O den později~

„Nehorázně se těším, až ti ten byt ukážu," zazubil se Michal.

Seděl jsem vedle něj na místě spolujezdce. On řídil nové auto, které dostal od své mamky k narozeninám. Byl to černej Mercedes, víc ho bohužel jako člověk, kterej se v autech příliš neorientuje, specifikovat nedokážu. Co dokážu říct jistě, je ovšem to, že rozhodně nebyl nejlevnější.

„Podle těch tvých hodinových proslovů na téma nový byt a jeho vychvalování, ho už stejně znám tak dobře, jako kdybych v něm bydlel několik let."

„Nic se nevyrovná tomu vidět ho osobně," odporoval mi Michal. „Je - je dokonalej. Už ta předsíň je hrozně hezká, hlavně z toho důvodu, že - "

„ - že je prostorná a světlá, já vím," přerušil jsem ho lehce netrpělivě.

„Neumíš se pro věci nadchnout," obvinil mě, přičemž zastavil, protože byla na křižovatce červená.

Začal netrpělivě bubnovat nehty s modrým lakem o volant. Nesnášel čekání.

„Ale umím."

„Neumíš. Seš hroznej... Jak to říct slušně? Hm... Suchar."

„Ale nejsem," bránil jsem se jeho obvinění. „Já jsem normální. To ty seš tady ten, co má problém. Všechno až moc prožíváš."

„Jenže to není nic negativního," ušklíbl se on. „Zatímco sucharství je negativní až až."

„Znovu ti říkám: já nejsem suchar, jsem jen realista."

„Jasně... suchare."

„Provokuješ mě během jízdy jen proto, že víš, že na tebe nemůžu skočit a profackovat tě?"

„Fackovat se budeme doma, jestli chceš," zívl Michal. „Pak na mě můžeš klidně i skočit. A to chci teda spíš, než nějaký fackování."

_\\\_

Náš nový byt byl blízko centra, nedaleko domu Michalovy mamky. Budu to mít mnohem blíž do školy, což znamená, že si ráno mile rád přispím.

Bydleli jsme v posledním patře, což znamenalo, že hned naproti našemu bytu byl vchod na terasu, odkud měli obyvatelé komplexu výhled na celé město a mohli tam při dobrým počasí u stolků i jíst nebo zkrátka jen trávit svůj volný čas.

Když jsme dovozili výtahem všechna zavazadla nahoru a Michal odemykal dveře od bytu, konečně se mě zmocnilo něco, co by se dalo nazvat nadšením.

„Až po tobě," pronesl Michal, jakmile dveře otevřel.

„Jsi nějakej milej."

„Taky se divím. Asi to bude tím počasím."

„Vždyť je hnusně."

„No právě. V podobným počasí musí bejt člověk co nejmilejší, protože jinak by zcela okamžitě upadl do deprese."

Vstoupil jsem do bytu a rozhlédl se okolo sebe. Konečně jsem pochopil, proč Michal o tom bytu neustále tak básnil. Byl jednoduše úžasnej.

Všechny místnosti byly jasný, prostorný a útulný. Ano, útulný, protože to tam už bylo zařízený. Stěhoval jsem se vlatně do hotovýho.

Jediný, co mě trochu zklamalo, byla menší ložnice. Kromě dvou nočních stolků a postele tam nebylo vůbec nic.

„Ta ložnice je hrozně malá," namítl jsem.

„Podle mě je tak akorát pro nás dva. Nebo tam chceš snad pořádat třídní srazy?"

„Ne, to ne," zavrtěl jsem hlavou a došlo mi, že budu vlastně od této chvíle den co den spát s Michalem.

Už teď jsem věděl, že se prvních pár dnů nevyspím. Michal má ve zvyku se neustále roztahovat, a to i během spánku.

„Tak pojď dál," popohnal mě on. „Nejprve tě tu provedu a teprve potom se tu můžeš porozhlédnout sám, hm?"

„A nemůžu se tu porozhlédnout sám už rovnou?"

„V žádném případě," zvolal rezolutně Michal. „To by ti potom chyběl můj výklad."

„Myslím, že to, k čemu slouží záchod, lednice, postel nebo křeslo, poznám i bez tebe."

„Tím bych si nebyl tak jistej. Ještě teď si pamatuju, jak sis ohřál čaj a potom sis ho dal do lednice."

„Jenže to bylo ze srandy."

„Třesky plesky," argumentoval on energicky.

„Vždycky musíš mít poslední slovo, viď," povzdechl jsem si a následoval ho do další místnosti.

„Ale nemusím."

„To vidím."

„Vidíš, no."

„A co je to, co teď předvádíš? Není to jasným důkazem toho, že si protiřečíš?"

„Není," odsekl on vážným tónem.

Následně se na mě podíval. Můj výraz v tu chvíli rozhodně nepatřil k těm nejveselejším. V ten moment vyprskl smíchy.