Anne zvedla oči a instinktivně na ně vyslala divoké pohledy které způsobily to že většina z nich z ní odvrátila jejich pohled.

Uklidněná se ještě jednou otočila dopředu a konečně zahlédla...

,,Ach," vzdychla si a její srdce se prudce rozbušilo.

,,Ach," vzdychla si znovu a její srdce ji při pohledu na Henryho strašně bolelo.

Cítila se jako by byla rozdělena na dvě části, protože část její jedné části chtěla při pohledu na něj křičet kvůli její nenávisti a hněvu vůči němu, ale další část jejího těla části prostě chtěla plakat.

,,Mohli jsme mít všechno", myslí si a bojuje s nutkáním poškrábat se na kůži svou náhlou frustrací.

Anne zahlédla vedle Henryho Janu a nemohla popřít že ji nesmírně pálilo to když ji viděla s korunou na hlavě. Ale když neměla v břiše zatím žádné dítě, tak nějaká její část hluboko uvnitř zašeptala.

,,Ticho", pomyslela si drsně.

,,Musíš myslet na Elizabeth," dodala si a pak se uklonila spolu s ní, jakmile se zastavili před králem, přičemž držela pohled sklopený k podlaze.

,,Vaše Veličenstvo," pronesla Anne aniž by vzhlédla od země, ačkoli to zoufale chtěla každým vláknem své bytosti a čekala na to až ji král nebo paní Seymour uzná.

Anne to velmi bolelo, být poslušná, ale věděla že její náhlé odpuštění možná nic nezmění, protože je na křehké půdě a pokud by naštvala Henryho nebo Janu, byla by poslána zpět do věže a sťata v okamžiku kdy by Elizabeth, George, Mark, Francis a William zůstali na světě sami.

 A to by nedovolila, nikdy, i kdyby měla políbit ruku nové královně a usmát se na ni.