Thomas

Bylo právě na čase, když jsme s mámou vyšli z domu do mrazivého prosincového večera. Za chvíli jsme měli být u Wilsonových na večeři.
V kapse jsem měl pečlivě složený papír a na něm napsanou krátkou píseň pro Jona. Byla to první píseň, co jsem napsal do bloku od něj a věděl jsem, že to pozná. Když jsem si totiž později blok prolistovat, zjistil jsem, že Jon vlastnoručně na každý list do dolního rohu dokreslil malé srdíčko. A to bylo i na vytrženém papíře s písní.

,,Ani jsi mi neřekl, jak se Jonovi líbil dárek?" Zeptala se velmi příhodně máma.

Usmál jsem se a pokrčil rameny. ,,Asi hodně."

,,Asi?" Řekla poněkud dotčeně a donutila mě se na ni podívat. ,,Co udělal po tom, co jsi mu to dal?"

,,Mami.." řekl jsem otráveně. ,,Nevím, jestli je vhodné, abych s tebou sdílel detaily svého vztahu."

,,Nechci detaily," bránila se. ,,Kdyby ano, dopadlo by to hůř. Ptala bych se tě, co děláte každou noc, kdy se k nám Jonathan tajně plýží."

Zrudnul jsem jak rajče a v duchu ji prosil, ať na mě přestane tak pobaveně zírat. Bylo mi jasné, že přesně o tohle jí šlo.
Odkašlal jsem si. ,,Lekl se, že ho žádám o ruku."

Máma chvíli zaraženě mlčela, než udiveně nadzvedla obočí. ,,Cože?"

Povzdechl jsem si. ,,Nechal jsem ho v té krabičce, cos mi na to dala. Říkal jsem ti, že je to špatný nápad."

Máma se však začala smát a nadšeně zatleskala, jako malé dítě. ,,Tak to je úžasný! Jak přesně to řekl?!"

Znovu jsem protočil očima a s odpovědí si dal pěkně na čas. ,,Řekl, že by to teď bylo na nic, protože by nevydržel čekat na svatbu tak dlouho."

Máma na mě s úžasem v očích koukala. ,,Děláš si srandu? Určitě si děláš srandu."

,,Ne," řekl jsem přidušeně kvůli úsměvu, který se dral na povrch mých rtů.

Máma konečně radostně vypískla. ,,To je ale úžasné, Tommy!"

,,Nikdo si nikoho brát nebude, mami. Je nám sedmnáct."

,,Ale je to jako by řekl ano!" Zatahala mě za ruku.

Vědom si této bezvýchodné situace jsem si jen povzdechl a přikývl. ,,Jo, mami. Je to jako by řekl ano."

Během naší debaty jsme se dostali až k nově postavenému domu na kraji města. Okny byl vevnitř vidět pohyb. Zhluboka jsem se nadechl a zazvonil.
Jonathan otevřel dřív, než jsem stihl svěsit ruku.

,,Ahoj!" Usmál se od ucha k uchu jako vždy. Všiml jsem si, že měl kolem krku stále uvázaný provázek s trsátkem. Jemně jsem se usmál a sklopil růžové tváře k zemi, zatím co Jon pozdravil i mámu a pozval nás dovnitř.
Překročil jsem práh tak opatrně, jakoby jejich dům byl z papíru. Měl jsem pocit, že ho v žádném případě nemohu poskvrnit.
Jon na mě s očekáváním hleděl, a tak jsem se k němu nahl a lehce ho políbil na měkké rty. Spokojeně se usmál a zavřel za námi dveře.
Máma ihned předala paní Wilsonové mísu cukroví, co slíbila, že přinese. Jonathan mě naprosto nepřekvapil, když se po ní hned vrhl. Rozzářil se jako malé dítě, když viděl, co se skrývá pod víkem mísy, a okamžitě začal mé mámě lichotit. Snažil jsem se nesmát moc nahlas a radši si prohlížel místnost.
Pokud se nic nezměnilo, měla být kuchyň zatím jediný dokončený pokoj v celém domě. Skvěla se čistotou a vonělo to tu po připravovaném jídle. Uprostřed místnosti byl velký dřevěný stůl ve tvaru kruhu a okolo něj rozestavěné židle stejného odstínu dřeva s květovaným polstrováním.
Sedl jsem si vedle mámy a Jon okamžitě zabral židli po mé levici. Usmál jsem se na něj a chytil ho za ruku. Pořád jsem myslel na štědrovečerní noc, kdy jsme si dávali dárky. Neuvěřitelně mě to hřálo u srdce a teplo se mi pomalu rozlévalo tělem až do konečků prstů propletených s těmi Jonathanovými. Cítil jsem se neuvěřitelné šťastný.

