,,Kageyamo-san!“

Tmavovlasý chlapec úlekem nadskočil. Váhavě se otočil na to zrzavé třeštidlo, které za ním běželo. Byl doslova jako slon v porcelánu. Každý student mu musel uhnout, jelikož by ho Hinata pravděpodobně sejmul.

,,Stůj!“

,,Stojím,“ odvětil znuděně Kageyama. Otočil se k zrzkovi čelem. Hinata zastavil těsně u něj v předklonu a vydýchával se. ,,Co potřebuješ?“ zeptal se věcně.

Přes vyučování se moc neviděli, protože k tomu nebyl důvod. Kageyama by lhal, kdyby řekl, že není zvědavý, co mu ten kluk chce. A vlastně byl i trochu rád, že za ním Hinata přišel. Se svými spolužáky si neměl moc co říct. Konverzace s Hinatou většinou končily nesmyslnou hádkou. To ho velice bavilo.

,,Já... no...“ Za zády něco držel. Nadechl se a natáhl před sebe ruce s plochým, precizně zabaleným balíčkem. Kageyama zamrkal. ,,Něco pro tebe mám.“ Hinata zvedl pohled a usmál se.

,,Co to je?“ řekl Kageyama. Uvnitř panikařil, protože on pro něho neměl nic. Nikomu nikdy nic nedával, krom své rodiny. A ostatní jemu taky ne. Nikdy mu to nevadilo.

,,No tak. Vezmi si to, ty jelito. Mrznou mi ruce,“ zasmál se zrzek. Když se nahrávač k ničemu neměl, Hinata mu balíček vrazil do rukou.

Kageyama se vrátil zpátky. ,,Hinato, já pro tebe nic nemám. Je to hlo-“

,,Sklapni, baka. Myslíš, že ti něco dávám, abys mi to vracel? Prostě... chtěl jsem ti to dát už k narozeninám, ale neměl jsem odvahu. Bál jsem se, že je to trapné, ale Kenma a Lev mi dodali trochu odvahy,“ zazubil se.

,,Boke, tos nemusel,“ pípl nesměle Kageyama.

,,No tak, otevři to!“ výskl Hinata. Zhoupl se na patách. Doufal, že ho ten kluk neumlátí volejbalovým míčem.

Kageyama vzal za modrou stužku. Hinata to zabalil do jeho oblíbené barvy. Balíček byl modrý a na balícím papíru byly volejbalové míče. Kageyama se snažil skrýt úsměv. Rozbalil papír. Oči se mu překvapeně rozšířily. Bylo to docela malé album s fotkama. Otevřel jej. Hned na úvod tam byla fotka celého týmu.

,,Hinato,“ řekl tiše Kageyama.

,,Abys konečně zapomněl na nižší střední. Tohle je tvůj tým. Koukej dopředu. Ne zpátky. My tu pro tebe budeme vždycky. Já tu pro tebe budu vždycky. Zasmečuju kteroukoli tvoji nahrávku, i kdyby se ti nepovedla,“ ujistil ho Hinata.

Za normální situace by za toto Hinatu praštil. On přece dělal jen dobré nahrávky. Ale teď neměl řeč, natož toho prcka sejmout. Mísilo se v něm příliš mnoho emocí. Ale jenom ty pozitivní. Jak taková malá věc dokázala zvednout náladu na sto procent.

Zazvonilo. Hinata vyskočil a vyjekl. S tím, že musí jít na chemii mu utekl dřív, než ze sebe nahrávač něco stihl dostat.

Kageyama listoval albumem. Nebylo nijak velké, ani hrubé, ale byly tam všechny fotky, které zanechaly důležité vzpomínky. Vítězství nad Aoba Joshai. Vítězství nad Ushijimou. Vlastně Shiratorizawou. Ale ten chlap dal více než polovinu bodů.

Závěr letního soustředění, barbecue. A dále byly fotky, kde byl pouze on a Hinata. Jejich quik. Když se na jednom z víkendových soustředění bili polštářema. Přemýšlel, kdo je fotil. Pravděpodobně ten nahrávač Nekomy nebo ten dva metry vysoký kluk z Nekomy. Nějaké společné selfie, ke kterým ho Hinata donutil. A na poslední straně byly jeho osobní fotky v koláži.

Kageyama překvapeně zamrkal. Hinata je musel udělat, když byl na střídačce. Normálně by se měl naštvat za autorská práva, ale momentálně byl okouzlený.

Když přemýšlel, nad všemi těmi zážitky s Karasunem. S Hinatou. Byl... šťastný. Opravdově. A kdyby v týmu Hinata nebyl, nebyl si jistý, jestli by šťastný byl. Toto si uvědomil už dříve, jen se bál si to přiznat. Ten malý vrabčák mu přirostl k jeho ledovému srdíčku. Lépe řečeno si ho Hinata omotal okolo prstu.

