Jonathan

Bylo chvíli po desáté, když jsem došel před Tommyho dům. Nahlédl jsem oknem do kuchyně. Tommy seděl u stolu, jeho máma opřená o kuchyňskou linku a vypadalo to, že si povídají o něčem vážném.
Oba sebou vylekaně cukli, když jsem zaklepal na okno. Tom na mě chvíli zvláštně koukal, než se zvedl a šel otevřít.

,,Ahoj," pozdravil jsem z vesela.

,,Ahoj," řekl tiše a chtěl mi uhnout z cesty, ale zarazil se, když jsem ho krátce políbil. Nesměle se zasmál a chvíli koukal do země, než ustoupil ze dveří.

,,Dobrý," pozdravil jsem. Jako odpověď jsem dostal do rukou tác sušenek a polibek na obě tváře.

,,Ráda tě vidím," usmála se Tomova máma a odešla do vedlejší místnosti.

Svraštil jsem obočí. ,,Co to s váma dneska je?"

Tom sebou trhnul a otočil se na mě od schodů, kam už mezitím stihl dojít. ,,Nic," řekl ne příliš přesvědčivě a pokračoval nahoru. Následoval jsem ho přímo do Alexina pokoje.

Ta mi hned mezi dveřmi vpadla do náruče. ,,Tys přišel! Tys přišel!"

Zasmál jsem se. ,,No samozřejmě. Přece bych vás nemohl zklamat."
Koutkem oka jsem mrkl po Tomovi. Ten však nepřítomně zíral na druhou stranu místnosti. Něco se dělo. Byl smutný. Tedy, víc než obvykle. Normálně se smál alespoň ze zdvořilosti, ale dnes se mi ani nepodíval do očí.

Alex už mě honem tahala k hracímu koberci se vzorem silnic a budov. Když jsem byl menší, vždycky jsem takový taky chtěl. Jenže jsme vždy bydleli jen v pronájmu nebo prostě v karavanu. Proto jsem si následujících několik hodin v přítomnosti onoho koberce řádně užil.
Tommy celou dobu jen bezcílně jezdil autíčkem ze strany na stranu, na otázky buď nereagoval vůbec, nebo odpověděl jednoslovně.

Bylo něco po druhé hodině, když se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř nakoula zlatovlasá hlava Tomovi mámy.
,,Můžeš na chvilku, Tome?"
Ten se bezeslova postavil a odešel.
Chvíli jsem poslouchal, jestli se baví za dveřmi, ale když jsem slyšel kroky na schodišti, naklonil jsem se blíž k Alex.

,,Ty, Alex.." začal jsem nejistě. ,,Co je to dneska s Tomem?"

Alex zmateně zvedla hlavu a rozhlédla se po pokoji, jakoby ani nepostřehla, že Tommy odešel. Pak pokrčila rameny. ,,Nevím. Ráno byl ještě v pohodě. Jak jsme ti volali."

,,A stalo se něco od té doby?" Ptal jsem se dál.

Zase jen pokrčila rameny. ,,Asi nic. Jen jsme si chvíli povídali a pak šel k sobě do pokoje."

,,A o čem jste si povídali?"

Než stihla Alex odpovědět, Tom se vrátil. Oba jsme spolu vylekaně cukli a Tom si nás přejel pohledem, jako bychom provedli nějakou lumpárnu. Místo aby se na to však zeptal, jen si znovu v tichosti sedl.

,,Všechno v pohodě?" Zeptal jsem se ustaraně.
Chvíli na mě vyjeveně koukal, než jen v tichosti přikývl.

Povzdechl jsem si a vstal. ,,Už nic necítím. Úplně jsi mi odkrvila nohy, Alex. Nechceš si dát pauzu?"

Tommyho sestra na mě chvíli zklamaně koukala, než vyskočila. ,,Tak jo," proběhla kolem Toma a už pádila dolů do kuchyně. S Tomem jsme šli pomalu za ní, ale když jsme šli kolem jeho pokoje, strčil jsem do něj a zavřel za námi dveře.

