Stál za dveřmi a poslouchal hovor uvnitř.

"Děkuji, že jste přišli. Dáte si něco?"

"Ne. Řekněte, co chcete a zase půjdem."

"Posadíte se?"

"Nemyslím si."

Harry si povzdechl. Možná by bylo lepší, kdyby seděli. Váhal. Kdy má jít dovnitř?

"Dobře. Je tu něco, co byste měli vědět. Harry Potter je naživu."

Ticho.

"Tohle je nechutný i na tebe," slyšel Harry říct Siriuse s odporem.

Nadechl se a vzal za kliku. Otevřel dveře.

Sirius a Remus, na cestě ke dveřím, se zastavili.

A nic neříkali.

"Ahoj," pozdravil je.

Skousl si ret.

Sirius zavrtěl hlavou a zavrčel na Luciuse: "Co je tohle za vtip?"

"Není to vtip," řekl Harry. "Jsem to já." Udělal krok k němu, ale Sirius na něj namířil hůlku.

"Nevím, o co vám jde, ale stačilo. Už ani krok," řekl Sirius. Hlas se mu třásl ale hůlka se ani nehla.

Podíval se na Luciuse. "Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad."

"Harry..."

"Ne," zavrtěl hlavou. "Tohle je přesně to, co jsem nechtěl!"

Lucius k němu udělal krok. "Jen jsou zaskočení." Podíval se na Siriuse. "Tu hůlku dolů. Pořád jste v mém domě. Co kdybychom se všichni posadili a probrali to?"

"Myslím, že to bude nejlepší," řekl Remus pomalu.

Harry zavrtěl hlavou a couvl. "Zapomeňte na to." Otočil se a vyrazil ke dveřím. "Tohle byla chyba."

"Harry, počkej," Lucius ho dohonil a chytil za ruku. "Jen počkej, ano? Pojď si sednout."

"Míří na mě hůlkou!" zašeptal Harry. "Podívej se na něj. Nemá to cenu."

"Ještě chvíli počkej. Prosím?" naléhal šeptem Lucius. "Zkusme to. Když to nevyjde, ukončíme to. Vytvoříme ti novou identitu, Pottera necháme mrtvého. Přesně, jak jsi chtěl."

Harry si skousl ret. Nechal ho mezi zuby proklouznout. Bylo to hladké a přece se to lehce zasekávalo. Zakousl se víc. Bolelo to. "Tak dobře," povzdychl si.

Podíval se na Siriuse, co na něj pořád mířil hůlkou, a na Rema, který Harryho upřeně pozoroval. Pořád neseděli. "Zeptejte se mě jen na něco, co ví Harry."

"Proč jsi bílý?"

Nebo taky ne. Doprdele, proč je bílý? Co je to za otázku? "Zbavil jsem se Voldemorta na dobro. Tohle byla malá cena."

"Jak?"

"To je na dlouho a nebudu to říkat někomu, kdo mi nevěří a míří na mě hůlkou."

Sirius ji nesklonil.

"Když jsem Harrymu zabavil pergamen od Taškáře, co jsem mu řekl?"

Harry na Remuse vyvalil oči. "Jak si to mám pamatovat?! A nebyl to pergamen od Taškáře, i když jsi to Snapeovi tvrdil."

"A co to bylo?"

Založil si ruce na hrudi. "Jako někdo, kdo to vyrobil, bys to mohl vědět." Podíval se na Luciuse. "A mám dost respektu, abych o tom nemluvil před někým, kdo není Poberta."

Lucius se napřímil.

Harry se usmál. No, nebyl poberta a byl na to hrdý. O Pobertech nevěděl.

"O čem jsi mluvil, když jsi k nám přišel před svou smrtí?"

On u nich byl před svou smrtí? No doprdele...Podíval se na Luciuse. "Já nevím. Nevím, co jsem jim řekl. Vůbec... Mám to v mlze... Neměl jsem tam být. Doufal jsem, že jsem tam nešel. Dávalo by to smysl, ne? Poznali by, že se něco děje, mohli by to zastavit. Brumbál umíral a nevěděl jsem, komu můžu věřit. Hermiona šla po mně a po Sashe... Nepamatuju si to!"

Lucius svraštil obočí a tvářil se, jako by ho chtěl obejmout. "Harry..."

"Já ti říkal, že je to špatný nápad. Ty víš, jaký jsem tehdy byl! Přesně tohle jsem nechtěl! Řekl jsem jim něco krutýho a nechutnýho a, a, byli by radši, kdybych byl mrtvý, a já se jim vůbec nedivím."

"Harry..." ozval se Sirius.

"A já to věděl! Říkal jsem ti to. Prostě jsme měli nechat všechno tak, jak to bylo. Nikomu nechybím."

"Harry!" křikl Sirius.

"Co?!" Otočil se na něj. "Co je?! Ještě nějaká pitomá otázka?"

Sirius měl ruku skloněnou. "Proč jsme nezabili Prašivku?"

Harry se zamračil. "Protože jsem byl kretén, co ho chtěl předat bystrozorům, aby ho dostali mozkomoři."

"A o čem jsme se bavili, když jsme odtamtud vyšli?"

"Nabídl jsi mi, že můžu jednoho dne bydlet s tebou. Jestli budu chtít." Usilovně mrkal. Proč z toho byl naměkko i po těch letech? Vždyť už je to dávno!

Sirius udělal krok dopředu. "Harry?"

Odfrkl si. "Siriusi?"

"Jsi to ty, že?"

Zamrkal. "Jasně, že jsem."

Rychle k němu přišel. Chytil mu obličej do dlaní a dlouho se na něj díval. "Jsi to ty..."

Pousmál se. "Měl jsi mě vidět, když jsem měl vousy a hluboký hlas."

"Proč jsi měl vousy a hluboký hlas?" zeptal se ho Remus.

Kvůli Siriusovi nemohl pohnout hlavou, aby se na něj podíval. "Schovával jsem se. Bylo to těžké období."

"Proč?"

"Voldemort."

Sirius ho konečně pustil. Ale vzápětí ho vtáhl do objetí. "Proč jsi nic neřekl? Pomohli bychom."

Harry zavrtěl hlavou. "Nepomohli. S tímhle byste nepomohli. Jen by vás to zničilo."

"O čem to mluvíš?"

Harry se pousmál. "Je to dlouhý a ne zrovna pěkný příběh. Pojďme to nechat na jindy."

"Ale..."namítl Remus.

Sirius Harryho k sobě víc přitiskl. "Dobře, necháme to na jindy."

Harry zavřel oči a užíval si jeho blízkost.

"Jsem tak rád, že jsi v pořádku," mumlal mu Sirius do vlasů. "Jsi tady."

Harry ho pevněji objal. "Jsem."

"Už tě nikdy nikam nepustím. Zavřu tě pod zámek," řekl Sirius huhlavě a pořád ho nepouštěl. "Já ti dám umírat."

Harry se zasmál.

"Nedělám si srandu. Zavřu si tě do akvárka. Nebo do sklepa."

Harry v jeho hlase slyšel úsměv. To bylo dobře. Do akvárka by se asi nevešel.

"Sklep je můj," namítl Remus.

"Se podělíte," odtušil Sirius.