Týden do Jonathanova odletu ubíhal rychleji, než jsme si mysleli. Strávili jsme spolu doslova každou minutu, ale s ubývajícími dny bylo mezi námi cítit napětí a nálada pomalu klesala.

,,Kdy zítra odlétáte?" Zeptal jsem se spíš abych vyplnil nepříjemné ticho mezi námi.
Tahle scéna byla jako vytržená z filmu. Seděli jsme vedle sebe na lavičce na vyhlídce za městem, slunce pomalu zapadalo, což dodávalo padajícím sněhovým vločkám oranžová odstín. Byli jsme na sobě co nejvíc natisklí, abychom se alespoň trochu zahřáli, ale nijak moc to nepomáhalo.

,,V deset ráno," řekl Jon tiše, aniž by zvedl oči od země. Podíval jsem se na něj. Měl polovinu obličeje zabořenou do šály a pletenou čepici staženou až těsně nad oči. Přesto měl tváře červené mrazem a všiml jsem si, jak se celý jemně klepe.
Natáhl jsem se k němu a chytil jeho ruce. Ani jeden z nás neměl rukavice, takže jsme měli ruce zkřehlé a červené, ale i tak je Jon okamžitě pevně stiskl, jako by byly poslední stéblo trávy držící ho nad hladinou. Za chvíli už se mi schoulil v náručí. Opřel jsem se tváří o jeho hlavu a zatnul zuby, abych zahnal slzy.

,,Proč zrovna my, Tommy?" zeptal se do ticha večerní krajiny Jonathan.

Povzdechl jsem si. ,,Já nevím." Opravdu jsem na jeho otázku neznal odpověď. V hlavě mi zněla slova mojí mámy, že za chvíli skončíme školu a na vysokou můžeme jít spolu. Stačí si rok a půl počkat. To je přece na střední jen chvilka, ne? Doteď mi střední utíkala jako mrknutím oka.
Ale to jsi na nic nečekal, Thomasi, ozval se hlas v mojí hlavě. Tehdy jsi životem jen procházel.

Ten hlas měl pravdu. Předtím měl můj život jakési měřítko, kterým jsem se snažil řídit - střední, vysoká, práce, domov, možná rodina. Dokonalý stereotyp, ve kterém se nemělo co pokazit. Ale to jsem nepočítal s tím, že by se objevil někdo jako Jonathan. Znělo mi to v hlavě tolikrát, že mi to už přišlo jako odrbané klišé, ale bylo to tak. Jonathan obrátil můj život úplně naruby. Změnil stereotyp v nekonečné dobrodružství. Začal jsem život konečně žít. Rozbil tu skleněnou zeď, za kterou jsem se celé roky schovával, a donutil mě se dívat na svět takový, jaký je, aniž by mi to ublížilo. Naučil mě se znovu smát, hledat krásu v maličkostech. Ukázal mi, jak být šťastný.

A teď je to všechno jako kostky domina.

,,Efekt motýlích křídel," řekl jsem.

Jon prudce zvedl hlavu. ,,Cože?"

,,Efekt motýlích křídel," zopakoval jsem. ,,Když na jedné straně světa motýl mávne křídly, na druhé stran světa tím může způsobit hurikán."

Podle výrazu v Jonově obličeji jsem usoudil, že pochopil a začal přemýšlet, kam tím mířím. ,,Kdyby před několika generacemi nějaký můj předek nezaložil ten obchod.."

,,Tvůj děda by teď nešel do důchodu a nikam byste teď nejeli," dokončil jsem. ,,Mohli bychom být spolu."

,,A nebo taky ne," řekl Jon. ,,Nebýt toho obchodu, mamka by pravděpodobně nikdy nepotkala tátu. Nikdy bych se nenarodil."

Nakrčil jsem obočí. ,,Tak je to asi náš osud."

Jonathan už pomalu zase skláněl hlavu, než se prudce narovnal. ,,Ale svůj osud přeci můžeš změnit!" vyskočil z lavičky a tahal mě za ruce do stoje. ,,Utečeme. Někam daleko, kde nás nikdo nenajde. A budeme spolu moct být už navěky."

S úsměvem jsem k němu přistoupil a přitáhl si ho k sobě. Políbil jsem ho přes čepici na čelo a povzdechl si. ,,Kéž by to bylo tak jednoduché, Jonny."

Zvedl ke mně uslzené oči. ,,Vždyť je." Než jsem stihl cokoliv říct, opět sklonil hlavu do mého náručí.

