Rozhlížela se po dvoře a všímala si různých známých i neznámých tváří, které měly všechny jedno společné a sice to že se vyhýbali se jejímu pohledu.

Byli tam Seymourovi a jejich spojenci, španělská a francouzská velvyslankyně a několik dalších dam, které se během její vlády shromáždily kolem dvora a pak tu byl vévoda z Norfolku, její strýc.

Na rozdíl od ostatních kteří byli příliš zaneprázdněni zíráním na krále a královnu a jejich „rodinu", on se díval do země, jako by věděl že ho pozoruje.

Anne snila o okamžiku kdy ho znovu uvidí a přemýšlela jestli ho bude nenávidět nebo jí bude ublíženo že se nevrhl na její obranu, když byla poprvé obviněna, ale teď zjistila že ano a všechny ty ostatní pohledy byly tak prázdné a neplatné, když se do nich pokoušela podívat.

 Neměla zájem ztrácet další čas s lidmi, kteří si to už nezasloužili.

,,Mami!," křikla Elizabeth a se šťastně rozplakala, jakmile hudba začala a přiblížila se k ní.

,,Lásko," odpověděla Ann a rychle se usmála na svou dceru a vtiskla jí polibek na tvář.

Elizabeth rychle upoutala Charlesovu pozornost a Anne to sledovala s pečlivým výrazem, jako vždy ostražitá, že by se někteří mohly chytit jejího vztahu s ním nebo šířili fámy, že je Elizabethin otec.

Charles na ni jen pohlédl a vypadalo to jako by jí četl myšlenky a tiše řekl Elizabeth něco co ji přimělo vrátit se na stranu svého otce, i když na její tváři zůstal úsměv.

Anne si dávala pozor aby na Elizabeth dohlížela, protože ji začalo přicházet a zdravit jen velmi málo lidí a jen velmi málo bylo těch, kteří to udělali rychle a náhle a na tváři se jím objevoval úsměv, aby na sebe neupozorňovaly.

Když byla Anne nakonec eskortována do jejích komnat, které byly vedle Elizabeth, málem se vyčerpaná zhroutila na postel.

Být tady bylo bolestivé a každý centimetr hradu jí připomínal dny kdy byla královnou a paranoiu a strach, které s tím přicházely.

,,Z větší části zůstala sama a preferovala to tak, i když doufala že to tak zůstane", pomyslela si Anne těsně předtím než usnula.