"Dnešní Věštec, pane."

Lucius přikývl a napil se čaje.

Skřítka položila noviny na stůl a zmizela.

Přes celou titulní stránku byly fotky Harryho a Brumbála.

KOHO JSME LETOS ZTRATILI?

Lucius na ně chvíli zíral, pak noviny popadl a otočil je fotkou dolů.

Znovu zvedl šálek. Nevšiml si, že je už prázdný.

Mlčel.

Jedl pomalu.

Pod očima měl tmavé kruhy.

Harry se nadechl, aby něco řekl. Natáhl ruku, aby se ho dotkl, ale když viděl svou bílou ruku, prosvítající kůži, zase ji stáhl.

V zrcadle pověšeném na protější straně viděl svůj odraz.

Duch na něj zíral zpátky.

Bílý.

Nebo spíš šedý?

Co to bylo za barvu?

Měl průzračné oči. Šedé? Stříbrné? Vypadaly, jako by svítily.

Šedé vlasy.

Šedé vousy.

Nebo byly bílé?

Ani ždibec barvy.

Ani ždibec barvy!

Na stole byly květiny.

Harry měl pocit, jako by byly z kamene.

Žádná vůně.

Podíval se na jídlo na stole. Marmelády, šunky, sýry,...

Nic.

Neměl hlad.

Chytil se za vlasy.

Věděl, že je drží. Viděl to v zrcadle.

Zatahal.
Ale necítil to.

Necítil prameny mezi prsty.

Necítil, protestující kořínky.

Slyšel Luciuse žvýkat. Nůž cinkat o talíř. Šálek o podšálek. Viděl, jak čaj teče z konvice do šálku.

Viděl, jak z něj stoupá pára.

Slyšel to.

Ale necítil.

Co bylo tohle za existenci?

Stálo to za to?

Zešílí.

Zaryl si nehty do hřbetu ruky.

Nic.

Zkusil to znovu.

Hlouběji.

Vší silou.

Nic.

Nic...

Radši by nebyl vůbec.