Anne slyší dav dřív než ho uvidí a i když neslyší co lidé říkají, ale i přesto jí z toho buší u srdce. Podívá se na šedou oblohu a její rty zdobí úsměv, když ucítí smítko vody na čele.

Anne jde vpřed, hlavu vztyčenou a široký úsměv.

Dav při pohledu na ni řve a Anne jde vpřed s peněženkou v ruce a začíná rozdávat pár mincí chudým.

,,Děkuji, Vaše Veličenstvo!," křičí někdo z davu a pak se přidají další.

,,Bůh vám žehnej madam!," křikne dalších pár lidí a Anne se k ním rychle otočí aby se na ně usmála.

,,Děvka!," vykřikne někdo a davem projde vilítěný hněv.

,,Kéž se Pán smiluje nad tvou duší!," řekne nějaký chudý mnich a Annu to nesmírně potěšilo, že bylo více přání pro její dobré zdraví než těch kteří jí přáli špatně.

Přesto se na všechny usmála a tvářila se laskavě a vděčně.

Odmlčela se když jí voda začala padat na hlavu silněji a rychleji, po chvíli se Anne hlasitě zasmála a temným mrakům zvrátila svou hlavu.

Dav ztichl když viděl jak se ve svém zmatení směje jako dítě a šťastná jako klisna.

,,Děkuji vám všem!," zavolala a rozzářila se na dav.

Netrvalo dlouho a byla bezpečně usazena ve svém kočáru a odjela do Pembroke, kde na ni měla čekat Elizabeth, její dcera a jen na okamžik se cítila zraněná z toho že ji její manžel nepřišel vyprovodit.

Žádat dítě v jejím lůně a ptát se jí na její nevinu.