Slunce už téměř zmizelo za bílými kopci a oblohu namísto něj začaly osvěcovat hvězdy.

,,Měli bychom se vrátit," řekl jsem. Nevěděl jsem, kolik času už uplynulo, co jsme v objetí stáli obestření tichem. Myšlenky mi hlavou proudily jedna za druhou a díky nim jako by čas neexistoval. Měl jsem pocit, jako bychom se pomalu točili v nekonečné spirále, ztráceli se v černé díře, oběti nekonečna. Ale kam to nekonečno vede? Co je na jeho konci?

Došli jsme k Jonovu domu a tiše vešli dovnitř. Jeho rodiče seděli v kuchyni. Pozdravili jsme se jen letmými smutnými úsměvy, než jsme se s Jonem ztratili u něj v pokoji.
Rozhlédl jsem se kolem. Všechny věci už byly opět zabalené v krabicích. Zůstal už jen nábytek v podobě stolu a matrace a klavír, přes který bylo přehozené bílé prostěradlo.

,,Musím ho tu nechat," řekl Jon, když si všiml, na co koukám. ,,Sotva jsem si na něm zahrál."
Jen jsem přikývl a dál na klavír koukal, než se mi kolem pasu omotaly ruce a Jonathan se ke mně ze zadu přitiskl. Hlavu měl stěží nad mými lopatkami.
Zhluboka jsem se nadechl a otočil se k němu čelem. Zvedl ke mně oči, ale nic neřekl.

,,A co si zahrát teď?'' Usmál jsem se. Zaraženě nakrčil obočí, než se zeširoka usmál a už běžel ke klavíru. Stolička u něj byla dost velká, bychom se na ni vlezli oba dva. Jon nadzvedl mou nohu a přehodil ji přes tu svou, aby dosáhl oběma chodidly na klapky, a s tichým odkašlaním rozprostřel prsty po klávesách. Pak se zarazil a povzdechl si.

,,Nevím ale co zahrát."

,,Cokoliv," řekl jsem a položil si hlavu na jeho rameno.

Znovu se z hluboká nadechl a chcili přemýšlel. ,,Tak jo."

Pokojem se začaly pomalu rozléhat vysoké tóny. Byly klidné, v pravidelných rozestupech, pak začaly pomalu zrychlovat a nabirat na intenzitě. Po chvíli opakování jedné melodie začali Jonathanovy prsty zběsilě běhat sem a tam a následovala je nádherná hudba, která mě donutila zadržet dech a zavřít oči, abych si ji mohl ještě víc vychutnat.
Pak se tóny zase zpomalily a ztišily, což signalizovalo konec. Pomalu jsem otevřel oči ve chvíli, kdy hudba ještě jednou zopakovala posledních pár not, než utichla úplně.
Jonathan počkal, než i úplně poslední hlas klavíru dozní, než spustil ruce do klína a otočil ke mně hlavu.

,,Znáš ji?" Zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou, načež Jon pokračoval: ,,River flows in you. Moje oblíbená."

,,Je nádherná," řekl jsem potichu.
Nezvedl jsem hlavu z Jonova ramene, dokud mě nechytil za tvář a nepolíbil na čelo. Nedělal to moc často, jelikož na mou hlavu sotva dosáhl. Ale pokud měl příležitost, nebylo ho možné zastavit. Proto jsem dostal ještě jednu pusu, když jsem zvedl hlavu a opřel se mu o rameno jen hlavou.
Vzpomněl jsem si na jeden z mnoha dnů, kdy jsme šli s Jonathanem ze školy a on si tiše broukal nějakou veselou melodii.
Usmál jsem se nad tou vzpomínkou a se zavřenýma očima začal broukat melodii oné klavírní skladby, co před chvílí Jon hrál.
Chvíli mi trvalo, než jsem trefil alespoň podobný rytmus, ale hned na to Jonathan poznal a tiše se zasmál. Jeho hřejivé dlaně mě za chytily za tváře a zvedly mi hlavu. Otevřel jsem oči a zahleděl se do těch jeho. Měl jsem pocit, že pokaždé, když se do nich podívám, mají naprosto jinou barvu. Dnes večer se v nich mísily paprsky světlé a oříškové hnědé se zeleným kruhem kolem zorničky a tmavým po okraji duhovky.
Přesunul jsem pohled k jeho rtům a chtěl ho políbit ve stejnou chvíli, kdy promluvil. A jeho slova zapadla jako dva dílky skládačky do sebe spolu se všemi mými myšlenkami a pocity.

