Když Charles Brandon dorazil do Pembroke, uplynuly od Elizabethiných narozeniny dva měsíce.

Anne to šokuje do několika okamžiků ticha poté, co jí to bylo řečeno a s mírnou opatrností vzhledem k jejímu stavu její dámy pracují na tom aby vypadala reprezentativně.

Má na sobě své tmavé kadeře stažené do dlouhého jemného copu a bílou košili zdobenou modrým hábitem, který její pleti dodává zdravý lesk.

Elizabeth vede Charlese dovnitř a ještě nevnímá napětí.

,,Vaše Milosti," pozdraví Anne z místa kde ji její dámy opřely o čelo postele a schovává ruce pod přikrývky, aby mohla skrýt jak se její ruce sevřely v sevřené pěsti a nehty se jí zaryly do dlaní tak silně, že až tekla krev.

Elizabethin úsměv teď zmizel, když si všimla výrazu své matky a Anne byla příliš zaneprázdněná hleděním do vévodových očí než aby ji utěšila.

,,Dámy," přikázala a nikdy nepřerušila oční kontakt s Brandonem.

,,Vezměte lady Elizabeth na její lekce," dodala a všechny jí beze slova poslechnou a brzy jsou v místnosti jen oni dva.

,,Vidím že doktor nelhal o tvém stavu," je vše co říká a jeho výraz je pečlivě maskovaný a Anne si položí ochrannou ruku na břicho a její střeva se stahují do uzlů.

,,Proč tě sem poslal?," ptá se Anna, aniž by potřebovala objasnit kdo to byl.

Protože se ze všech sil snažila nemyslet na krále jak nejlépe mohla, protože kdykoli o něm slyšela zmínku nebo když na něj  jen pomyslela, bolestně ji bolelo srdce.