Vycházelo slunce. Celá svět balil do růžové a zlaté. Sníh se třpytil.

Vypadalo to jako v pohádce.

Lucius stál na balkóně v županu a jen se díval.

I když, Harry mu neviděl do hlavy. Kdo ví, na co myslel při pohledu na zlatý sníh a probouzející se svět.

Harry si stoupl vedle něj. Nevěděl co říct.

Co se v takové chvíli říká?

"Ahoj."

Lucius pomalu otočil hlavu a podíval se na něj. Pak zavřel oči a otočil ji zpátky. "Už blázním," zašeptal.

"Ne, to jsem opravdu já," řekl Harry jemně. "Jsem tu."

Znovu se na něj podíval. "Opravdu?"

"Jo."

"Jsi to ty..."

Harry přitakal. "Rád tě vidím."

Lucius se natáhl a dotkl se Harryho tváře. Ruka se u třásla. "Co tu děláš?" zeptal se rozechvělým hlasem.

Usmál se a něj. "Přišel jsem se rozloučit." Podíval se na východ slunce. "Hezké, že? Příroda je skutečná magie."

"Teď jsi přišel."

Povzdechl si a podíval se na něj. "Nikdy jsme se pořádně nerozloučili, že?"

Lucius se do něj vpíjel očima. "To nevím."

"Chtěl bych se omluvit."

"Za co?"

Smutně se usmál. "Nechoval jsem se zrovna hezky."

"To ne." Opřel se rukama o zábradlí a díval se na zahrady.

"Omlouvám se."

Nic.

"Vážně mě to mrzí a doufám, že mi to někdy odpustíš."

Lucius zatnul pěsti. "Nech to být. Je to dávno."

"Ne, není. Je to důležité."

"Vykašli se na to a jdi," řekl tiše.

"Luciusi..."

"Ne, nechci tohle poslouchat. Nemůžeš si to sem nakráčet a chovat se, jako se nic nestalo."

"Proto se chci omluvit."

"A za co?! Za co se chceš omluvit?!"

Křičel.

Lucius na něj křičel.

"Za všechno, čím jsem ti ublížil."

Ušklíbl se. "Konkrétně? Víš co? Zapomeň na to. Radši zmiz. To ti jde dobře."

"Musel jsem odejít," řekl mu jemně a položil mu ruku těsně nad rameno.

"Opustil jsi mě."

Zavřel oči. Měl pravdu. To udělal. "Chtěl ses zabít," zašeptal.

"Chtěl jsem být s tebou! A ty sis se mnou vytřel prdel! Nechal jsi mě tu! Samotnýho!"

"A co bys dělal na mém místě?"

"Rozhodně bych tě neopustil," zavrčel. "Ale co jsem taky mohl čekat. Ty jsi byl ten, kdo byl vždycky na odchodu. Nikdy jsi to nemyslel vážně."

"Takže bys mě nechal se zabít? Už nikdy necítit vzduch, slunce, víno, teplo kůže? Víš co je to za peklo? Nikdy. Nic. Necítíš. Nikdy. Dovede tě to k šílenství. A tohle..." Roztáhl ruce. "To fakt nechceš!"

"Byli bychom spolu."

"Byli jsme spolu a tobě to nestačilo. Chtěl jsi víc!"

"Samozřejmě! Ani teď se tě nemůžu dotknout, aniž bych tebou neprostrčil ruku!" Jeho ruka prolítla Harryho dlaní.

"Ale my bychom víc nedostali," řekl mu Harry ploše.

"Co?"

"Nepotkali bychom se. Bloudili bychom po smrti a už nikdy se nepotkali. Celou věčnost bychom byli sami."

Lucius na něj zděšeně zíral. "O čem to mluvíš?"

"Zabil by ses a já bych... stal bych se přízrakem. Duchem co marně hledá světlo, cestu, cokoliv. A ty? Mrtvý neo duch, nepotkal bys mě. A já opravdu doufám, že duchem nikdy nebudeš."

"Proč... proč jsi mi to nikdy neřekl."

"Jen by ses tím trápil. A nemyslím si že... Neposlechl bys. Nikoho jsi neposlouchal. Ale podívej se teď. Koukni, jaký máš život. Máš dobrý život, Luciusi," řekl a snažil se, aby mu uvěřil. "Máš dobrý život."

"Ale bez tebe."

"A i tak jde žít, ne?"

"Není den, kdy bych si na tebe nevzpomněl."

Pousmál se a pohladil ho po ruce. "Já vím."

"Zůstaň. Prosím."

Harry zavrtěl hlavou. "Máš teď nový život."

"No a?"

"Můžu být vzpomínkou ale nemůžu v něm žít. Jsem duch, Luciusi. Nemůžu se tvářit, že žiju."

"Takže? Takže půjdeš? Zase mě tu necháš?"

Opatrně mu položil ruku na ruku. "Musím jít dál, Luciusi. Jestli se s tebou chci někdy vidět. Jestli se tě chci dotknout, být s tebou po smrti, musím jít dál A počkat tam."

"Tak proč ses vrátil?"

Nooo.

Poznal z jeho výrazu přesně ten moment, kdy mu to došlo. "Ty ses nevrátil, že? Byl jsi tu. Celou dobu," obvinil ho Lucius.

