Nikdy jsem se na ni nemohl vynadívat. Ani teď to nebylo výjimkou. Byla tak krásná a sladká. Byla u mě a byla moje. Opatrně jsem ji podebral pod koleny a pod paží, abych si ji vzal do náruče. Celý večer pracovala u stolu, nad množstvím pergamenů a tlustých knih. Samou únavou usnula. Hodlal jsem ji pro její pohodlí přenést do postele. Něco nesrozumitelného zabručela a mě to na tváři vyvolalo úsměv.

Přešel jsem několik kroků k velké pohodlné posteli, kam jsem ji jemně položil. Urovnal jsem ji nohy pod deku a nakonec si k ní kleknul. Odhrnul jsem ji pramen vlasů, který sklouzl do čela a sledoval její tvář. Sem tam se ji pod víčky mihly oči, nejspíš se jí něco živého zdálo. Řasy se jí třepetaly těšně nad tváří. Ačkoliv spala, neodolal jsem a naklonil se nad ní. Nechtěl jsem ji probudit, ale zároveň jsem si sobecky nechtěl odepřít to udělat. Přepadla mě touha ji políbit.

Zadíval jsem se na její krásně vykrojené, hebké a růžové rty, které měla zavřené. V tom okamžiku se rozevřely a unikl ji vdych, až se ji rty roztřásly, než se opět zavřely. Musel jsem se tiše uchechtnout. Byla roztomilá. Nehodlal jsem to prodlužovat a ubližovat si. Přiblížil jsem se k její tváři ještě blíž, až jsem jí konečně lehce políbil. Nebyla to letmá pusa, byl to o vteřinu, možná pět, delší polibek. Vzdálil jsem se a zkontroloval, zda se tím nevzbudila. To bych nechtěl.

Lehce se zavrněla, ve spánku se pousmála a nakonec pronesla něco, co mě nečekaně a krutě zasáhlo. „Rone..."

Byl to tak tichý šepot, spíš jen povzdech než konkrétní slovo, ale já to slyšel až moc dobře. Zarazil jsem se a třeštil na ni oči. Ne. To ne. Musel jsem se přeslechnout. Nemohla... to neudělala. Ten okamžik se mi v hlavě opakoval stále dokola, byť jsem se nehnul z místa a nemohla uplynout víc než minuta. Když šok trochu opadl, získal nade mnou nadvládu vztek ruku v ruce se žárlivostí. Musel jsem zavřít oči a soustředit se na pravidelné dýchaní. Naposledy jsem se na ni podíval, vstal jsem a ještě ji pořádně přikryl, aby jí nebyla zima.

Staral jsem se o ni. Opatroval ji. Miloval. A ona... Bože, ničilo mě jen na to pomyslet. Tiše jsem odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Přesně jsem věděl, kdo je Ron. A o to víc mě to naštvalo. Procházel jsem domem, až na druhou stranu, kde jsem měl pracovnu. Všude bylo ticho a tma, až na pár luceren, které trochu osvětlovaly chodby. Třísknul jsem za sebou dveřmi, až se rána rozléhala celým domem. Hned u dveří jsem popadl nejbližší předmět a mrštil jsem ho vztekle proti stěně, kde se rozbil na kusy. Došel jsem ke stolu, ze kterého jsem jak smyslu zbavený smetl veškerý obsah, nakonec jsem ten těžký vyřezávaný stůl převrátil. Mé pozornosti neušla ani křesla, na kterých jsem si vybil flustraci kopanci až se převrátila.

Svůj výstup jsem zakončil několika ranami pěstí do tvrdých kamenných zdí, až mi kosti v ruce praštěly. Zmoženě jsem se sesunul po zakrvácené zdi dolů na podlahu. Podíval jsem se kolem sebe na tu spoušť. Zničený nábytek, listiny, střepy, voda z váz a polámané květiny všude kolem mě. Nakonec jsem se zadíval na svou pěst, která byla celé od krve a ďábelsky bolela a tepala. Složil jsem hlavu do dlaní a nakonec, jako slaboch, se rozbrečel. Nebyly to slzy za bolest, ale za tu ránu, kterou mi nevědomky, ve spánku, uštědřila. Ta, kterou jsem miloval ze všech na světě nejvíc.

