Druhá kapitola za dnešek

„Co se děje?" zeptal jsem se znova, jakmile mi Patrik otevřel. Tvářil se jako hromádka neštěstí a rozrušení.

„Kámo... je to masakr... Pojď dovnitř."

Vydal jsem se s Patrikem do jeho pokoje, posadili jsme se a já si všiml, jak se mu třesou ruce.

„Co tak strašnýho se stalo?"

„Nicki..." začal Patrik.

„Co je s ní?" zeptal jsem se a vybavily se mi ty nejhorší možný scénáře. Přejelo ji auto? Skočila z mostu? Rozešla se a ním? Podváděla ho? Tolik otázek a Patrik se ne a ne vymáčknout.

„No tak, uleví se ti," povzbuzoval jsem ho. „A navíc, jestli jsi mě sem donutil jít jen kvůli tomu, abych poslouchal, jak je hrozný něco, o čem mi ani nechceš říct nic víc..."

„Nicki je těhotná," vyhrkl Patrik. „A už je v tolikátým měsíci, že nemůže jít na potrat."

„Počkej... Děláš si srandu?"

„Vypadám jako někdo, kdo si dělá srandu?" zvolal kamarád. „Sakra Leoši, mně je šestnáct, nechci bejt táta!"

„Vědí o tom už vaši?"

„Samozřejmě, že ne. Myslíš, že by mi pak dovolili sem někoho zvát? Úplně je vidím, jak z toho budou mimo... Možná ještě víc, než já." Patrikovi klesl hlas a vypadalo to, že se rozbrečí.

„A jak to bere Nicki?"

„Ta? Nedá se říct, že by byla nadšená, ale nevypadala z toho ani nějak extra zničená. Zdá se mi, že je dokonce i spíš ráda, než nerada."

„To je dost dobrej přístup, když už s tím stejně nejde nic dělat," namítl jsem.

Patrik se nepatrně zamračil a povzdechl si. „Vůbec nevím, jak to rodičům řeknu."

„Chceš pomoct?"

Zavrtěl hlavou. „Budu to muset zvládnout sám."

„Zvládneš to," povzbudil jsem ho a on se jemně usmál.

Ještě chvíli jsme si povídali a potom jsem se už musel vydat domů. Uvědomil jsem si, že si už s Patrikem ani tolik nebavíme a nestýkáme se tolik, jako když jsme oba dva chodili na stejnou školu, na základku. Jestli jsme pořád nejlepší kámoši? Těžko říct. Ale vím jistě, že mi na něm záleží a přeju mu jen to nejlepší. Doufám, že se s tím, co mu přichystal osud nějak popere. A rád mu s tím pomůžu.