Probudil jsem se, když mě něco zašimralo ve vlasech. Nespokojeně jsem nakrčil čelo a chtěl se převrátit na bok, když něco stisklo můj nos.

„Tůt," ozvalo se.
Vyděšeně jsem otevřel oči a spatřil nad sebou Jonathana, jak se tlemil od ucha k uchu. Znovu prstem zatlačil na můj nos a napodobil troubení. „Brý ránko!"
Zmateně jsem se rozhlédl po pokoji a pak zpátky na nás dva. Jonathan nade mnou obkročmo klečel, ruce měl opřené u mých ramen.

Vysoukal jsem z pod peřiny ruku a promnul si oči. „Kolik je hodin?"

„Čtyři ráno."

„Cože?!" vyjekl jsem. „Ty jsi blázen."

„Nejsi první, co to říká," pokrčil rameny. Pak se ďábelsky usmál. „Chtěl jsem ti to oplatit se vší parádou."

„No," bolestně jsem zaskučel a promnul si čelo. „Rozhodně se ti to povedlo."
Čekal jsem nějakou vtipnou narážku. Když se nic neozvalo, otevřel jsem oči. Jonathan na mě upřeně koukal. Vypadal, jako by nad něčím přemýšlel.

„Co je?" přerušil jsem ticho. Jonathan rychle zamrkal a zaostřil na moje oči.

„Nic," řekl a slezl ze mě. Posadil se do nohou postele a dál mě sledoval.

Prohrábl jsem si vlasy a bolestně zaskučel. „Potřebuju kafe. Hned."

„Souhlasím!" řekl a oba jsme stejně rychle vyskočili z mé postele. Díky bohu na sobě dnes Jonathan už měl tričko.

S úsměvem na rtech jsem vykročil na chodbu, ale veselý výraz hned zmizel, když z koupelny vyšla máma.

„Ou," prohlásil trefně Jon.

Nervózně jsem se usmál. „Ahoj, mami."

Dva kluci, z nichž minimálně jeden je gay, společně vyjdou brzo ráno z pokoje, v pyžamech, rozcuchaní, unavení a na chodbě potkají rodiče. Bum! Konec světa.

Máma jen těkala pohledem z jednoho na druhého s nevěřícně otevřenou pusou.

„Vynadáte nám už?" šeptl Jonathan. „To ticho mě ničí."

Máma se stále s nadzvednutým obočím velmi hluboce nadechla. „Předpokládala jsem, že jakmile k této chvíli dojde, budu radostně ječet a objednávat oblečení pro novorozence a že nebudu vůbec překvapená. Ale stejně překvapená jsem. A nevím, jestli si to od vás mám nechat vysvětlit, nebo jít dolů a nalít si panáka whiskey."

„Myslím, že toho panáka budeme potřebovat všichni," úšklíbl se Jon.

„Není to tak, jak to vypadá, mami," snažil jsem se jí uklidnit.

„Takže je to ještě horší?!"
A vyloženě mi to nešlo.

„My se jen tak pošťuchujeme, paní. Je to jen hra," přidal se Jon.

„Hra?!" histerčila dál. „A co přesně jste při té hře dělali?"

„Mami," chytil jsem ji za ramena a pevně je stiskl. „Uklidni se. Nic se nestalo. Jonathan mě šel jenom vzbudit. Přísahám."

„Jen vzbudit?" řekla tiše. „Proč tě šel vzbudit ve čtyři ráno?"

„Protože včera jsem vzbudil já ho. Sice až v šest," spražil jsem Jona pohledem. „Ale Jon mi to chtěl jen oplatit. Nic víc."

Máma se otočila na Jonathana. „Je to tak?"

„Do posledního detailu, madam," usmál se.

„Dobře," přikývla ještě trochu omámeně. „Tak já jdu zase spát."
Načež se pomalu rozešla směrem ke své ložnici a tiše si něco mumlala.

Počkali jsme, než se za ní zavřou dveře a pak oba vydechli.

„No do hajzlu," ulevil si Jonathan.

„Líp bych to neřekl," ušklíbl jsem se.

„Myslíš, že nám to uvěřila? Nerad bych si tvou mámu znepřátelil."

Začal jsem se smát. „Neboj, však sušenky ještě budou."

„Tak jsem to nemyslel," odřekl a následoval mě dolů po schodech. „Chápej, jsi můj nejlepší kámoš. Bylo by blbý, kdyby mě tvoje máma neměla ráda."

„To ona ani neumí," ušklíbl jsem se.

