,,To je super," plácl se Jonathan do čela. ,,To tě nic jiného nenapadlo?!"

,,A co jsem tak asi měl říct?! Byl jsem strašně nervózní!" Máchl jsem rukou ve vzduchu, zatímco tu druhou držel Jon.

,,Cokoliv!" Vykřikl.
Na to už jsem neměl co říct. Měl pravdu. Byl jsem tak nervózní, když řekl, že to jeho rodiče vědí, že jsem nebyl schopný racionálně uvažovat. To je super bylo jediné, co mě napadlo. Nemohl jsem říct něco jako Ano, já jsem taky moc šťastný, nebo Jsem rád, že to takhle vnímáte. Ale ne, já řekl To je super, jako by mi na tom vůbec nezáleželo.

,,Vysvětlil jsem pak rodičům, že jsi docela nervák a že jsi byl nesvůj, protože jsi nevěděl, co na to řeknou. Ale i tak!" Taky rozčíleně máchl volnou rukou.

,,Taky jsi mě na to mohl předem připravit," poznamenal jsem.

Jon se ušklíbl. ,,Nechtěl jsem, abys byl nervózní."

Zasmál jsem se. ,,Tak to se ti určitě povedlo! Skvělý úsudek, Jone."

,,Děkuji ti," odpověděl polichoceně.
Došli jsme na křižovatku a Jon se opět vydal směrem k našemu domu. Zastavil jsem se, až to s Jonem cuklo.

,,Jone, zase jdeš špatně."

,,Nejdu," oznámil zmateně. Ukázal palcem za sebe. ,,Chci tě doprovodit domů."

Usmál jsem se. ,,To přece nemusíš."

Jon udělal dva houpavé kroky ke mně, pustil mou ruku a chytil mě kolem pasu. ,,Ale můžu, ne?"

Zasmál jsem se a hodil mu ruku kolem ramen. ,,Nebudu protestovat."
Společně jsme došli až k našim dveřím. Chvíli jsme jen tiše stáli naproti sobě, než se Jon postavil na špičky a dal mi rychlou pusu.

,,Co chceš dělat o víkendu? Nějaké plány?" Zeptal se.

,,Hm..." zamyšleně jsem se podíval na oblohu. Šedé mraky zakrývaly slunce už několik dní v kuse a začínala být zima. ,,Dneska se vrátí Alex, tak asi budu s ní. Jinak žádné plány nemám. Ty?"

,,Hm..." udělal stejný zamyšlený zvuk a také se podíval vzhůru. ,,Říkal jsem si, že se zeptám svého kluka, jestli nemá o víkendu čas, že bychom třeba spolu něco podnikli?"

,,A co bys tak chtěl podniknout?" Usmál jsem se a přitáhl si ho blíž.

,,To nevím," usmál se a položil ruce na mou hruď. ,,Můžeme třeba zajít do kina. Nebo na procházku. Nebo se třeba jen tak válet u něj doma a koukat na film."

,,To zní vážně dobře," pokýval jsem hlavou. ,,Myslím, že tvému klukovi bude jedno, co budete dělat. Hlavně, že budete spolu."

,,Tak já mu třeba zítra ráno zavolám a domluvíme se," s těmi slovy se ke mně přitiskl. Skousl jsem si ret a přikývl, zatímco jsem se k němu sklonil. V okamžik, kdy se moje rty otřely o jeho, se však za námi ozvala rána, jak někdo zabouchl dveře od auta. Oba dva jsme sebou cukli. Honem jsem se otočil k silnici. Přísahám bohu, že v ten okamžik se mi zastavilo srdce.

,,Jone!" Zavolala Alex a rozběhla se. Jon byl připraven a klekl si, aby ji chytil do náruče.

,,Nazdar, prcku," zasmál se, když mu má sestra padla kolem krku.

,,Ty jdeš k nám?" Zeptala se s nadějí v očích.

,,Dneska ne, šel jsem jen doprovodit Tommyho. Ale zítra možná přijdu, jo?"

Alex se zaradovala, protáhla se kolem nás ke dveřím a běžela do domu.
Jon se znovu postavil a oba dva jsme upřeli pohled na muže, co přicházel od auta přímo k nám.

,,Thomasi," řekl hlubokým hlasem. Byl vysoký, svalnatý, žvýkal žvýkačku. Byl přesně takový, jako jsem si ho pamatoval. Podíval se na Jonathana a zpátky na mě, načež si mě změřil od hlavy k patě. ,,A já myslel, že z toho vyrosteš."

