Seděl jsem na posteli, v klíně jsem měl blok a tužku, ale tentokrát se slova nepsala sama. Nepsal jsem je ani já. Jen jsem tupě zíral před sebe a snažil se přijít na to, co se to se mnou sakra děje.
Od doby, co Jon a Amelií odešli, už uplynuly víc jak tři hodiny. To, že jsem chtěl něco uklízet, byla samozřejmě lež. Amelia chtěla být s Jonathanem sama. A bylo mi jasné proč.
Semknul jsem rty. Vztapatuj se, říkal jsem si. Neznáš ho ani měsíc.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla blonďatá hlava.

„Tak já jedu za tetou," usmála se máma. Jen jsem němě přikývl. Všimla si mého podráždění a přešla ke mně. „Co se děje?"

„Ale nic," usmál jsem se a soustředil se na máminu ruku, která mě jemně hladila po vlasech. „Jen tak přemýšlím."

„Jde o Jonathana?"

„Spíš o Amelii."

„Takže i o něj," úšklíbla se. Pak její obličej zase posmutněl. „Slyšela jsem, co ráno Amelie řekla."

„O to mi ani tak nejde," zalhal jsem. „Nemám nic proti tomu, že k němu Amelia něco cítí."

„Ale ty taky, co?"
Střelil jsem po ní pohledem. Chvíli jsem se snažil něco vyčíst z jejího obličeje, ale byl dokonale klidný. Povzdechl jsem si.

„Já nevím, mami. Ani nevím, jak se to pozná."

„Zkus nad tím ještě přemýšlet," poplácala mě po noze. „A jestli na něco přijdeš, tak to Jonovi řekni."

„Mami," napomenul jsem ji.

„Neříkám, že mu to musíš říct přímo," mrkla na mě a poklepala na blok. „Ale pospěš si. Za chvíli se vrátí, viděla jsem je přicházet. A oběd je v troubě."
Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale to už máma vyběhla z pokoje.
Chvíli jsem si v hlavě rovnal její slova a snažil si je vštípit.
Je to opravdu tak? Je možné, že jsem něco cítil? Nikdy jsem takové pocity neměl. Ten pocit smutku, když jsem je viděl spolu odcházet. Tu radost kdesi v nitru, když se objeví ve dveřích, a brnění v kostech, když se usměje.
Ale stále tu byla možnost, že si to všechno namlouvám. Že jsem s Jonathanem tak často, že bych si přál, abych k němu něco cítil. Zvykl jsem si na jeho přítomnost a teď, když tu není, cítím všude prázdnotu. A tu prázdnotu pak přeměňuji v lásku.

Z myšlenek mě vytrhl hluk zdola. Vyšel jsem na chodbu, do které se vrázu vřítil Jonathan a tlačil před sebou Alex.

„Pozoor!" zavolal. „Blátivá příšera Alex útočí!"
Sestra skoro brečela smíchy, z rukou jí kapalo bláto, které měla stejně jako Jonathan i na obličeji a ve vlasech.
Honem jsem jim uskočil z cesty a nechal je proběhnout do koupelny.
Jonathan vyzvedl Alex do vzduchu a posadil ji na skříňku vedle umyvadla.

„Co jste propána dělali?" zasmál jsem se.

„My?" na chvíli se na mě podíval a dál se věnoval drhnutí Alexinich rukou. „Stavěli jsme hrad z bláta."

„Ty máš jediný štěstí, že už máma odešla."

Bolestně nakrčil čelo. „Potkali jsme ji ve dveřích."

„A co ona na to?"

„Nevěřícně si povzdechla a řekla, že ji už to nezajímá, že už tady v podstatě není, načež odkráčela k autu," ušklíbl se.

„Ahoj," objevila se mi na rameni Ameliina ruka. „Stihl si všechno?"

„Jo," pokusil jsem se o úsměv, ale hned jsem od ní odklonil pohled. Svědomí mi říkalo, že ona za to přeci nemůže, ale zbytek mého mozku, těla i duše si myslel opak. Zlobil jsem se na ni.

„V pohodě?" zamračila se.

Ledabile jsem se usmál. „Samozřejmě, sestřenko."
Když jsem odcházel chodbou do kuchyně, slyšel jsem ji prohodit nechápavá slova směrem k Jonathanovi.
V zápětí do kuchyně přiběhla Alex a když viděla, že na talíře nabírám oběd, mlsně si olízla rty a sedla si ke stolu.

„Kde jsi nechala Jonathana?" zeptal jsem se zrovna ve chvíli, když se z horního patra ozval veselý smích.

Alex pokrčila rameny. „O něčem se v koupelně bavil s Am."
Když se ozval další smích, bylo mi jasné, co se asi děje, v čemž mě utvrdil i Jonathanův brunátný obličej, když přišli do kuchyně.

Nervózně si otřel ruce o kalhoty. „Chceš s něčím pomoct?"
Semkl jsem rty a rychle zavrtěl hlavou. Jiskry v jeho očích hnaly slzy do těch mých.

.// Hmm, děj se nám zahušťuje :D Přiznejte se, zbyl tu ještě někdo, kdo má Amelii rád? :D
Elen❤