"Byl," přiznal Harry.

"Celý ty roky..."

"Nemohl jsem tě opustit. Ale... ničil ses, Luciusi. Když jsi... Strádal jsi. Umíral jsi zaživa. A já byl ten důvod. Nemohl jsem to dopustit."

"Celou tu dobu... jsi tu byl?"

"Ano."

Lucius složil hlavu do daní "Nikdy jsi to neměl vidět."

"Co?" To že se málem zabil?

"Vodil jsem si sem... spal jsem s nimi... i teď... a ty tu jsi celou dobu."

Harry ho opatrně pohladil po hlavě i po zádech. "Posunul ses dál. Začal jsi žít. A to je dobře. A nemusíš se bát. Nikdy se nedívám."

"Copak ti to nevadí?"

Harry se pousmál. "Chci, abys byl šťastný. A na tom jediném záleží." Podíval se na něj a usmál se. "Jsi šťastný, Luciusi?"

Dlouho se na něj díval, pak se dlouho díval do dálky. "Možná trochu," připustil.

"To je dobře. Až se zase uvidíme, tak mi budeš o tom všem vyprávět, jo? Jak jsi žil. Chci o tom všem slyšet, ano?"

Měl svraštělou bradu, rty pevně stisknuté a leskly se mu oči. "Nevím, jestli to dokážu."

Harry se usmál. "Už jsi to dokázal. Tak v tom teď jen pokračuj."

"Miluju tě, Harry." Slza mu stekla po tváři.

Co by za to dal, aby ji mohl setřít. Slíbat.

"A já tebe. Vždycky. Navěky. Pořád. Jaká máme další slova pro navěky věků? Až do konce života nefunguje. Až za hrob?"

Lucius se uslzeně zasmál.

"Chybíš mi, Harry."

"A ty mně. Miluju tě, ale musím jít. Rozumíš mi? Rozumíš tomu?"

"Harry... tak moc..." roztřeseně se nadechl a vydechl, "tak moc se na tebe zlobím," řekl tiše a pomalu. Kontrolovaně.

"Já vím."

"Tak... moc."

Harry mlčel.

"Nechal jsi mě tu. Umřel jsi. Měli jsme... měli jsme toho tolik udělat. Ale ty jsi umřel. Umřel jsi první. Neměl jsi umřít první!"

"Já vím."

"Bolí to." Teď už mu tekly slzy po tvářích plným proudem. "Bolí to tak moc a já... Se. Tak. Moc. Zlobím," šeptal skoro neslyšně.

"Je mi to líto."

Lucius si odfrkl a utřel si rukávem županu tváře. Popotáhl. "Vážně musíš odejít?"

Smutně se usmál. "Už je čas. Jít do světla a všechny ty srandy."

Lucius si uslzeně odfrkl. "Tak dobře. Můžu to chápat ale nemusí se mi to líbit."

Harry ho opatrně objal.

Lucius se zachvěl. "Studíš."

"Vyřídím tvou stížnost výš, jo? Příště jen teplé duchy."

Koutek úst mu cukl nahoru. "Vážně odcházíš?"

"Ano."

Zavřel oči a ramena mu klesla. "Tak dobře."

"Uvidíme se na druhé straně, ano?"

"Dobře."

"Harry?"

"Jo?"

"Bolí to? Smrt?"

Zavrtěl hlavou a usmál se. "Ne. Je to jen jako vydechnutí."

"Harry..." Slzy mu tekly po tvářích a kapaly z čelisti na župan. "Nechci, abys šel."

Pousmál se. "Mám tu zůstat? Zůstanu."

Lucius zmateně zamrkal. "Ale to pak... říkal jsi že..."

"Říkal," přitakal Harry. "Ale neodejdu, jestli si to nepřeješ."

Lucius se roztřeseně nadechl. "Co mi to děláš, Harry?"

Dál ho objímal. Dál byli v tom divném sevřením, kdy Lucius cítil jen kousavý chlad a Harry vůbec nic.

"Uvidíme se na druhé straně? Přísaháš?" zeptal se Lucius.

"Přísahám."

Ztěžka si povzdechl. "Tak dobře. Miluju tě."

"Taky tě miluju," řekl a snažil se, aby bylo slyšet, jak moc.

Usmáli se na sebe.

"Sbohem, Harry."

"Sbohem, Luciusi."

Lucius se naklonil a políbil Harryho. Když se odtáhl, měl lehce modré rty.

"Sbohem, Harry."

Slunce vyšlo. Vzduch se proměnil ve zlatavé světlo.

Harry se rozhlédl.

Cítil teplo.

Víc než teplo. Lehkost. Volnost.

Usmál se na Luciuse.

Díval se na jeho tvář ozářenou vycházejícím sluncem. Vpíjel se do každé jeho vrásky, která mu brázdila tvář. Bylo jich tolik. Miloval je.

Lucius žil. A ještě bude žít.

Díval se na něj a cítil jen lásku a štěstí. Nic míň ale mnohem víc.

Miloval ho.

A svět brzo nebyl ničím jiným, než zlatem a šedýma zářícíma očima.

"Miluju tě."

A svět nebyl ničím jiným, než štěstím a láskou a sluncem a světlem.