"Draco říkal, že máte problém odejít."

Zprávy se šířily rychle. Řekl mu to před hodinou. Nebo před dvěma. Tak nějak.

"Zřejmě."

"Nechte si ten tón," změřila si ho. "Jak se cítíte?"

"Dobře."

"Máte pocit, že máte... hotovo?"

Harry přikývl. "Ano."

Poklepala si prsty na rty. "A říkal jste, že jste vázán na něj, ne na dům?"

"Asi? Bylo to dávno. Ale jo, bez něj nejsem. Nebo takhle, vlastně ne, přesně takhle. Nejsem. Nemyslím, nevím. Jen jsem sám a nic jiného není. A vím, že ho potřebuju."

"On je to, co vás kotví tady, že?"

"Jo."

"On je to, co vás tady kotví."

"No... jo."

"On je to, co vás tady kotví," zopakovala zase, jako by byl natvrdlý.

Harry není natvrdlý. Je jasný, že ho tady kotví. Proč by tady jinak Harry byl?

"On je to, co vás tady kotví. Dokud vás nepustí, neodejtete."

Oh.

Aha.

Tak to...

Asi neodejde.

"Nevím, jak to funguje. Možná se jednoho dne probudí a sám se rozhodne vás nechat jít dál. Možná to bude při návštěvě vašeho hrobu. Možná to ani neudělá vědomě. Nebo si s ním můžete promluvit. Rozloučit se."

To si dělá srandu? Teď by za ním měl chodit? Po těch letech?

"Víte, co mě stálo být celou tu dobu schovaný?"

"A dosáhli jsme přesně toho, čeho jsme chtěli."

"Málem se zabil!"

"Málem."

No to si dělá prdel, ne?

"Nedívejte se na mě tak. Samozřejmě, že jsem ráda, že se tak nestalo. Ale jistě chápete, že to bylo klíčové."

"Jistě. Až budete pozorovat svého muže, jak do sebe lije jed, jen aby vás viděl, tak si o tom promluvíme znovu, jo?"

"Jistě. Ještě něco?"

"To vy jste přišla za mnou. Já už nic nepotřebuju."

"Dobrá, půjdu si dát koláč. Mějte se, hezky, pane Pottere"

"Jo, vy taky."

Kurva. Zprávy se šíří opravdu rychle.