Ignoroval jsem jeho narážku a popošel blíž k němu. Jon nás jen strnule pozoroval. ,,Co tady děláš?"

Muž se zasmál. ,,Klid. Tvá matka o tom ví."

Chvíli jsem se na něj mračil, než jsem se postavil bokem, aby mohl projít. S úšklebkem šel a zastavil se až před Jonathanem. Ten na něj jen vyděšeně koukal.

,,Uhnul bys?" Řekl tiše. ,,Nebo na mě budeš jen zírat?"
Jon nic neřekl a sestoupil ze schodku. Sledoval, jak muž mizel v domě, zatímco pomalu došel až ke mně.

,,Tommy?" Zeptal se starostlivě. ,,Dobrý?"

Chvíli jsem se ještě mračil na dveře, než jsem pomalu vydechl všechen vzteky zadržený vzduch. ,,Jo." Odvrátil jsem pohled k Jonovi. ,,Promiň za to, co řekl."

,,Byl to ten, kdo si myslím?" Zeptal se.

,,Můj otec," přikývl jsem.

Jon jen mlčky přikývl. Po chvíli ke mně zvedl oči. ,,Mám zůstat?"

Povzdechl jsem si. ,,Radši ne. Mohlo by to všechno ještě zhoršit. A nechci, abys ty jeho řeči musel poslouchat i ty."

,,A ty bys je snad poslouchat měl?" Zeptal se a stoupl si přede mě, aby mi pořádně viděl do očí.

,,Já už jsem na ně zvyklý," smutně jsem se usmál.

Jon svraštil čelo, jako by chtěl brečet, než mi padl do náruče. Pevně jsem ho k sobě přitiskl a zhluboka se nadechl vůně jeho vlasů. Po chvíli jsem se však odtáhl.
,,Měl bych jít dovnitř."

Jon přikývl. ,,Dej mi pak vědět, co se stalo, dobře?"
Pokusil jsem se o úsměv, čímž jsem si vysloužil další krátké objetí, než Jon odešel zahradní brankou, aniž by ze mě spustil ustaraný pohled.

Nejistě jsem vešel jsem do domu. Otec byl v kuchyni a o něčem se bavil s mámou. Tiše jsem si zul boty a chtěl proběhnout nahoru, ale máma si mě všimla a zavolala mě k nim.
Pomalu jsem vešel, oči jsem nezpouštěl z otce, který seděl u stolu se svým typickým povýšeným výrazem.

,,Proč je tady?" Zeptal jsem se mámy. ,,Od posledního soudu se neuráčil ukázat."

,,Nemluv o mně, jako bych tu nebyl, Thomasi," ohradil se. ,,Pořád jsem tvůj otec."

,,Toho jsem ztratil už dávno," sykl jsem tiše. Otec se zamračil ještě víc.

,,Nechte toho," napomenula nás máma. ,,Tohle nikam nevede."

,,Promiň," řekl jsem. ,,Jen nemám žaludek na to být s ním v jedné místnosti."

Otec se zasmál. ,,Ty nemáš žaludek na mě? A co mám říkat já? Musel jsem sledovat tebe a toho druhýho teplouše, jak jste se venku ocicmávali a taky jsem to zvládl."

,,Nikdo se tě neprosil!" Šeptl jsem vzteky.

,,Tak dost!" Vykřikla máma. ,,Laskavě se uklidni, Marku. Takhle o mém synovi mluvit nebudeš."

,,Tvém synovi?" Zopakoval dotčeně a postavil se přímo proti mámě. Instinktivně jsem udělal krok vpřed. ,,Pokud vím, je to náš syn."

Máma si sebevědomě založila ruce na hrudi. ,,Jak řekl Tom. Ty už nejsi jeho táta. A už nikdy nebudeš."

Otec se na ni ještě chvíli mračil, než se uchechtl a šel zpět ke stolu. ,,Tohle není důvod, proč jsem tady."

,,A jaký to teda je?" Ptala se máma.

,,Jde o Alex," řekl. ,,Chci ji do péče."

Máma na něj tiše hleděla. Nejspíš přemýšlela, jestli slyšela dobře. ,,Co prosím?"

,,Chci, aby mi byla Alex svěřena do péče," zopakoval otec.

