Na Malfoyově panství byla zima. Nedalo se to popsat jinak. Taková lezavá tmavá vlhká zima. Světlo lamp bylo slabé, okna vypadala zašle. Harrymu to přípomínalo Grimmauldovo náměstí. To se Lucius už nemůže ani postarat o svůj barák? Skřítka, co mu otevřela a vedla ho do salónu byla... zbídačená. Zubožená. Špinavá, vyhublá, třásla se a těkala očima ze strany na stranu. Harry by skoro nepoznal, že to byla Hubby. Chudák malá. Polkl a zhluboka se nadechl. Snažil se být klidný, opravdu se snažil, ale nejraději by toho parchanta proklel. Nesnášel ho. Nesnášel tenhle barák. Nechtěl tu být. Ale musí.

Musí zničit viteál. Další.

Do prdele.

Raději by se nechal vojet obrem než ničit další viteál. Ble.

Harry byl rád, že ho nedovedla do pracovny. I když, salón nebyl o moc lepší, protože když si sedal, nemohl si vybrat místo, kde by s tím hajzlem nešukal. Do prdele.

Do prdele. Do prdele. Do prdele.

Nesnášel to tady.

Bude si pak muset dát sprchu. A spálit svoje hadry.

"Ahoj, Harry."

Harry na Malfoye kývl a postavil se. Prohlédl si ho ale nic v ruce nedržel. "Kde to máš?"

"Ve sklepení," řekl tiše.

Ve sklepení. Zněl jako slaboch. Měl slabý unavený hlas. Ať jde do prdele se sklepením. To nemůže říct ve sklepě jako normální člověk? To si musí pořád na něco hrát? Kretén. "Tak jdeme," ucedil a šel za Malfoyem, který ho vedl chodbou pryč.

Když Malfoy řekl ve sklepení, tak nemyslel to první, kde skladovali jídlo a zásoby. Ani to vinné. Ale to, kde Harry ještě nikdy nebyl. Ukryté za tajným vchodem.

Malfoy ho otevřel a ustoupil stranou, aby Harry mohl vejít.

Harry se na něj pohrdavě podíval. "Až po tobě." Rozhodně si ho nepustí za záda.

Malfoy zaváhal, ale pak vešel dovnitř. Harry šel opatrně za ním. Hůlku nenápadně připravenou.

Malfoy ukázal na truhlu postavenou v kruhu ze soli a obloženou krystaly.

Na jaké vúdú si to tady hraje?

Harry zůstal stát u vchodu. "Otevři to."

Malfoy zaváhal, pak přikývl a přešel ke truhle. Aniž by porušil kruh, odemkl truhlu a otevřel víko. Pak rychle ustoupil stranou. "Snažil jsem se to potlačit. Odstínit..." vysvětlil slabě.

Harry protočil oči a přešel blíž. Ten nadělá. Vždyť to není tak strašný. Zlatý šálek se na tmavém dřevě třpytil, i když světla bylo v místnosti málo.

Proč by ho měl ničit on? On už jich zničil dost. Ať to udělá Malfoy. Ať dokáže, že to myslí vážně. Zbaběle se zbavil už jednoho viteálu a nic to neznamenalo. Ale když zničí šálek, nebude se moci na nic vymluvit.

Ach ano... ať to udělá on. Ať ukáže, kde je jeho loajalita. Ať ukáže, komu slouží. Ať ukáže, jak to myslí vážně. Parchant jeden bastardskej.

"Znič ho," řekl Harry a otočil se.

Malfoy o krok ustoupil.

"Víš, jak zničit viteál?" zeptal se ho Harry.

"Zložár," řekl Malfoy.

V Harrym se něco radostně zatetelilo. "Výborně. Dej se do toho."

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," namítl Malfoy.

Harry k němu přišel blíž. "Řekl jsi, že nechceš jeho návrat. Že lituješ toho, co jsi udělal. Dokaž to." Namířil na něj hůlkou. "Jestli ho budu muset zničit já, nebude to jediná věc tady."

Malfoy polkl. Přikývl, vzal do ruky hůlku a vrátil se k truhle.

Ještě jednou se na Harryho podíval. Když Harry pohledem neuhnul, otočil se k truhle, namířil na ni hůlkou a vyslovil zaklínadlo.

