Tam smích a výkřiky, Anne si živě pamatovala dvůr.

Pamatuje si že i když tam mohla být radost a smích, bylo to tam i občas jako bitevní pole, ale místo mečů a šípů tam byl šepot a řezavé úsměvy.

Charles pohne rukou aby se otřel o její a jen na zlomek vteřiny, ale je to i dost dlouho na to aby Anne na něj otočila hlavu a podívala se na něj, protože věděla že to nebyla rozhodně náhoda. Nemůže mu nahlas poděkovat a tak mu to jen ukáže očima, to jak je mu za všechno upřímně vděčná, ale hlavně za jeho vzájemnou podporu kterou jí nesmírně dává.

Dojdou na konec chodby a Anne nemá dostatek času na vydechnutí než se dveře otevřou, čímž je vystaví pohledu soudu a místnost při pohledu na ně okamžitě ztichne, protože napětí je tak silné že by jím nemohl proříznout nůž.

Anne drží hlavu vztyčenou a její oči se soustředí na přední část místnosti.

Nevidí Henryho ani Jane, ale stále tam hledí když postupují vpřed a v uších jí zní tlukot jejího srdce. Ve tváři si zachovává prázdný výraz a nedívá se na rozloučené davy, i když slyší jejich šepot.

Elizabeth sáhne po její ruce a teprve potom Anne otočí hlavu, aby se na ni podívala a na rtech se jí objevil malý povzbudivý úsměv.

Anne se postarala o to aby byla Elizabeth oblečená do nejlepšího a její dcera tak byla oblečena do nádherných zelených šatů, které zdůrazňovaly zarudlé kadeře které byly spuštěny, i když zástup na její hlavě zdobila zlatá čelenka.

Sama Anne byla oblečena v modrých šatech zdobených fialovými výšivkami a měla na sobě jednoduché šperky.

Elizabethiny oči byly nejisté pod vyčnívajícími pohledy a občasnými pohledy z davu.