Mlčky jsem se šoural naší ulicí, k mému domu už to nebylo daleko. V hlavě jsem měl tisíce myšlenek, ale neustále je narušoval tmavovlasý chlapec, který šel pár kroků za mnou a pobrukoval si nějakou veselou melodii.

„Takže, Tommy," tuhle slovní frázi řekl za poslední půl hodiny už nejmíň tucetkrát a já jsem nikdy neodpověděl na otázku, co následovala. „Jak dlouho už tu žiješ?" zeptal se a přeběhl vedle mě, aby mi viděl do tváře. Jen jsem se na něj neochotně podíval a pak upřel oči zase na chodník.

„Ale notak, chlape," povzdechl si a naznačil, jako by do mě boxoval. „Já se tě jenom snažím víc poznat, když z nás teď budou parťáci."

„A nebo prostě jen můžeme udělat ten projekt a pak dál dělat, že ani jeden z nás neexistuje," úšklíbl jsem se.

„A hele, ono to i mluví," zářivě se usmál, až mi to málem podlomilo kolena. „Ale proč hned ten pesimismus? Na ten projekt máme dva týdny. Ty si myslíš, že po dvou týdnech de facto společného sžití budeme moct dělat, že ten druhý neexistuje?"
Zamračil jsem se na něj a přemýšlel, co tou větou myslel.

„Na co narážíš?"

„Na nic," pokrčil ledabile rameny. „Jen podotýkám, že když spolu někdo stráví dva týdny v kuse v jedné místnosti, těžko zůstane jen u statusu 'vůbec nevím, že tu jsi', to je vše."
Chvíli jsem ho podezíravě pozoroval, ale nakonec nad tím jen pomyslně pokrčil rameny a vyštrachal klíče z batohu.

Při otevření vchodových dveří se rozezvonil zvoneček nad nimi, tak jako když vejdete do malého obchůdku. Máma vždy říká, že to člověku zvedne náladu, ať by bylo na světě sebevíc špatně. Přes rameno jsem se podíval na Jonathana, jak se zakloněnou hlavou pomalu zavřel a znovu otevřel dveře, načež se široce usmál.

„To je dobrý," řekl a dveře zavřel. „Člověka to pokaždé rozesměje, co?"
Jen jsem se tiše uchechtl a pokračoval dál do domu.

„Ahoj, mami," řekl jsem a usmál se na ženu u kuchyňské linky s vždy dokonale učesanými zlatými vlasy ve světle růžových květovaných šatech zakrytými zástěrou.
Mamka se otočila a přeskočila pohledem ze mě na Jonathana.

„Ahoj, zlato," řekla a dala mi letmou pusu na tvář, přičemž pořád koukala po Jonathanovi.

„Tohle je Jonathan, děláme spolu projekt," pokynul jsem k němu rukou. Mamka se usmála a přihopkala k hnědovlasému chlapci, který už se na ni taky z dálky zářivě usmíval. Měl jsem pocit, že se pořád jen usmívá.
Krátce se představili a pak nám máma popřála hodně štěstí, vrazila Jonathanovi do rukou talíř se sušenkami a zmizela zase v kuchyni.

„Moc milá paní," řekl Jonathan s plnou pusou sušenek. Podíval jsem se na něj a sledoval, jak mu po bradě padají drobečky, ale radši jsem se rychle otočil a pokračoval nahoru po schodech, jinak by to mohlo dopadnout špatně. Když jsme zahnuli do úzké chodby s dveřmi po obou stranách, odněkud se vyřítila holčička menšího vzrůstu s letadlem v ruce a proběhla kolem nás.

„Nazdar, Tome!" zavolala mezi bzučivými zvuky napodobující letadlo. Postřapatil jsem jí hnědé kudrnaté vlasy a nechal ji dál letět letadlem ze schodů. S úsměvem jsem došel k posledním dveřím v chodbě a chytil kliku. Naposledy jsem se otočil na Jonathana, jako bych se chtěl ujistit, že tam pořád je, protože podivuhodně dlouho mlčel, a pak s povzdechnutím vešel do svého pokoje.
Jonathan za sebou nohou zakopl dveře a zaujatě se rozhlédl kolem.
„Páni," řekl opět s plnou pusou. Musel jsem se usmát, když jsem si všiml, že už byla půlka talíře se sušenkami prázdná. „Máš tu uklizeno."

Zamyšleně jsem se zamračil. „A?"

Pokrčil rameny. „Už jsi někdy byl v uklizeném klučičím pokoji? Jsi podezřelej."

Vytřeštil jsem oči. „Podezřelý z čeho?"
Na to už neodpověděl. Vlastně mě nejspíš ani neslyšel, jen si obhlížel můj pokoj, což mě krajně znepokojovalo.

„Takže," začal jsem tentokrát, snad poprvé, já. „Na co chceš ten projekt dělat?"

Jonathan pokrčil rameny. „Ty budeš z nás dvou ten chytrý. Něco vymysli, já se rád připojím," koutkem oka se na mě podíval a ukousl půlku další sušenky. Už jich na talíři moc nezbývalo.

Naklonil jsem se k batohu a vytáhl učebnici občanské výuky. Začal jsem listovat jejími stránkami.
„Co třeba globální oteplování?"

„Eeh, moc ohrané," zahučel a prohlížel si fotky, co jsem měl na poličce nad stolem.

„Tak co kácení deštných pralesů?"

„Pf, ne."

„Proč ne?"

„Nudné," řekl prostě a dál se věnoval soukromé exkurzi.

„Nudné?" opáčil jsem skoro dotčeně. „Je to jeden z největších globálních problémů. Mělo by se o tom mluvit."

„Jo,"ušklíbl se. „Nemusíš se bát, určitě o tom bude mluvit dalších pět našich spolužáků.

„Tak něco vyber ty, když moje se ti nelíbí," podal jsem mu učebnici a založil si ruce na hrudi. Jonathan s vydechnutím skočil na postel vedle mě a opřel se vzadu o zeď. Chvíli se soustředěným výrazem listoval, než učebnici zavřel a podal mi ji.

„Strana 93."

Aniž bych z něj spustil oči, vzal jsem si učebnici a nalistovala danou stranu. Jakmile jsem viděl nadpis, zavřel jsem oči a nechápavě zavrtěl hlavou.
„A proč zrovna tohle?"

„Je to originální. Nikdo na to nebude chtít projekt dělat."

„Naprosto je chápu," horlivě jsem přikývl.

„Ale notak, Tommy," naklonil se ke mně nebezpečně blízko. „Za tohle máme jedničku jistou!"

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. „Nemám tě rád."

Jonathan se se spokojeným úsměvem znovu opřel o zeď. „Ale máš. Jen to ještě nevíš."

.//Tušíte, co za téma nakonec Jonathan vybral? Řekla bych, že ano :D A kdo si zamiloval sušenky stejně, jako já? :D

ElenWh❤