-

„Draco, to nemyslíš vážně." namítl můj dlouholetý přítel.

„Vypadám snad na to, že si dělám legraci, do prdele?!" vyštěkl jsem na něj. Ani druhý den, mě vztek, pocit zrady a žárlivost neopustili.

„Co se vlastně stalo?" zajímal se můj druhý kamarád. Crabbe a Goyle byli moji nejbližší a věrní kamarádi již od školních let. Neustále jsme drželi při sobě, v dobrém i ve zlém. Nebyli jsme svatí, nebáli jsme si zašpinit ruce a navzájem jsme k sobě krom respektu cítili i loajalitu.

„Prostě to udělejte, jasný? Vraťte se, až bude hotovo."

„Draco!"

„Žádný Draco! Skoncujte to s ním!" zařval jsem, rozrazil dveře a odešel jsem z vlastního příjímacího pokoje, kde jsem je nechal. Prošel jsem chodbou, vyšel schodiště a zastavil jsem se až na balkóně s výhledem do rozsáhlých zahrad. Divoce jsem dýchal a snažil se uklidnit. Snažil jsem se zapomenout na to, co se stalo v noci, co vyslovily její ústa, co se stalo v pracovně, na svou pěst a dokonce i na to, co jsem po svých přátelích žádal. Hlavně jsem chtěl zapomenout na to, co bude následovat – na její nenávist. Jenže ona se to nikdy nedozví. Nikdy.

-

„Draco! Draco! Probuď se." vytrhly mě ze spánku její slova. Zamžikal jsem a rychle se posadil. Rozhlédl jsem se, zda nehrozí nějaké nebezpečí, ale nikoho jsem v ložnici neviděl. Podíval jsem se na ni a pořádně si ji prohlédl. Nevypadala, že je zraněná.

„Jsi v pořádku?" zajímal jsem se.

„Já ano, ale co ty... ty jsi v pořádku?" zajímalo ji. Dívala se na mě starostlivě. „Křičel jsi ze spaní a házel jsi sebou. Nemohla jsem tě nechat uprostřed noční můry." prozradila. Hleděl jsem na ni, jak ji září, i uprostřed noci, hnědé oči. Jak má kolem hlavy divoké vlasy, které se téměř nedají zkrotit a jak má tmavě růžové rty. Zvedl jsem svou zdravou dlaň a položil ji na její teplou tvář. Palcem jsem přejel po hladké kůži a nakonec přes ty lákavé rty.

„Jestli zjistím, že se tě dotknul nějakej chlap, useknu mu ruku. Pokud tě někdo bude svlíkat pohledem, vypíchnu mu oči. Jestli zjistím, že tě chce dostat do postele, useknu mu ptáka. A pokud zjistím, že tě někdo políbil, useknu mu hlavu. Tohle bude jen předehra, ale já hraju až dokonce, v každým případě takovýho hajzla zabiju." pronesl jsem majetnicky a nakonec si ji přitáhl k polibku. Byl v něm můj strach, zoufalství a bolest.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě znovu, když se naše rty rozdělily a ustrašeně se na mě podívala.

„Nejsem. Nejsem v pořádku." přiznal jsem ji a poraženecky vydechl. Znala mě natolik dobře, že si beze slova ke mně přilehla a přitulila se, aby mě pevně objímala. Tím mi předávala vše – podporu, sílu, péči, lásku i sebe. To všechno jsem potřeboval. Srdce mi divoce bušilo ještě dlouho poté, co mi v náruči usnula a já nemohl zamhouřit oči. Byla moje. Byla všechno, co jsem měl a potřeboval. Až k samotnému ránu, kdy se začalo rozednívat mě ukolébala její vůně vlasů a pokožky.