Musel rychle vymyslet, jak mu to oplatit, i když Hinata řekl, že nic nechce. Cítil povinnost mu to oplatit. Byl to krásný dárek, který mu dodal jistotu, že není sám.

,,Počkat, to má Hinata jako moje fotky v počítači?“ polkl. Hinata boke!

* * *

Škola byla už dávno prázdná. Venku byla tma a vypadalo to, že každou chvíli spadne první vločka tohoto roku. Všichni se těšili na sníh, který měl však zpoždění.

Z tělocvičny se ozývaly hlasy. Škola byla tedy téměř prázdná. Volejbalový klub ještě trénoval. Vlastně měl trénink odpadnout, ale pár jedinců si vydupalo aspoň půlhodinku.

,,Mládeži, balíme!“ zvolal Ukai a tleskl. Ozvalo se hromadný zklamaný nesouhlas. ,,Řekli jste půl hodinky a už jsme tady dvě hodiny. Padejte domů, děcka,“ rozkázal nekompromisně trenér. Hodil kolem ramen bundu a zapalujíc jednu ze svých cigaret vyšel ven.

Tým se obrátil na kapitána. Daichi sebou trhnul. Založil si ruce na hrudi a rázně zatřásl hlavou. Měl hlad.

Klukům tedy nezbývalo nic jiného, než to opravdu zabalit. Odebrali se do nářaďovny pro věci na úklid. Ale lhali by, kdyby se netěšili domů. Čekaly je Vánoce. Jídlo, dárky a zase jídlo. Prázdniny.

Kageyama stočil pohled na Hinatu. Společně se smál s Nishinoyou a Tanakou Yamaguchimu, který zakopl o vlastní nohu a spadl. Tsukishima místo pomoci si ho vyfotil.

,,Ty jsi mi tedy správný kamarád,“ neodpustil si rýpnutí Tanaka.

,,Buď ticho,“ odsekl otráveně Kei. Přišel za Yamaguchim a podal mu ruku. Pomohl mu na nohy.

,,Tak co, Shoyo, těšíš se na Vánoce?“ zeptal se zrzka nadšeně Noya. Z jeho otázky a nadšení, které z ní sršelo šlo poznat, že on se opravdu těší.

,,Jasně. Máma dělá nejlepší salát,“ odpověděl Hinata.

,,Asi přijdu na návštěvu,“ zasmál se Tanaka a pověsil se Hinatovi na krk.

,,Nic ti nedám. Víš, že tě obdivuju, ale o jídlo se nebudu dělit ani s mým senpaiem,“ zasmál se Hinata.

,,Aby ses nedivil, až ti budu na Štědrý den večer klepat na dveře,“ pronesl Tanaka.

,,Dodělejte to tu a zamkněte!“ zavolal na prváky Daichi.

,,Jasně!“

Kageyama jako poslední vycházel z šatny. Zamkl a pomalu scházel schody. Překvapilo ho, když kousek před sebou viděl Hinatu jít pěšky. Většinou jezdil na kole.

Přemýšlel. Chtěl ho doprovodit domů? Chtěl! Přidal do kroku. Nakonec chlapce doběhl. Hinata vylekaně uskočil.

,,Kageyamo-kun! Lekl jsem se tě,“ vydechl nejstarší prvák. Na tváři měl jako vždycky svůj milý úsměv.

,,Promiň. Nejedeš na kole?“ zajímal se Tobio. Chtěl navázat konverzaci. Taky o něčem jiném, než o volejbale.

,,Mám ho rozbité. Už delší dobu chodím pěšky,“ odpověděl Hinata.

,,Nevšiml jsem si,“ odvětil Kageyama. ,,Můžu tě doprovodit?“ zeptal se, doufaje, že nebude odmítnut.

Hinata pootevřel pusu. Přemýšlel, jestli dnes Kageyamu nepřetáhl někdo něčím těžkým přes hlavu. Byl nezvykle milý. Přimhouřil oči.

,,Jistě.“

Mlčky šli vedle sebe. Oba měli ruce v kapsách a koukali do země. Kageyama začínal být nervózní. Hinata běžně nezavrě pusu a teď mlčel. Chyběl mu jeho hlas. Nervózně vydechl.

,,Říkej mi něco,“ protnul ticho Tobio.

,,Hej, jsi to ty?“ zeptal se pobaveně Shoyo. Předběhl svého spoluhráče a zaklepal mu na hlavu.

,,Co děláš, pitomče?“ zavrčel Kageyama.

,,Ah, v pořádku. Jsi to ty,“ zasmál se zrzek.

Začal mu vyprávět o tom, jak pokazil angličtinu a jak je Hitoka hodná, že to s ním ještě nevzdala. Byl beznadějný případ. Ze školy přešel k setkání se svými přáteli z nižší střední.

Už nezavřel pusu. Jel jako Eminem. A Kageyama ho poslouchal. Tohle byl Hinata, jak ho znal. Většinou mu přišel otravný, ale teď byl rád, že mluví. Trapné ticho bylo pryč.

