Už to bylo skoro měsíc co se vrátili domů a od soudu nepřišla žádná zpráva, stejně tak jako ani od Charlese.

Alžbětě se po vévodovi také stýskalo a skoro týden byla zarmoucená, když jí Anne řekla že Charles s největší pravděpodobností už nikdy nebude bydlet v Pembroke a po pravdě řečeno  Annu to také zarmoutilo a ještě snad i víc než si kdy myslela, ale nedovolila si aby ji takové emoce trápily.

Jejím cílem bylo zůstat u svých dětí.

 A všechna ostatní starost už byla odsunuta na vedlejší kolej, stejně tak jako probíhajícího soudu a netoužila po tom riskovat svůj život tím že se k němu ještě někdy vrátí, pokud to nebylo nezbytně nutné.

Neměla ponětí zda by král vůbec chtěl nebo nechtěl znovu vidět Elizabeth, protože Seymourova dívka měla dítě, nebo zda se pokusí přijet navštívit Pembroka, aby posoudil zda jsou chlapci jeho.

Navzdory svému odhodlání už nemyslet na Charlese si Anne v nejtemnějších hodinách noci, když ležela neklidná v posteli, přiznala že je osamělá, protože Charles jí opravdu nesmírně chyběl a co bylo důležitější, že se jí stýskalo po jeho společnosti, stejně tak jako po jejich společných chvílích plné vášně kdy dokázal neskutečnou slastí rozpálit její tělo.

Toužila po něm a kdykoliv jen zavřela oči třeba že na něj nemyslela, tak se jí objevil před očima a měla pocit jako by na svých rudých rtech stále cítila jeho polibky a jeho slastné vzlyky při jejich milování které pro ní byly doslova jak rajská hudba.