus to."

"Vždycky tě můžu vydědit."

Draco si odfrkl. "Jsem tvůj jediný dědic. Komu všechen majetek přijde? A když je o tom řeč, kdo teď sedí na křesle ve Starostolci? Nikdo! Protože neděláš svoji práci!"

"To je mi jedno."

Draco si povzdychl. "Aspoň to na mě převeď. Je to naše kouzelnická povinnost."

"Rozmyslím si to."

Draco přikývl. "Dobře. Co se ale, otče, děje? Co se ti stalo?"

"Nic. Všechno je v pořádku. Odejdi, prosím. O Starostolci popřemýšlím, ale už jdi."

Draco si povzdychl. "Dobře. Ale vrátím se. A promluvíme si znovu."

"Jak si přeješ."

Harry zkontroloval, jestli opravdu všichni odešli, a pak připlul k Luciusovi. Objal ho. "Všechno v pořádku, drahý?"

Lucius se na něj podíval a usmál se. "Teď už ano. V naprostém. V tom největším."

☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆

Když Lucius usnul, Harry se vydal na obchůzku.

Snažil se všímat si víc domu, ale nezdálo se mu, že chátrá. Byl to jeho domov. Když procházel kolem piána, zahrál na něj pár tónů. V pavučině u okna chvíli pozoroval pavouka osvíceného měsíčním světlem. Prošel se po pozemcích. Vrátil se do ložnice.

Opravdu byl Lucius jiný?

Jen kost a kůže?

Možná mu byla vidět žebra.

Možná měl vystouplé kosti.

Ale pořád byl krásný.

Pořád byl to nejlepší v Harryho životě.

To jediné v životě.

Ale... nevypadal... zdravě.

Co když Harrymu umře?

Co když odejde?

A Harry tu bude sám zatímco se Lucius vydá dál...

Co když se stane duchem?

Ne, to nejde.

To by nepřál ani svému nepříteli. Dobře, nepříteli ano. Ale Luciusovi?

To nemůže dovolit.

Nemůže tu zůstat sám, bez něj.

☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆☆

Draco znovu přišel.

Harry dlouho přemýšlel.

Nechtěl, aby Lucius zemřel. Nebyla záruka že... Harry na to ani nechtěl myslet. Když Draco odcházel, rozčilený, že hovor s otcem zase nikam nevedl, Harry ho pozdravil.

Draco nadskočil a namířil na něj hůlkou.

Harry se musel uchechtnout. "To už se mi dlouho nestalo."

"Kdo jste?"

Harry se usmál a zvedl ruce. "Nikdo se zlými úmysly."

Draco přimhouřil oči. "Naše panství nikdy nemělo ducha."

"Naše panství má ducha," namítl Harry.

"Kdo jste?"

"Přítel? A prosím, přestaň na mě mířit hůlkou, je to trapný."

"Jak dlouho už tu jste?"

Harry pokrčil rameny. "Jak to mám vědět? Už dávno jsem přestal sledovat datumy. Kolik je malé Cassiopee?"

"Data. A Nemluvte o mé dceři."

"Dobře, tak jak dlouho jsi ženatý?"

"Dvanáct let."

"Dvanáct let! V Azkabanu!"

"Co?"

Harry se rozesmál. "Omlouvám se, ale pokaždý, když to někdo řekne, tak mi v hlavě jede tohle. Jestli to je dvanáct, tak jsem tady asi... Nevím, Dvanáct, jedenáct, deset, devět. Ani tehdy jsem moc nedával pozor. Byl jsem trochu mimo." Udělal si prstem u hlavy kolečka.

"Ehm, už budu muset jít za Luciusem, ale přijď dneska v noci po druhé ráno, to spí. Promluvíme si."

"Proč bych vám měl věřit?"

"Protože ho máš rád. Zatím nashle."

Než stačil odpovědět, odplul za Luciusem.