Teprve když byla bombardována pohledem na jasně oblečený dvůr a samolibým pohled na Seymoura, uvědomila si Anne že král něco slaví.

Henry seděl na svém trůnu uprostřed místnosti se zářivým úsměvem na tváři, když poslouchal cokoliv co mu Thomas Seymour šeptal do ucha.

Anne byla příliš zahlcena starostmi a obavami o svého syna, než aby se starala o to zda se na ni Henry stále zlobí a mohl by ji zabít kdyby chtěl, dokud William nezemře.

,,Můj ubohý Williame", naříkala v duchu a její srdce plakalo.

,,Můj milý chlapče, potřebuje mě," naříkala si pro sebe a přitom se snažila vyhnout všem ostatním pohledům.

,,Prosím Bože, nech mě k němu jít a nechte ho žít," naříkalo její srdce a z očí se jí málem spustily slzy při myšlence na její nemocné narozené malé dítě.

Místnost ztichla, když se zastavila před schody které vedly k Jindřichovu trůnu a klečela před ním.

,,Marquess of Pembroke!" oznámil sluha a Anna měla po celou dobu hovoru skloněnou hlavu a pevně svírala dopis který stále držela ve své ruce.

,,Doufám že jste slyšeli tu skvělou zprávu, lady Marquessová," zavolal se král šťastně, i když v jeho tónu byl slabý náznak uspokojení.

,,Královna má dítě," dodal a Anna věděla jak jí to bolí.

,,To bolí," řekla si po chvíli tuhle krutou pravdu, protože ani by to nepopřela, ale neměla čas starat se o to jak se po té zprávě cítí a měla teď mnohem důležitější starosti.

,,William, William, William, William...," znělo jí v hlavě, protože teď myslela na svého malého syna.