,,Král ti dovolil žít, samozřejmě ve vyhnanství. Zůstaneš na svých panstvích dokud budeš moct nebo pokud tě Jeho Veličenstvo nepovolá k soudu...," řekl a na srdce jí ale stále tlačila ještě jedna věc která jí ztěžovala dýchání.

,,Uzná Jeho Veličenstvo své syny?" zeptala se nakonec, neschopná už to déle snášet.

Nikdy se nepokusila napsat králi nebo mistru Cromwellovi aby se jich v této věci zeptala, ze strachu že ji buď okamžitě zapřou nebo že by vyprovokovala svého muže k zuřivosti která by ho přiměla popravit ji jakmile její malé děti opustí její lůno.

Její otázka vymaže z Brandonových očí veškerou měkkost když strnule odsekne.

„Jeho Veličenstvo mi nařídilo abych vám řekl že o této záležitosti rozhodne v den ročního výročí narození vašich synů, protože do té doby bude zřejmé zda jsou nebo nejsou jeho. Do té doby budou pod vaší péčí a ochranou a já tu zůstanu jako váš...," řekl a jeho hlas se náhle vzdaluje.

,,Jako můj opatrovník..," dokončí Anne chladně a v očích se jí blýskne.

,,To je vše, Vaše Milosti?," odsekne ještě a v žilách jí vře zuřivost.

,,Pokud tento rozhovor skončil, velmi bych si přála odejít," dodá a on na ní upře jen prázdný pohled.

,,Ano, protože jinak vidím že jsi hodně zaneprázdněná," odpověděl nakonec po chvíli Brandon a jeho oči opět trochu potemněli.

,,Que save-vous de la façon dont je passe mon temps?," řekl a Anne na něj vrhla jen dlouhý pohled.

,,Co víš o tom jak trávím čas?," vyštěkla a otočila se na podpatku a znovu vstoupila do dětského pokoje svých synu neschopná dál snášet jeho přítomnost.