Jon byl první, který započal nějakou rozsáhlejší konverzaci. Bohužel nezvolil moc dobré téma. Na mámě bylo vidět, jak nepříjemné jí je bavit se o otci. Řekla však, že všechno proběhlo dobře a že se v klidu domluvili na dalších podmínkách péče. Neměl jsem potřebu všem říkat, že to není pravda a ve skutečnosti to k soudu nezašlo jen díky otcovu právníkovi, kteří ho včas uklidnil a navrhnul přijatelné podmínky pro obě zúčastněné strany.

Hned, jakmile to bylo možné, odvedla máma řeč jinam. ,,A jak pokračuje stavba domu?"
V tu chvíli mi Jon silně stiskl ruku. Podíval jsem se na něj. Oči měl vykulené a koukal celý strnulý někam do prázdna.

,,Docela dobře," odpověděl pan Wilson a rozhlédl se při tom kolem. ,,Už by chybělo jen vybavit místnosti. Ale asi to necháme až se -"

,,Tati," řekl najednou Jon. Byl celý napjatý a na otázku svého táty o co jde jen zavrtěl hlavou.

,,Co se děje?" Natočil jsem se k němu. Jonathan prudce pustil mou ruku a schoval si obličej do dlaní. Začal se celý třást a nereagoval na žádná oslovení či podněty ze strany jeho rodičů, jako by je vůbec nevnímal.
Opatrně jsem se natáhl a položil mu ruku na záda, načež sebou trochu cukl.

,,Jone," šeptl jsem. Konečně zvedl hlavu. Oči měl najednou celé napuchlé, jako kdyby brečel. Chvíli roztěkaně koukal kolem sebe, než sklonil hlavu.

,,Musím ti něco říct," řekl třesoucím se hlasem a rychle vstal od stolu. Neváhal jsem ani chvíli a běžel za ním ven z domu.
Zavřel jsem za námi vchodové dveře a sledoval Jona, jak pomalu jde k okraji chodníku. Zastavil se až těsně před silnicí s pohledem upřeným na oblohu, na níž se už objevovaly první hvězdy. Byla zima a mráz mě štípal do holých paží, ale na to jsem v tuhle chvíli ani nepomyslel.

,,Jone.." znělo to víc vyděšeně, než jsem chtěl. Ale bylo to tak, byl jsem vyděšený. Nikdy jsem Jonathana takového neviděl. Vždycky byl veselý a usměvavý a pokud na něj šly špatné myšlenky, dokázal je udržet na uzdě. Ale posledních pár týdnů to bylo jinak. Smál se mnohem méně, nezpíval si a několikrát mě v noci vzbudil jeho tichý pláč. Pokaždé jsem si ho přitáhl do silného objetí, ve kterém pak po chvíli usnul, a ráno už se o tom ani jeden z nás nebavil. Jednou jsem se ho na to zeptal, ale řekl, že si to nepamatuje a odvedl řeč jinam.

,,Asi se děje něco špatného, co?" Řekl jsem, když jsem došel až vedle něj. ,,Něco, co se mi nebude líbit."
Ta slova ho zřejmě donutila se na mě konečně podívat. Oči jsem stále upíral na oblohu, ale postřehl jsem, jak se mu obličej během chvíle zkroutil od breku.

,,Všechno se to posralo, Tommy."
Cítil jsem, jak se mi okamžitě zrychlil tep. Věděl jsem, že pokud i Jonathan Wilson ztratil naději, nečeká nás nic dobrého.
Zatnul jsem zuby a pokusil se usmát, třebas se mi ho podaří alespoň trochu uklidnit.

,,Tak strašné to určitě není." Řekl jsem poté, co jsem si Jona přitáhl do objetí.

On ho však neopětoval a téměř neslyšně zamumlal: ,,Ale je."

Zmateně jsem ho od sebe odtáhl a zíral na něj. Nevěděl jsem, co na to říct, jen jsem čekal, až bude pokračovat.

Podíval se na mě očima plnýma slz. Hlas se mu stále třásl, když promluvil.
,,Stěhujeme se, Tommy. Za týden."