Ze špičky hůlky se pomalu, líně, snesl drobný pramínek ohně. Obtočil šálek jako svíjející se had.

Harry přistoupil blíž. Něco se v něm sevřelo.

Malfoyovi se roztřásla ruka.

Plameny vyrostly. Malfoy do nich zíral jako uhranutý, ale Harry se díval na něj. Po spánku mu tekla kapka potu a tvářil se, jako by mu někdo trhal střeva, rval srdce a vrtal zuby. Oči mu zářily ohněm a v Harrym se zvedla tak ohromná chuť začít ho škrtit a škrtit a škrtit a zabít ho vlastníma rukama, aby už konečně přestal a nebyl.

Zatnul pěsti a zasekl si nehty do dlaní. Ne. Musí ho nechat to zničit. Musí. Zhluboka se nadechl. Žár ohně byl už nesnesitelný, plameny olizovaly strop a pomalu plíživě se šířily po stropě dál. Vypadaly jako pumy. Nebo snad levharti?

Harry zatřásl hlavou. Co že to chtěl dělat?

Malfoyova třesoucí se ruka klesala. Oheň rostl. Ale hořel kolem šálku. Už se ho nedotýkal.

Harry ho chytil za zápěstí a namířil mu hůlku znovu na šálek.

Plameny se rozrostly ještě víc a začaly se natahovat po nich. Chňapali po nich chřtáni jako vlci. Hučelo to. Shoří tu snad zaživa?

Šálek pomalu černal

Harrymu se zkroutil žaludek. Zatnul prsty do Malfoyova zápěstí. Vzduch byl horký a suchý a bolelo se nadechnout a oheň hřměl a řval. Ještě by tu ruku mohl strhnout. Řekl by, že to byla nehoda. Že se pokusil Malfoye zastavit. Že na něj zaútočil. Vykouzlil zložár a že ho to zabilo. Že celý dům lehl popelem. Nikdo by nevěděl co se doopravdy stalo. Nikdo by nevěděl, že si Harry vzal šálek, aby ho sám zničil pořádně, až bude lepší příležitost..

Ne... musí ho zničit hned. Už jsou tak blízko.

Zemřou.

Tak ať.

Voldemorta vezmou sebou.

Odtrhl oči od černajícího šálku a podíval se na Luciuse. Po začouzených tvářích mu tekly slzy, které za sebou nechávaly bílé cestičky.

Oni tady zemřou...

Bože.

Co to udělal?

"Luciusi, poslouchej mé."

Dál zíral do ohně.

"Luciusi."

Nic.

Harry polkl. Tohle byl konec.

Podíval se na šálek. Už byl celý černý. Zničený.

Aspoň něco. Ale oheň už byl všude kolem nich. Ke vchodu se nedostanou. Bylo to peklo, které stálo kolem nich a chňapalo po nich a chtělo je dostat.

"Luciusi."

Vzal ho za bradu a otočil mu obličej k sobě. "Luciusi." Zamrkal a v jednu chvíli měl Harry pocit, že ho skutečně vidí.

"Dokážeš to zničit a dokážeš zložár ovládnout. Vím to."

Lucius odvrátil pohled a plameny se k nim ještě přiblížily.

"Zemřeme tu," varoval ho Harry.

"Tak ať," řekl a dál zíral do plamenů.

Harry se zoufale rozhlédl. Musí ho nějak probrat!

Chtěl mu zkusit říct, že to spolu zvládnou, že mu odpouští, že se k němu vrátí, protože třeba to by zabralo, když v tom se plameny začaly stahovat. Zvířata se zmenšovala, zklidňovala, lehala si do klubíček a mizela. Když byla pryč, Lucius sklonil hůlku a jedním ledabylým pohybem se Harrymu vykroutil, jako by si toho ani nevšiml. Zvedl nohu a rozdupl torzo zuhelnatělého šálku.

Harry se nadechl. Už teď se cítil líp. Lehčeji. Volněji. Ale pořád ho něco uvnitř bolelo. Jako by mu pořád něco chybělo.

Lucius se otočil a vydal se ke dveřím.

"Luciusi,-" začal Harry.

Zastavil se ale neotočil se. "Pane Pottere, věřím, že cestu ven najdete. Teď mě, prosím, omluvte." Nečekal na odpověď a odešel.

No... Harry se rozhlédl po začouzeném sklepení a zbytcích viteálu. To by bylo.