"Kameny a slunce."

Harry přikývl. "Ano, to určitě. Potřebujeme kameny a slunce na vyhřívání."

"A vodu."

"Vodu?"

"Spousta jídla chodí pít."

"Pravda," odtušil Harry. "To je chytrý. Něco najdeme." Usmál se. Už teď se na jejich nový domov těšil.

Někdo zazvonil. Harry sebou trhnul. Kdo to kurva...

Bylo devět večer. Povzdechl si. Asi to potřebují všichni slyšet sami.

Fajn.

Zvedl se z postele.

"Kam jdeš?"

Pohladil Sashu. "Nevítaná návštěva. Zůstaň tu, postarám se o ně."

"Nebuď dlouho pryč."

"Neboj. Nebudu."

Přivřel dveře do ložnice a šel otevřít.

Znovu zazvonili.

Kurva! To nemůžou počkat? "Už jdu!" zavrčel. "Co je?!" zeptal se, když otevřel.

"Harry!"

Zmateně zamrkal a zaváhal pod vahou, která se na něj vrhla.

"Hermiono... co tu děláš?"

"Harry! Tak jsem se o tebe bála! Kde jsi byl? Všude jsme tě hledali"

Harry se od ní odtáhl.

Co se to děje?

Co tu dělá?

Proč tu je?

"Nikdo nevěděl, kde jsi. Žádný dopis, žádná zpráva!" Praštila ho do ramene. "Tak jsem se bála!"

Harry zamrkal. "Jen jsem potřeboval čas pro sebe."

"A žádná sova se nikdy nevrátila. Myslela jsem, že se ti něco stalo."

Jo, za ty svačiny pro Sashu by jí mohl poděkovat...

"Jak jsi mě našla?" zeptal se jí radši.

"Už jsme chtěli jít za bystrozory. Vyhlásit pátrání. Fakt jsem se bála ale věděla jsem, že se to dostane do novin a..." povzdechla si. "Kdyby to byl planý poplach..."

"A jak jsi mě teda našla?"

Roztržitě přikývla a zastrčila si vlasy za uši. "Hledali jsme tě s Ginny a s Dracem a plánovali jsme, co a jak. A nějak se o tom, že tě hledáme, dozvěděl jeho otec."

Harry se zatvářil zmateně a zamračil se. "Jeho otec?"

"Taky mě to překvapilo," řekla Hermiona a rozhlédla se. "Můžeme si sednout?"

Zaváhal ale ukázal jí dveře ke kuchyni.

Hermiona přikývla a šla dál. "Když zjistil, že tě už dlouho nikdo neviděl a nemohl se s tebou spojit, rozhodil sítě. Upřímně nechci vědět, jak se to dozvěděl, ale zjistil, že chodíš do toho klubu."

"Aha... ať žije soukromí," řekl suše.

Hermiona se pousmála a pokračovala. "Vzal mě tam, protože jemu nechtěli nic říct. A ani mě ne, když jsem se po tobě ptala. Chvíli jsem měla pocit, že nás vyrazí. Nebo že spíš jeho vyrazí." Zamračila se. "Bylo to divný. Zajímalo by mě, co jim minule řekl, když tě hledal sám. Až když jsem jim ukázala naši společnou fotku, tak se se mnou začali bavit. Jeden z těch barmanů řekl, že se po tobě podívá. To bylo včera večer. A dneska mi řekl, že tě našel a řekl mi, kde bydlíš!"

Ten práskač.

Harry se usmál. "Tak si mě našla."

Úsměv mu oplatila, ale pak zvážněla. "Harry.. proč jsi zmizel?"

Povzdechl si. "Potřeboval jsem být sám. Potřebuju být sám. Začít znovu."

"Začít znovu?"

"Jo."

"Je to kvůli Ginny?"

Harry se zarazil. Proč by to bylo kvůli Ginny?

A jo, vlastně.

"Ne, není to kvůli Ginny."

"Tak co se děje? Harry... mám o tebe strach. Vypadáš..."

Zatnul zuby. "Jak? Jak vypadám?"

"Jíš dost? Jsi pohublý. A bledý. Neviděla jsem tě tak dlouho. Co se děje?"

"Nic se neděje. Jen toho mám dost."

"Proč je pořád tady? Nelíbí se mi."

Harry se otočil za Sashiným hlasem. Plazila se po zemi k nim.

"Harry... to je had," řekla Hermiona opatrně.

Přiměl se usmát. "Vážně? Aha. To dává smysl. Mně se ten pes zdál nějaký dlouhý." Natáhl k Sashe nohu.

"Harry... proč máš hada?"