Máma se chabě zasmála. ,,A to z jakého důvodu?"

Otec chvíli mlčel a promýšlel si odpověď. ,,Nechci, aby vyrůstala v tomhle prostředí."

,,No promiň?" Ohradila se máma. ,,V tomhle prostředí? Na co narážíš?"

,,Není to očividné?" Rozhodil rukama. ,,Ty, jako svobodná matka, musíš uživit dvě děti, chodíš pozdě z práce. O Alex se nemá kdo starat."

,,Jak ty můžeš vědět, jakou mám pracovní dobu?" Ptala se máma stále velmi překvapená.

,,Hádám. Mýlím se snad?" Nadzvedl obočí.

,,Ano, Marku. Mýlíš," řekla dotčeně. ,,Ano, jsou dny, kdy chodím pozdě. Občas se prostě musím v práci zdržet. Ale jinak každý den vyzvedávám Alex ze školy. Dělám s ní úkoly. Povídám si s ní o kamarádech. Řeším s ní, když je smutná. Jsem tu pro ni. Zatímco ty si ji k sobě stěží vezmeš jednou do měsíce a hraješ si na velkého tátu. Promiň, Marku, ale nějak ti nerozumím."

Otec se uchechtl. Těkl pohledem mezi mnou a jí. Věděl, že prohrál.
,,Uvidíme, co na to řekne někdo nestranný."
S těmi slovy se otočil a odešel.
V tichosti jsme s mámou chvíli stáli v kuchyni, než si máma povzdechla.

,,Co to do něj vjelo?" Zeptal jsem se.

Máma pokrčila rameny. ,,To nevím. Ale mám takový pocit, že tímhle to neskončilo."

,,Myslíš, že tím někým nestranným myslel soud?" Ustaraně jsem se na ni podíval.

,,Snad ne," povzdechla si. Viděl jsem starosti v jejích očích. Došel jsem k ní a přitáhl si ji do obětí. Měla slzy na krajíčku. ,,Můžeme zajít za právníkem. Nebo na sociálku. Oni nám poradí, co dělat."
Máma jen němě přikývla a popotáhla. Po chvíli se odtáhla a utřela slzy.

,,Tak fajn. Dobře. Já bych neměla být ta, co bude brečet," drmolila.

,,To je dobrý, mami," usmál jsem se na ni. ,,My to nějak zvládneme."

,,Jo," šeptla a rozešla se ven z kuchyně, přičemž mě ještě poplácala po rameni. ,,Jo, jo, zvládneme."

Počkal jsem, než se ztratila v obýváku a až pak jsem se rozběhl do pokoje.
Hned jsem padl na postel, popadl telefon a napsal zprávu Jonovi.

Tommy
Nenávidím ho.

Jon kupodivu hned odepsal.

Jonny
co udelal?

Tommy
Chce Alex do své péče.

Jonny
to muze?

Tommy
Když k tomu bude mít pádný důvod.

Jonny
ale ten nema, ze?

Tommy
Doufejme.

Odpověď nějakou chvíli nepřicházela. Už jsem myslel, že nic neodepíše, než mobil opět zazvonil.

Jonny
to zvladnete. kdyby neco jsem tu pro tebe :)

Usmál jsem se. Tentokrát jsem však nevěděl já, co odpovědět. S konečným výsledkem jsem se styděl sám za sebe.

Tommy
Děkuju :)

Už jsem pomalu pokládal telefon, když opět zazvonil. Překvapeně jsem ho znovu zvedl.

Jonny
nic jinyho te nenapadlo? :D

Tommy
Ne :o

Jonny
co treba mam te rad Jone.

Tommy
Miluju tě, Jone :)

Jonny
:D

Jonny
Já tebe taky ;)

Usmál jsem se. Když jsem telefon pokládal, uvědomil jsem si, jak moc mě to nutí se smát. Vážně jsem nemohl přestat. I když jsem koukal do stropu a snažil se soustředit na vážný výraz, nevydržel jsem to déle než pár vteřin.
Jon ve mně probouzel emoce, které jsem předtím neznal. A já nevěděl, co si o tom myslet.

Mám pocit, že tahle kapitola vypadá kratší, než ve skutečnosti je.. Nicméně, co si myslíte o vývoji děje a vztahu našich dvou hrdinů? A kdo má rád Marka? :D Zlatá Amelia, co?

ElenWh