Tom zůstal zmateně stát uprostřed místnosti. ,,Co je?"

,,Na to jsem se tě chtěl zeptat já," podotkl jsem, stále opřený o dveře. ,,Chováš se nějak divně."

,,Nic mi není, v pohodě," pohodil rameny.

,,Vážně?" Nadzvedl jsem obočí.

Znovu pokrčil rameny a zasmál se. ,,Jo, nic se neděje. Jen jsem v noci špatně spal, to je vše."

Chtěl mě odstrčit ode dveří a odejít, ale zastoupil jsem mu cestu. ,,Ale ráno jsi byl v pohodě."

,,Telefony hodně zkreslují," ušklíbl se a chtěl znovu odejít, ale nedovolil jsme to.

,,Tome," řekl jsem tiše. Poprvé za celý den se mi podíval do očí. Zhluboka jsem se nadechl. ,,Známe se už dost dlouho na to, abych poznal, když se něco děje."

,,Nic to není, Jone. Vážně," řekl a sklopil oči.

Poraženě jsem svěsil ruce. ,,Víš, když mi to neřekneš, nebudu ti moc pomoct."

,,Ale mně nic není, Jone!" Řekl netrpělivě.

,,Snad si nemyslíš, že ti to věřím?" Založil jsem si ruce v bok.
Naše oči se znovu střetly. A tehdy jsem to viděl. Tu bolest v nich. Jako by byla hmatatelná. Měl jsem pocit, jako by se z jeho očí vpila i do těch mých.
Než jsem to stihl zvážit, přitáhl jsem si ho k sobě a pevně ho objal. Jeho ruce chvíli bezvládně vysely mezi námi, než mi je omotal kolem pasu a přitiskl mě ještě kousek blíž. Zhluboka se nadechl a už jsem necítil, že by vydechl, jako by si chtěl nechat mou vůni v plicích navždy. Zato jsem cítil malý proužek vody, co mi stékal po krku. Pohladil jsem ho po zádech.

,,Od toho jsem tady, víš? Abys se mnou mohl mluvit. A můžeš mi říct všechno," Jen přikývl. Chvíli jsem čekal, než jsem ho sevřel trochu pevněji. ,,Takže až budeš chtít, můžeš mi to říct."
Znovu jen jemně přikývl.
Když nic neříkal, opatrně jsem udělal krok vpřed. Tommy se nechal vést pozpátku k jeho posteli. Opatrně jsem ho položil. Přišel mi najednou tak křehký. Schoulil se do klubíčka v mojí náruči. Přitiskl jsem ho k sobě.

,,Nic se přece neděje. Všechno bude zase dobrý, i když se to teď nezdá," šeptal jsem mu tiše do vlasů. ,,Neudělal jsi přece nic zlého."

,,A co když ano?" Řekl najednou.

Zmateně jsem se odtáhl. ,,Jak to myslíš?"

Otevřel zarudlé oči, ale nezvedl je ke mně. Koukal někam do prázdna, tak nějak nepřítomně. ,,Co když nejsem dobrý?"

Zmateně jsem vrtěl hlavou. ,,Co to povídáš?"

Popotáhl a utřel si slzy. ,,Co když nejsem dobrý? Co když vše, co dělám, je špatné?"

,,Tome," podíval jsem se na něj ustaraně. ,,Provedl si něco?"

Chvíli mlčel, než mírně přikývl. ,,Jo."

Odtáhl jsem se úplně, abych viděl jeho obličej. Byl jsem vážně zmatený. A z Tommyho obličeje jsem nedokázal vůbec nic poznat. Byl úplně prázdný. Ani bolest v jeho očích už jsem neviděl. Prostě jen tupě zíral před sebe, úplně bez emocí, bez náznaku pocitů.
,,Co se stalo, Tommy? Co jsi udělal?"