Povzdychl si. "Protože jsem šel po ulici vedle zverimexu a ona byla ve výloze. A protože když jsem zašel dovnitř, tak říkala prodavačovi ty nejvtipnější urážky. Umím mluvit s hady." Pokrčil rameny. "Tak proč s nimi nemluvit? Se psem si nepromluvím. S kočkou si nepromluvím. S krysou... no, s tou bych neměl být schopný mluvit. Hadi jsou super."

Sasha mu po noze vyšplhala do klína a obtočila se kolem něj. Položil na ni ruku.

"Dobře..." řekla Hermiona váhavě. "Ale proč jsme se tak dlouho neviděli? Co se děje?"
Ona toho nenechá, co?

"Nemám ji ráda," řekla Sasha. "Pošli ji pryč."

Podrbal ji mezi očima.

"Ať jde pryč. Bojím se jí. Chce mi ublížit."

Harry ztuhl. "Jseš si s tím jistá?"

Hermiona sebou trhla.

Provinile sebou trhla.

"Bojím se. Pošli ji pryč."

Položil na ni ruku, aby ji uklidnil. "Už brzo, vydrž."

Na bledou Hermionu se podíval. "Vážně to chceš slyšet?"

"Ano, Harry. Chci."

Musí se jí zbavit. Musí jim dát pokoj.

"Už tam nevydržím. Bradavice se mi hnusí. Kouzelnický svět se mi hnusí. Co kdy pro mě udělal? Sledují každý můj krok. Víš kolik sov jsem dostal po Ginnině svatbě? Kolik článků o mně vyšlo? Kolik novinářů se se mnou pokusilo mluvit? Mám jich dost. Končím. Seru na ně. Nepotřebuju je."

Hermiona pomalu přikývla. "Dobře... Tak jo. Asi, asi tomu rozumím. Zasloužíš si soukromí. Je ale jedna věc, kterou bys měl vědět."

"Co to je?"

Zhluboka se nadechla a vykulila na Harryho vážné smutné oči.

"Brumbál umírá, Harry."

Harry na ni zůstal zírat. A?

"Já vím, taky je to pro mě těžké. Lékouzelníkům se nepodařilo tu kletbu zvrátit. Drží ho v kouzelném spánku, aby netrpěl, ale probouzí ho teď každý den, aby se stihl se všemi rozloučit a zařídit poslední věci. Harry, ptá se po tobě pokaždý. Kladl mi na srdce, abych tě našla."

"Takže proto tu jsi? Kvůli Brumbálovi a ne kvůli mně?"

"Ne, tak to vůbec není!" namítla Hermiona. "Jen když řekl, že ti potřebuje říct něco hodně důležitého a že můžeš být v nebezpečí, tak jsem se o tebe začala víc bát a že to není jen to, že potřebuješ klid."

Harry přikývl. "Dobře. Díky, že jsi mi to dala vědět. Zastavím se za ním."

"Dobře." Hermiona se uvolnila a pohodlněji se opřela.

"Ať zmizí. Já ji tu nechci! Ona mi ublíží. Rozdělí nás!"

Harry se napnul a dlouze Sashu pohladil. "Klid. Postarám se o to."

"Díky, že jsi mi dala o Brumbálovi vědět. Měla bys jít."

"Ale... teď jsem přišla..."

Povzdychl si. "Já vím. Jsem ale unavený. Měl jsem dlouhý těžký den."

Váhavě přikývla a vstala. "Dobře. Tak dobře. Harry?"

"Jo?"

"Kdyby se něco dělo, řekl bys mi to?"

Zaváhal a taky vstal. "Upřímně? Nic se neděje. Ale i tak bych ti to asi neřekl."

Sasha ho víc stiskla a vyplazila se mu hlavou na rameno.

"Proč ne?"

Pokrčil rameny. "Nevím. Přijde mi... už nejsme malé děti. Změnili jsme se. Dospěli jsme. Už toho nemáme tolik společného. Je to normální, ale... už si nemáme co říct."

"Harry... co to říkáš?"

Pokrčil rameny. "Ani nevím. Ale když se mi stalo něco zajímavýho a já přemýšlel, komu bych to tak řekl... nenapadla jsi mě. A když pak jo, tak jsem ani... neměl potřebu ti to říct. Už prostě... nevím."

Hermioně se roztřásla brada. "Harryy..." trhaně se nadechla a zatřásla hlavou. "Jsi můj nejlepší kamarád," dostala ze sebe přiškrceně.

Smutně se pousmál a zavrtěl hlavou. "Ale ty nejsi moje nejlepší kamarádka. Je mi to líto."

Hermiona vzlykla. "Musím jít," vyžblebtla, otočila se na podpatku a utekla z bytu pryč.

Harry chvíli stál a poslouchal. Pak si povzdechl a přešel ke dveřím do bytu, které klidně zavřel.

"Skály, slunce, voda. Ještě něco by náš nový domov měl mít?" zeptal se vesele Sashi.