V afektu šoku jsem Jona pustil a o pár kroků ustoupil. Nebyl jsem se schopný nadechnout.
Jon už dále nezadržoval pláč, rukou si překrýval ústa a hleděl do země.

,,S - Stěhujete?" Selhal mi hlas.
Přikývl a ve stejnou chvíli jako by se pod ním podlomila kolena dosedl na obrubník. Za chvíli jsme tam seděli oba a v tichosti hleděli před sebe dobrých pár minut.

Jako první jsem prolomil ticho já. ,,Jak dlouhou už to víš?"

Povzdechl si a s odpovědí si dal na čas. ,,Někdy od listopadu."

Semkl jsem rty a přikývl. ,,Kam jedete?"
Když neodpovídal, otočil jsem se na něj. Pevně svíral víčka a tváře měl celé smáčené od slz. Přisunul jsem se k němu blíž a chytil jeho ruce do svých.
Otevřel oči s popotáhl. Až pak ke mně zvedl pohled.

,,Zpátky domů," řekl tiše. ,,Na Nový Zéland."

Srdce mi dnes už podruhé vynechalo úder. ,,Kam že?" Vykoktal jsem ze sebe.

,,Můj děda, mámin táta, tam má malý obchůdek. Je to takové rodinné dědictví. No a děda už chce do důchodu, takže po něm stánek musí někdo převzít."

Cítil jsem, jak se začínám třást. Nechtěl jsem to dát najevo kvůli Jonovi, ale prozradila mě první slza, která spadla přímo na naše propletené ruce.
Za chvíli jsem se ocitl v Jonově náručí. Byla to pomoc pro nás oba, nejen proto, že jsme se třásli zimou.

Tiskli jsme se k sobě na prochladlém chodníku a navzájem si smáčeli ramena slzami tak dlouho, že pro nás přišli rodiče a donutili nás jít dovnitř. Bezeslova nás zavedli do jedné místnosti. Místo postele zde zatím byla jen matrace s neustlanými peřinami, oblečení bylo poházené různě v krabicích nebo po židli, což byl spolu se stolem jediný nábytek v pokoji. Vedle něj stála ve stojanu kytara a v druhém rohu krásný tmavě modrý klavír. Bylo mi hned jasné, že je to Jonathanův pokoj.
Paní Wilsonová nás oba zároveň objala a pak se z pokoje všichni tři rychle vytratili.

Měl jsem pocit, že nohy už mě dlouho neudrží, tudíž jsem bezmyšlenkovitě padl na kraj matrace a vzápětí na to i Jonathan. Mlčeli jsme. Ze začátku mi to vůbec nevadilo, ticho uklidňovalo divoké myšlenky v mé hlavě. Ale po čase mi to začalo neuvěřitelně lézt na nervy.

Odkašlal jsem si a zaklepal na zeď vedle sebe. ,,Konečně máš vlastní zeď."

Jon se zasmál, spíš ale smutně než vesele. ,,Jo. Můžu si dělat kraválu kolik chci." Tím by naše konverzace pravděpodobně zase na nějakou chvíli skončila, kdyby za chvíli nepokračoval. ,,Strašně mě to mrzí, Tommy."

Podíval jsem se na něj a jemně se usmál. ,,Ty přece nemůžeš za to, že tvůj dědeček -"

,,To nemyslím," přerušil mě. ,,Že jsem ti to neřekl. Chtěl jsem, vážně moc. Bylo to.." povzdechl si a s jemným úsměvem se ke mně otočil. ,,Vypadal jsi poslední dobou tak strašně šťastný. Nechtěl jsem to tímhle zničit."

Otočil jsem se k němu úplně a znovu si přitáhl jeho ruce na klín. Než jsem však stihl cokoliv říct, padl mi Jon kolem krku.
Položil mi hlavu na rameno, jednou ruku mi položil na hrudník a druhou propletl s mými prsty. Já se opřel o zeď, která ještě nedávno byla dekou, volnou rukou Jona jemně hladil po vlasech a dal mu dlouhou pusu na čelo.
,,Však mi to nějak zvládneme. I kdybys byl na míle daleko."

Zvedl hlavu a podíval se na mě. ,,Ale já budu na míle daleko," poznamenal.

Pokrčil jsem rameny. ,,Můžeme to brát jako zkoušku našeho vztahu."

