"Harry?"

"Ano, Sasho?"

"Chci jít ven. Chci cítit slunce..."

Harry rychle přikývl a zvedl se s ní. Pořád byla unavená. Pořád byla slabá.

V zahradách si s ní sedl na lavičku na prosluněném místě. Sasha spokojeně vydechla.

Harry ji opatrně hladil. Zbělalý vzor na zádech byl studenější, než zbytek jejího těla. "Už bude dobře, Sasho."

"Harry? Chce se mi spát..."

"Spát?"

S námahou zvedla hlavu a ducla s ní do Harryho tváře. "Spát. Budu dlouho spát."

Harrymu se sevřel žaludek.

"Jsem ráda, že nebudeš sám."

Harry zavrtěl hlavou. "Prosím, to neříkej."

"Musím... nemám sílu."

Položila Harrymu hlavu do klína.

Třesoucí rukou ji pohladil. "Sasho..."

"Sbohem, Harry... Ráda jsem tě měla..."

Z brady mu na ni skápla slza. "Já tebe taky..."

Hladil Sashu ještě dlouho po tom, co se přestala hýbat.

Co přestala dýchat.

Bože...

Proč jsi jí nepomohl?

Proč?!

Vší silou zavřel oči a vytlačil všechny slzy. Pak se zhluboka nadechl. Vzal Sashu a položil její tělo pod velký růžový keř. Nebyla z cestičky vidět a kdo by si jí všiml, myslel by si, že jen spí.

Narovnal se, utřel si tváře. Zhluboka se nadechl a usmál se.

Lucius to nesmí vědět. A radši ani Snape.

Nesmí vědět, co se se Sashou stalo.

Nenechali by Harryho podstoupit ten rituál.

Dotkl se zlatého oka na hrudi. Hřálo. Skoro až pálilo.

Musí to udělat.