-

„Takže?" zeptal jsem se svých přátel, když o pár dní později stáli v mé pracovně. Seděl jsem za stolem, ruce položené na desce a prsty pevně propletené, až jsem měl bílé klouby. Chtěl jsem slyšet jen jednu odpověď a oni to věděli. Kdyby tomu tak nebylo, nestáli by přede mnou. Přesto jsem byl z nevysvětlitelných důvodů nervózní a obával se opačného sděleně.

„Hotovo." potvrdil Goyle a Crabbe jen přikývl. V tu chvíli jsem si skutečně vydechl, polevil sevření a pohodlně se opřel v křesle. Výborně.

„Ale..."

„Ani nezačínej." utnul jsem Crabba. Nechtěl jsem slyšet jeho kázání. Vím, že to se mnou myslel dobře a že tohle úplně neschvaloval, jenže já jsem nemyslel rozumně, když se to týkalo jí. Čehož si byli oba dost dobře vědomi, každopádně stáli při mně a taky za mě dělali špinavou práci. Byl jsem jim vděčný. Pro oba bych udělal to samé. Pro oba bych obětoval hodně. Jenže pro ni... pro ni úplně všechno.

-

Netrvalo dlouho a opakoval se ten stejně podobný večer. Přistihl jsem ji, jak spí u stolu, obklopená svou prací. Byla dříč a pečlivá, jenže si toho nakládala tolik, že ji srazila na kolena jen únava, která byla nekompromisní. Pousmál jsem se nad tím výhledem. S hlavou na desce, kde byla rozložená různá lejstra spala. Neváhal jsem a obezřetně ji od stolu vyprostil. Když jsem ji zvedl do náruče, všiml jsem si, že má nalepený na čele kus pergamenu. Tiše jsem se rozesmál a sundal ho.

Uvelebil jsem ji na lůžko, pohladil ji po hlavě a sklonil se k ní. Nejdřív jsem ji políbil na čelo a hodlal ji políbit i na rty. Nikdy jsem si nenechal ujít takovou příležitost. Nikdy. Živě jsem si však připomněl, jak jsem posledně, při stejné situaci trpěl. A dnes jsem to hodlal riskovat znovu. Chtěl jsem se přesvědčit a zároveň jsem se obával stejné zrady. Možná pro vlastní klid jsem se hluboce nadechl a vydechl. Bylo to jako kdybych měl psát znovu písemný test, při kterém jsem poprvé neprošel. Byl to nesnesitelný pocit. Jenže daleko horší než když člověk zkazí nějakou nepodstatnou písemku. Tady šlo o něco jiného. O něco víc důležitějšího. Závisel na tom můj život.

Ještě jsem na ní chvíli hleděl než jsem se s ní spojil horkými rty. Chutnala tak dobře. Zavrtěla se. Neodolal jsem a ještě jí lípnul rychlou pusu.

„Vyslov to." šeptem jsem jí pobídnul. Povzdechla si. „Prosím." pokračoval jsem. Připadal jsem si bláznivě, ale toužil jsem slyšet, jak vysloví jedno jméno. Jenže se nic nestalo. Byla ticho. Nemohla za to, ale... naštvala mě tím. Narovnal jsem se a vztekle se zatahal za vlasy. V tom jsem uslyšel šustění křídel za pootevřeným oknem, díky kterému sem proudil příjemný vánek. Rychle jsem přešel ke zdi, poodhrnul závěs a spatřil sovu s psaním v zobáku. Přimhouřil jsem podezíravě oči. V tuhle dobu? Kdo může psát? Kdo jí může psát?

Dopis jsem sově vyrval vztekle ze zobáku, div, že na obálce ten zobák nezůstal. Nebylo překvapení, když sova vydala nespokojený zvuk a ihned odplachtila dál. Nezabýval jsem se tím opeřencem a už se dobýval k tomu psaní. Napadaly mě různé myšlenky, nečisté, zrádné a podezíravé. Představoval jsem si nějakého muže, co...