,,Já nic zkoušet nechci," zamumlal nesrozumitelně, jak svou tvář silně tiskl ke mně. ,,Miluju tě tak jako tak, nepotřebuju to nijak testovat. A už vůbec ne z Nového Zélandu."

,,A nešlo by, že bys zůstal tady?"

,,Ne," řekl hned. ,,Minimálně ne dokud nebudu dospělý. Už jsem se rodičů ptal."

,,Tak tě moje máma adoptuje. A pak tu můžeš zůstat. A až budeš dospělý, mohou si tě rodiče zase odadoptovat zpátky, ale ty už tady zůstaneš."
Jon zvedl hlavu a po dlouhé době se pořádně usmál. Pak natáhl krk a políbil mě. Jako bych ten polibek vnímal každým centimetrem svého těla, ne jen rty. Jako by byl poslední. Což skoro i byl. Minimálně jeden z posledních.

Najednou se Jonathan prudce odtáhl a se zamýšleným výrazem koukal někam za mě. ,,A co kdybychom to udělali naopak?"

,,Jak naopak?" Nakrčil jsem obočí.

Jon se rychle zvedl do sedu a stiskl mi stehno. V očích mu tančily jiskry. ,,Že ty bys šel s námi, na Nový Zéland."

Prvně jsem na něj jen udiveně vyvalil oči, až pak se zaposlouchal do hlasů v kuchyni. Střelil jsem pohledem po Jonovi. ,,Rodiče."
Oba dva jsme okamžitě vyskočili z matrace, div jsme se jeden o druhého nepřerazili, a zároveň se protlačili dveřmi až do chodby, kde už Jonovi rodiče vyprovázeli mou mámu.

,,Mami, počkej!" Zavolal jsem, čímž jsem dospěláky trochu vyděsil. Všichni tři tázavě zvedli obočí. Jon mě s otázkou předběhl.

,,Když nemůžu já zůstat tady, co kdyby Tommy jel s námi?" Vychrlil rychle, čímž rodiče udivil ještě víc.

,,Jonathane, co to zase vymýšlíš?" Zeptala se ho paní Wilsonová.

,,Mami?" otočil jsem se s nadějí v hlase na svého přítomného rodiče.

Máma párkrát naprázdno otevřela pusu a pokrčila rameny, než odpověděla. ,,Thomasi, to je.. Je to Nový Zéland. Kdyby to bylo kdekoliv blíž, neváhala bych, ale.."
Poznala, že nemá cenu větu dokončovat. Zůstali jsme s Jonem stát jako opaření každý opřený na jedné straně futer a hleděli jsme do země. Špičky našich nohou se jemně dotýkaly a měl jsem z nějakého důvodu pocit, jako by to byl poslední náznak Jonathana a Thomase, jak jsme je znali. Teď se všechno změní. Každý budeme na své půlce světa a pojit nás bude zřejmě jen internetová síť. Jak dlouho to může vydržet?

,,Kluci," řekla máma a popošla k nám. Oba nás objala kolem ramen a přitáhla blíž k sobě. ,,Na světě není nikdo, kdo vám to přeje víc než já, to mi věřte. A strašně ráda bych tě pustila, Tome. Ale teď to nejde. Ale už vám zbývá jen půlrok školy. A letní prázdniny můžete celé strávit spolu, ne? A pak už jen rok, než stoprocentně půjdete na vysokou co nejblíž k sobě, ne - li na tu stejnou. A pak už můžete být jen a jen spolu. Na to si stojí počkat, ne?"
Oba dva jsme k ní zvedly oči. Smála se na nás od ucha k uchu, čímž nás oba přinutila se taky usmát. Dala nám každému pořádnou pusu na tvář a pak mi ještě pošeptala do ucha, že na mě počká až s obědem, než odešla domů.
Jonathanovi rodiče nám ani nic neříkali, jen s širokými úsměvy odešli někam do druhého patra.
Chvíli jsem za nimi koukal, abych se ujistil, že vážně odešli, než jsem se podíval na Jona, který už se na mě křenil od ucha k uchu a bez váhání mě políbil a zabouchl za námi dveře.

Budu vás ještě víc mučit a tady to utnu :D Tak už nás čeká jen epilog! Co myslíte, změní se ještě něco? Zůstanou Jonathan a Thomas spolu?

A kdo souhlasí s mým názorem, že paní Andersonová je největší #jommy shiper na světě? :D

Těším se na Vás za pár dní u uzavření (omg) Jsi moje melodie.

Vaše milující Elen