Ať se Anne snaží sebevíc, její trpělivost s vévodou jí dochází.

I když se oba mohou navzájem nenávidět, měli vlastně podobné vlastnosti, protože Anne a Charles byli stejně tvrdohlaví a nenáviděli přiznání toho že se mýlili.

Krátké období klidu které se rozvinulo po scéně v knihovně pominulo když čtyřčatům byly 3 měsíce. Možná to bylo proto že vévoda byl v Pembroke zjevně nešťastný, nebo proto že ho tam Anne nechtěla, to nevěděla.

Věděla jen že si při každé příležitosti jdou po krku a nemohla už ani začít skrývat jejich nepřátelství před Elizabeth.

Jednou v noci když si vyměnili kousavá slova ve vnějších místnostech jejích komnat měla Anne konečně už všeho dost a neskutečně se na Brandona naštvala.

,,Pohrdám tebou!," řekla mu Anne bez obalu a propustila své dámy mávnutím zápěstí.

,,Stejně tak..!," odsekl Charles a tváře měl zrudlé hněvem a Anne jen unaveně vzdychla a prsty si hnětla čelo.

,,Můžeme se tedy alespoň pokusit udržet mír?," zeptala se ho vztekle a on jen kývl.

,,Dokud tu zůstanu...," dodal a ona na něj pohrdavě pohlédla.

,,Nikdy jsem tě nežádala abys sem přišel!," vyštěkla a její oči byly rozšířené vztekem, když udělala další krok k Brandonovi.

Jsou tak blízko u sebe že se jejich hrudě o sebe otírají, ale zdá se že si toho ani jeden z nich nevšiml, protože jsou až příliš zaneprázdněný pohledem jeden druhému do očí.

,,Nenávidím tě!," řekl jí Charles s tmavýma modrýma očima a ona po něm vrhla zlostný pohled.

,,Stejně tak," odsekla Anne a zopakovala jeho slova se vztekem.

A pak se něco změnilo, byl tam hněv to ano samozřejmě a tvrdohlavost a frustrace, ale je tu také i jiný druh napětí který z nenadání vychází také napovrch....

Do tváří se jí zalije ruměnec a žaludek se jí sevře očekáváním, jeho oči zablikají dolů k jejím rtům  jednou, dvakrát a pak, pak se to stane něco co ještě doposud nikdy nečekaly a oba se navzájem ocitnou svými rty v pevném polibku.