„To je jedno. I tak bych si ji rád udržel na své straně."

„Znáš ji. Ona si to nijak nebere. Ráno bude úplně v pohodě."

„V to doufám," řekl rozčileně Jon. „Váš gauč mám rád."

„Ale víš o tom, že za to můžeš ty, že jo?" zasmál jsem se.

„Já?" otázal se dotčeně.

„To ty jsi vlezl do mého pokoje. Já tě nezval," ušklíbl jsem se a zapnul varnou konvici.

„Ale to ty jsi včera vzbudil mě," bránil se. „A každá akce potřebuje reakci."

„Takže teď je z tebe filozof?"

„Není to fyzika?" nakrčil obočí.
Pro sebe jsem se zasmál.

„Takže," řekl jsem po chvíli do ticha spícího domu. „Ty a Amelia...?"

„Co?" zeptal se nechápavě.

Povzdechl jsem si. „Nemohl jsem si včera nevšimnout."
Otočil jsem se k Jonathanovi, ale pořád na mě jen tupě zíral. Tázavě jsem nadzvedl jedno obočí.

„Já fakt nevím, o čem mluvíš, Tome."

„Děláš si srandu? Ty sis nevšiml všech těch signálů?"

„Signálů?"

Zoufale jsem vzdychl. „Musel sis všimnout, jak po tobě Amelia jede."

Oči se mu najednou rozsvítily. „Jo ty myslíš tohle!"

Protočil jsem oči tak, aby to neviděl. „Někdy mě dokážeš vážně překvapit."

„Včera byla docela sdílná," poznamenal. „Na té procházce na mě pořád šahala a hyhňala se."

„Nakonec jsem možná rád, že jsem s vámi nešel," úšklíbl jsem se.

„Byla dost divná. A pak v té koupelně," odfrkl si.
Nic jsem na to neříkal. Ani jsem nevěděl co.

„Je taková vždycky?" zeptal se po chvíli.

Pokrčil jsem rameny. „Když se jí někdo líbí? Většinou jo."

„A co dělá, když ji ten druhý odmítne?" zeptal se. Udiveně jsem se k němu otočil. Povzdechl si. „Nechápej mě špatně, je vážně fajn. A je to kočka, ale není úplně ten typ holky, se kterou bych chtěl něco mít."

Chvíli jsem na něj němě zíral, než jsem nasucho polknul. „Aha."

„Nemám tušení, jak jí to říct," opřel si obličej do dlaní. „Byl bych ti vděčný za radu."

Začal jsem se smát. „Nemám tušení. Nikdy jsem se s holkou nerozcházel."

Jonathan se na mě zamračil, jako by to byla všechno moje vina.
„Ale řadu bys mi dát mohl."

„Já fakt nevím," rozhodil jsem rukama. „Zkus se jí nějak vyhýbat. Když se bude o něco pokoušet, uhnout nebo odejít."

Jonathan si jen zase složil obličej do dlaní a bolestně zaskučel. „Být svobodný je strašně komplikovaný."

 „A proto se chceš rozcházet, " ušklíbl jsem se.

„Myslíš, že dneska přijde?" zeptal se po chvíli, když jsem mu položil snídani na stůl.

„Kdo? Amelia?" pokrčil jsem rameny „Nejspíš."

„A nemůžeme jít někam jinam?"

 „Pročpak?" zeptal jsem se výsměšně.

„Sám jsi to říkal. Uteč, dokud můžeš," ujasnil mi to.

„To jsem neříkal."

„Přeložil jsem si to do Jonathanoviny," odpověděl hrdě.

„Fajn," zasmál jsem se. „Řekni kam a já půjdu s tebou."

„Kamkoliv?" usmál se.

„Kamkoliv."

.//Že by #jommytrip? 😇

Kam naše hrdličky asi tak pojedou? Chci slyšet vaše bláznivé teorie 😋

A jen ze zvědavosti, jak nakonec dopadla ta diskuze o způsobů zabití Amelie? (Úmyslně je dnes kapitola s její absencí)

Co říkáte na super #jommy mámu?

Ještě malý upgrade: Nepochybně jste si všimli, že kapitola vyšla až po týdnu a ne po obvyklých 3-4 dnech a to z několika důvodů - 1- začala škola, takže nemám tolik času psát :¨( -2- došly mi předepsané kapitoly XD -3- kapitoly jsou teď delší, snažím se většinou alespoň těch 1000 slov, takže by vám to mohlo vynahradit delší pauzu ;)

El <3