,,Jsi moje melodie, Tommy."

***

Když jsem se ráno probudil, první, co jsem cítil, byla nesnesitelná křeč v břiše doprovázená strachem. Pevně jsem sevřel víčka. Nechtěl jsem být vzhůru. Jestli otevřu oči, dnešek bude oficiálně dnešek. Den, kdy on odjede. Den, kdy přijdu o Jonathana.
Sevřel jsem ruce v pěst. Bolest byla čím dál horší.

,,Tommy?" Zachraptěl hlas vedle mě. Rychle jsem zavrtěl hlavou a přikryl si hlavu peřinou. Jonathan ji ze mě však stejně po chvíli stáhl. Zato mě omotaly jeho ruce a přitiskly si mě k horoucí nahé kůži. Pomalu mě hladil do vlasech a tiše šeptal chlácholivá slova, sotva jsem je slyšel.

Trhavě jsem se nadechl, snaživ se zadržet pláč a položil jsem otázku, na kterou jsem vlastně nechtěl znát odpověď: ,,Už je ráno?"

,,Ne," řekl Jon. Okamžitě jsembez přemýšlení otevřel oči a zvedlk němu hlavu. Měl pravdu. Kolem nad panovala ještě naprostá tma. ,,Asi jsi měl špatný sen, proto ses vzbudil."

,,A proč jsi vzhůru ty?" Zeptal jsem se. Odpovědi jsem se však nedočkal. ,,Jone?"

Povzdechl si. ,,Ještě jsem ani neusnul."

Mé oči už si pomalu přivykly tmě, tudíž jsem viděl, jak se Jonathan mračí.
Posunul jsem se tak, abych byli oblyčeji ve stejné výšce, a opřel si čelo o to jeho.
,,Trápí nás to oba."

Jon si tiše povzdechl. ,,Z jedné strany bych chtěl, aby už to bylo všechno za námi. Ale z té druhé.."
Větu nedokončil, za to ke mně zvedl oči a pocity v nich obsažené dokonale nahradily všechna slova, která by mohl říct.

,,Pořád čekám, kdy mi řekneš, že je to celé vtip," ušklíbl jsem se. ,,Nebo že se stane něco, díky čemuž nebudete moc odletět."

,,Prosím o to všechny bohy na téhle proklaté planetě," sykl Jonathan. ,,Ale nikdo mě neposlouchá."

,,Asi jsme udělali něco špatně," řekl jsem. ,,A oni nás teď trestají osudem."

,,Pořád ho můžeme změnit," prohlásil okamžitě stejně jako večer na vyhlídce.

Povzdechl jsem si. ,,Nemůžeme utéct."

,,Proč ne?" Naléhal Jon.

,,Protože nejsme sami, Jone," řekl jsem. ,,Máme rodiny, pro které tu musíme být. Věř mi, na útěky z domu jsem expert."

Jon se zklamaně schoulil do klubíčka. ,,Tohle není fér. Nikomu jsme nic neudělali."

,,Půl roku," řekl jsem. ,,Půl roku a pak můžeme být celé léto spolu."

,,Nechci s tebou být jen v létě," namítal Jon hlasem malého uraženého dítěte.

,,Lepší něco než nic," pokrčil jsem rameny. ,,To jsi mě naučil ty."
Jon mě zpražil pohledem. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak se během toho týdne naše vlastnosti prohodily. Já jsem se snažil udržet si naději, zatím co Jonathan zůstával uvězněný v kruté realitě. Ale teď jsem tu víru pomalu ztrácel i já.

Jon se natáhl za naše hlavy a za chvíli jeho obličej ozářilo světlo telefonu. ,,Už jsou čtyři."

,,Zvládneš ještě usnout?" zeptal jsem se.

,,A ty snad ano?" nadzvedl obočí.

Současně jsme se posadili a v tichosti zbylý čas seděli v potemnělé místnosti s vědomím, že za chvíli už všechno skončí.

Nakonec jsem se rozhodla rozdělit epilog na jednu kapitolu a epilog, protože jinak by to bylo fakt dlouhý a já už nemám čas :D Ale tím lépe pro vás, ne?

Modlete se, ať mám na dovolené wifinu a možná se dočkáte konce dřív jak za týden ;)

Vaše Elen

PS: Nestihla jsem udělat korekturu, tak snad tu není moc chyb. Později je opravím.