Zarazil jsem se. Když jsem konečně rozložil pergamen, zjistil jsem, že se jedná o parte. Oznámení o skonu. Společně s pohyblivou fotografií usměvavého rezatého chlápka. Měl bych cítit vinu, nenávidět se nebo snad litovat toho činu, jenže nic z toho jsem necítil. Naopak. Zavrčel jsem na ten kus papíru, na tech ksicht, který se tak lehce a bezstarostně zubil. Ne. Nic z toho to nebylo. Svého rozhodnutí jsem nelitoval za žádnou cenu.

Otočil jsem se s papírem v ruce k posteli, kde sladce spalo to nejcennější, co jsem měl. „Udělal bych to znovu, Ronalde." potvrdil jsem nahlas svoje rozhodnutí, za kterým jsem si pevně stál. Ani jsem se neobtěžoval znovu podívat, rovnou jsem ten zatracený papír zmačkal a vhodil ho do téměř vyhaslého krbu, který ho sežral až do poslední částečky, zcela na prach.

Vrátil jsem se k posteli, klekl si k ní a nějakou dobu ji sledoval, jak pravidelně dýchá. Při každém nádechu se jí prsa dmula z výstřihu, což byl pohled pro bohy. Hoden pouze mě. Nikdy nikomu jinému. O to už se postarám.

Chtěl jsem to vyzkoušet naposledy. Nejdřív jsem ji políbil na vrchol levého prsa, pod kterým jí bilo srdce, které jsem si ukradl pro sebe. Přesunul jsem se na krk, tvář a nakonec konečně její hebké rty. Políbil jsem je tak vášnivě, až jsem měl strach, že ji opravdu probudím. Jenže jsem si to nemohl odpustit. Patřila mi. A to, co je moje si právem nárokuju, zcela po svém.

Ozvalo se zasténání. Ten sten ve mně vyvolal naprosto zvláštní, ale dobrý pocit, který bych nejraději zažíval pořád dokola. Nejprve mě příjemně píchlo u srdce, zalechtalo mě v břiše a nakonec se mi dostal až do slabin, které se posléze napjaly. Bože. Byl jsem víc než zamilovaný. Miloval jsem ji k zbláznění. Miloval jsem ji k samotné smrti.

Ve spánku si povzdechla a zamlaskala. Usmál jsem se její reakci. Vášnivě jsem ji políbil a ona na mě zamlaskala. Za to si zasloužila nášup. Zaútočil jsem na její rty znovu, však s větší opatrností, přeci jenom nechtěl jsem ji vzbudit, potřebovala se vyspat.

„Draco..." vyšlo jí ze rtů, když jsem se narovnal a přetočila se na bok.

Konečně. Pane bože. To jméno... moje jméno... z jejích úst. Tohle bylo správné. Tohle a nikdo jiný. Patřil jsem tam já!

Stálo to za to. Za všechno. Naplnila mě taková míra štěstí, pýchy, lásky a pocitu, že je teď všechno v naprostém pořádku, až mi naskočila husí kůže. Byla to slast, slyšet to na vlastní uši. Potřeboval jsem ji. V obou významech toho slova. Proto jsem si sundal sako, vestu, kravatu, košili, boty, kalhoty, ponožky a jen v boxerkách jsem vlezl neprodleně za ní do postele, kde jsem si ji přitáhl majetnicky k sobě. Byť byla plně oblečená, vnímal jsem její teplo a vůni. Vnímal jsem její přítomnost, která mě uklidňovala. Vnímala i ona mě, protože se ke mně instinktivně ve spánku přitulila.

Cítil jsem se jako král. Jako vítěz, který má naprosto všechno. Já Draco Malfoy. A mě stačilo pouze jedno – mít Hermionu Grangerovou po svém boku.

Spokojeně a s úsměvem na tváři jsem v poklidu zavřel oči a nechal se ukolébat ke spánku.

Takhle to má být.

O to se postarám. Vždy a navždy.

Už nikdy ničí jméno, které není moje.