Chraplavě se nadechl. ,,Začal jsem k tobě něco cítit, Jone. Začal jsem tě milovat."

Vyděšeně jsem na něj hleděl. Najednou jsem ho popadl za tváře a jemně s ním zatřásl. ,,Co to povídáš, prosím tě?"

,,Nezasloužím si tě," šeptl.

Vyděšeně jsem mu zvedl obličej a donutil ho se mi podívat do očí. ,,O čem to proboha mluvíš?!"

Než jsem se nadál, Tom si stoupnul a nervózně párkrát přešel po pokoji. Zmateně jsem ho sledoval.

,,Prostě.." flustrovaně vydechl. Jako by nenacházel správná slova. ,,Asi jsme se spletli, víš?"

,,Jako v čem?" Nechápal jsem.

,,Ve všem!" Vykřikl. ,,V nás. Jsme jako rovnice, která nikdy nevyjde!"

,,Přestaň mluvit jako básník a řekni mi, o co tu sakra jde," popadl jsem ho na ramena. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vstal z postele. Žíly mi divoce tepaly návalem adrenalinu, který proudil ze strachu o chlapce přede mnou. Jeho slova mě vážně děsila.

Párkrát bezmocně vzdychl a rozhodil rukama, oči měl všude jinde, než na mně. Pak tiše řekl: ,,Měl bys jít."

V tichosti jsem na něj zíral. A on zíral do země. Nevěřil jsem, že to vážně řekl. Jakoby se mi zamotala hlava, nejistě jsem si sedl na kraj postele.
,,Děláš si srandu?"

Naše oči se na chvíli potkaly, ale hned je zase sklonil. Klesl na židli a složil si obličej do dlaní. ,,Prosím," šeptl.

Chvíli jsem na něj stále v údivu hleděl, než jsem se zvedl a popošel ke dveřím. Tam jsem však zaváhal a otočil se zpět na Thomase. Seděl opřený se zakloněnou, hleděl do stropu. Po tvářích se mu kutálely slzy.
,,Víš, Tommy," střelil po mně pohledem. Bezmocně jsem rozhodil rukama. ,,Nemusíš být pořád na všechno sám."
Bolestně zavřel oči. Zůstal jsem ještě chvíli stát u dveří a čekal, jestli něco řekne, ale po dlouhém tichu jsem vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Opřel jsem se o chladnou zeď a zhluboka se nadechl, abych ještě chvíli vydržel. Pak jsem se rozběhl dolů. Naneštěstí byla Thomasova máma v kuchyni.

,,Ty už jdeš?" Zeptala se. Trhnul jsem sebou. Cítil jsem, jak se začínám třást.

,,Jo," zalkl jsem se. V tu chvíli vyběhla z obýváku Alex. Ne, ne, ne...

,,Cože?" Zavolala smutně. ,,Ale říkal jsi, že si budeme ještě hrát!"

,,Já.." drmolil jsem. Nemohl jsem přijít na žádná slova. ,,Promiň, já.. Už musím jít, víš? Promiň."
Bez dalšího otálení jsem se otočil a vyběhl ze dveří. Po chvíli jsem cítil, jak mě studený vzduch štípe do vlhkých tváří.
Nevěděl jsem, co se děje. Stál jsem před jeho domem, zmateně se koukal kolem, ale obraz se mi pomalu rozostřoval. Chtěl jsem utíkat. Utíkat a už se nezastavit. Nohy jako by mi snad ale přirostly k chodníku. Nemohl jsem se hnout, byl jsem vyděšený a už jsem nekontrolovatelně plakal.
Co se to teď sakra stalo?

Nooo, tak jestli jste mi neublížili v minulé  kapitole, teď už to uděláte. Jdu se někam zabarikádovat. Mějte krásný zbytek neděle (paradox) :3

Elen♡

PS: Taky brečíte?