Na Hinatův nos spadla docela mála vločka. Chlapec přestal mluvit a zašilhal na ni. Pak koukl vzhůru. Z nebe se snášelo množství vloček. Hinata roztáhl ruce a zatočil se.

,,Sníh! Sněží, Tobio, sněží!“ výskl nadšeně jako malé dítě, které vidí sníh poprvé v životě.

Tobio? Poskočilo mu srdce. Hinata mu nikdy jménem neřekl. A právě v tento okamžik byl kouzelný. Jak z takové maličkosti byl nadšený. Díval se na Hinatu jak natahuje ruce k obloze, jakoby chtěl všechny vločky pochytat. Byla pravda, že letos to byl první sníh.

Kageyama se usmál. Nedokázal při pohledu na něj zůstat zamračený. Přišel k Hinatovi. Vzal jeho zip od bundy a zapl mu ho. Shoyo zamrkal.

,,Ochladilo se. Nechceš být na svátky nemocný,“ odůvodnil svoje počínání Kageyama.

Hinata polkl. Nikdy by nevěřil, že Kageyama umí být starostlivý. Odvrátil pohled. Musel skrýt nachové tváře.

,,Děkuju,“ pípl.

* * *

Oba zastavili u dveří Hinatova domu. Otočili se k sobě.

,,Děkuju, že jsi šel se mnou. Teď se cítím špatně, že půjdeš sám takový kus,“ řekl Shoyo. Sklonil pohled k zemi. Pousmál se.

,,Pojedu autobusem,“ odvětil Kageyama.

Hinata zvedl pohled. Něco ho donutilo podívat se nad ně. Vyvalil oči. Kageyama při pohledu na Hinatu nadzvedl jedno obočí. Taky se podíval nahoru. Polkl. Nad nimi viselo jmelí.

Tobio se zašklebil. Hinata začal panikařit. Nesmyslně začal máchat rukama před sebou.

,,To Natsu! Sestra to tam pověsila, protože doufá, že ji nějaký její kamarád ze školy políbí. My tady jsme omylem!“ říkal v panice Hinata.

,,Ty se červenáš?“ podotkl pobaveně Kageyama.

,,To je zimou. Joo, zima. Proč bych se červenal? Žádné nemravné myšlenky se mi v hlavě nehoní!“ zavrtěl hlavou a založil si ruce na hrudi. V hlavě zanadával. To bylo velice věrohodné.

,,Víš, že to přináší smůlu?“ nahodil Kageyama.

,,Cože?“ pípl Hinata.

Kageyama vzal jeho bradu mezi prsty v rukavici a v nevinném polibku spojil jejich rty. Hinata zčervenal až za ušima. Měl pocit, že mu vybouchne hlava.

,,Když se nepolíbíme. Přináší to smůlu,“ zašeptal Tobio. Jeho horký dech zašimral Hinatu na rtech.

,,To sis vymyslel,“ pípl Shoyo. ,,Ale udělej to znovu.“

Kageyama se uchechtl. Hinata ho objal, postavil se na špičky a políbili se znovu. Tentokrát více jistě. Oba už věděli, že to ten druhý chce. Nahrávač si ho za pas přitáhl blíže. 

V něžném, procítěném polibku si vyměňovali sliny. Jejich jazyky se o sebe třely.

Hinata se odtáhl. Nabral dech. ,,Pojďme dovnitř,“ zašeptal.

,,Co tvoji rodiče?“ zeptal se nervózně Kageyama.

,,Nejsou doma. Jeli navštívit babičku. Vrací se zítra na oběd. Pojďme dovnitř,“ zopakoval více naléhavěji.

,,Hinato, co mi to děláš?“ zeptal se Kageyama s povzdechem.

Hinata ho zatáhl dovnitř teplého domu. Bundy s botama nechali v předsíni. Kageyama se nechal za ruku táhnou do pokoje. Hinata ho shodil na svou postel a obkročmo si na něj sedl. Mohl konečně vidět, jak se oficiální nahrávač Karasuna červená.

,,Boke?“ pronesl Kageyama.

,,Víš, co chci k Vánocům?“ zeptal se Hinata. Prstem chlapce pod sebou pohladil po hrudi.

,,C-co?“

Hinata se sklonil. ,,Tebe, Tobio,“ zašeptal mu do ucha. Věnoval mu polibek na tvář.

,,Boke, Hinata, boke.“

▫▪▫

Taak, šťastné a veselé moje yaoi dušičky.❤

Já doufám, že jsem vás tímhle moc nezklamala, jelikož jste nejspíš zvyklí na SebaCiel. :D Ale tento pár miluju a už dlouho jsem chtěla na ty dva něco napsat. Do Haikyuu!! jsem se úplně zamilovala, stejně tak do hlavních hrdinů.

Tak si užije zbytek dne.🎄