"Co s tím vším ale má společného Malfoy?" zeptal se Sirius, když ho pustil. "Proč jsi tady?"

Harry s Luciusem vyměnili pohledy.

Harry si povzdechl.

Lucius se na něj usmál a přikývl.

Kousl se do rtu. Bolelo to. Pořád cítí.

"Harry?" zeptal se ho Sirius a těkal mezi nimi pohledem.

Proč se cítil jako načapaný puberťák?

"Lucius... Byl to on a Snape, kdo mě našli, když jsem se skrýval a... prohrával s Voldemortem. Nebylo to pěkný. Snažili se ho najít a zbavit se ho. V tý době... Prohrával jsem a oni se snažili vymyslet, jak mě zachránit. A povedlo se jim to. I když jsem trochu pobledl."

Remus i Sirius se na něj zděšeně dívali.

"Merline, Harry..."

Zavrtěl hlavou. "O nic nešlo. Zvládli to v pohodě. Bez problému. A ne, nešel jsem za vámi pro pomoc, protože... nebylo to pěkný. Jen by se vám něco stalo. Nejspíš kvůli mně. I Snape měl problém udělat, co bylo potřeba, a Siriusi, víš, jak moc mě miluje."

Sirius si odfrkl.

Harry se pousmál. "Přesně. Kdybyste tam byli vy... nejspíš byste byli mrtví a Voldemort by si vesele vládnul světu. Ale Lucius... nebýt něj, dopadlo by to tak. Nebo bych byl mrtvý a vzal Voldemorta s sebou. V tý době, kdy mě našel, jsem byl... posedlý. Ale podařilo se mu nalákat mě do léčky a všechno spravit. Díky bohu. Kdyby to nezvládl..." polkl.

"Netrap se tím," řekl Lucius.

Harry se smutně pousmál a zatřásl hlavou. "Pořád mě to bude strašit. Byl jsem monstrum."

"Nebyl jsi to ty."

Povytáhl koutek ale zase ho svěsil. "Vzpomínky zůstávají."

"Takže jste teď co, nejlepší kámoši?" zeptal se Sirius a odfrkl si.

Pořád se na sebe s Luciusem dívali. Harry cítil, jak se mu rozšiřuje úsměv. "O ne, to ani náhodou."

Lucius se usmál.

Stiskl rty, ale nešlo se přestat smát. "Nikdy jsme to ale znovu neprobrali," pokračoval Harry a zadržel dech.

Lucius lehce přikývl.

Tak jo. Jde do toho. "Už dávno spolu jen nespíme," řekl ledabyle. "To se zlomilo kdy?"

"Nevím jak u tebe, ale u mě dost dlouho před Dracovou svatbou," odpověděl mu Lucius s úsměvem.

Harry přitakal a zavzpomínal. "Jo, tehdy to bylo... neskutečné." Tolik toho zkoušeli... objevovali se... ale to nejlepší? Usínat s Luciusem pořád v sobě. To byl prostě domov.

Luciusovi zrůžověly špičky uší.

Zajímalo by ho, co si vybavil on.

Sirius na ně zíral s otevřenou pusou.

"A teď jste co?" zeptal se Remus. Držel Siriuse za předloktí a vypadalo to, že dost silně.

Zvedl na Luciuse obočí. Ten pokrčil rameny a trhl k Harrymu bradou. Harry si povzdechl a zazubil se. No, když to nechává na něm... "Lucius je můj kluk."

Lucius se zaskočeně zasmál. "Harry!"

Rozesmál se. "Promiň, neodolal jsem." Podíval se na Remuse. "Partneři. Milenci. Rodina. Nevím, jak ještě tomu říkat."

"Co snoubenci?" zeptal se Lucius tiše.

Cože?

Co to říká?

Co?

Otočil se k němu. "Snoubenci?" dostal ze sebe Harry.

"Nic z toho až na rodinu nezní správně, že? Ale co snoubenci? Manželé?" ptal se Lucius klidně, konverzačně. Přesně tím způsobem, když byl nervózní a nechtěl, aby to bylo poznat. Ale špičky uší mu růžověly čím dál víc.

"Ne... " zavrtěl Harry hlavou a už se křemil od ucha k uchu. "Nic jiného fakt nezní správně. Snoubenci, jo, to se mi líbí. Manželé?" Rozesmál se. Vůbec to nešlo zastavit. Natáhl k Luciusovi ruku a ten ho za ni chytil. "Strašně rád," dostal ze sebe a pořád se smál. Pořád to nemohl zastavit.

Lucius mu stiskl ruku. "Jsi si jistý?"

"Nikdy jsem si nebyl ničím jistější."

"Tak to moment!" ozval se Sirius. "Co se to teď děje!?"

Harry se na něj a Rema usmál. "Jsme snoubenci. Jsme spolu už dlouho a jsme snoubenci!"

Lucius Harrymu znovu stiskl ruku. "Nemám prsten. Ne-neplánoval jsem to."

Harry se zakřenil. "Nepotřebuju prsten. Mám tebe. A snoubenec zní fakt líp než kluk. Líbí se mi to."

"Jsem rád, že souhlasíš, " usmál se Lucius a Harry měl chuť mu přejet prstem po vějířkách kolem očí. Místo toho si stoupl na špičky a políbil ho.

Tohle byl ráj.

Jen se teda ještě bude muset vypořádat se svým kmotrem, který právě začal vyšilovat a blekotat něco o akvárku ve sklepě pod zámkem.

Ale to nevadí.

To zvládnou.