Anne si nebyla jistá co očekávat, její sny byly sužovány představami Williama, který vypadal nemocně a slabě s rudou kůží a krvavými výkřiky.

Ale její chlapec, její nejmladší, hezký a vzácný chlapec vypadal malý.

Jeho tmavé chomáče vlasů byly na hlavě stále stejné, až na malý krůpěj potu který se mu třpytil na čele a vypadal i přesto dobře.

,,Ach mé vlastní srdce," zašeptala Anne s úlevou a přitiskla si ho na hruď a on jen na ní zavrčel a jeho oči měly nemožný odstín modré.

,,Chyběla jsem ti, můj hezký chlapče?," zeptala se a vtiskla mu polibek na čelo.

 ,,Protože ty jsi mi chyběl," řekla a pak začal mírně plakat, což způsobilo to že ho Anne konejšivě houpala v náručí, když si broukala ukolébavku.

,,Máma je teď tady," říká láskyplně a přitom se na něj usmála.

 ,,Nikdy nic nezraní tebe ani ostatní sourozence, přísahám," řekla potichu a pak ho políbila na jeho tmavé vlásky. 

William se po jejich návratu do Pembroke rychle zotavil a brzy opět spal se svými bratry v jejich velkém dětském pokoji, protože jeho nemoc už dávno pominula.